AŽ UMŘU, NEPŮJDU DO NEBE

[Maky]

Slash (překousnete-li první, značně "biblickou" část).
Castiel/Dean
Úvodní věta pochází z Nového zákona a popisuje Nebe.
Zamyšlení nad tím, co se stane s andělem, když zemře... a k tomu pár dalšch věci. Říká se, že Nebe vypadá právě tak, jak si ho člověk představí.

AŽ UMŘU, NEPŮJDU DO NEBE

Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na lidskou mysl nepřišlo, co Bůh připravil těm, jež ho milují.
Přestal jsem číst a odložil Bibli na postel. Okamžik jsem na knihu zlobně pohlížel a žasl nad trefností slov, nad tím, jak směšná může pravda být. Ušklíbl jsem se. Castiel stál kousek ode mě a teď čekal, co řeknu.
„Jaké je?“
Zvedl hlavu.
„Nebe,“ dodal jsem.
„Je,“ zdálo se, že hledá vhodný výraz, „působivé. Ne ta jeho část, kde se pohybují andělé,“ upřesnil. „Skutečné Nebe je útočištěm lidských duší.“
„Žádní okřídlení bastardi skákající po obláčcích, to jsou dobré zprávy!“
Podíval se na mě zmateně, nepatrně se zamračil a natočil hlavu na stranu zvláštním způsobem tak, jak to dělával, když se snažil něčemu porozumět.
„Ve skutečnosti máme křídla, nepotřebujeme skákat-„
„Stačí,“ utnul jsem ho. „Takže je pravda to, co se říká o Ráji. Všichni ti hodní lidé budou konečně šťastní. Navěky,“ zněl jsem patetičtěji, než jsem zamýšlel.
„Vaše mytologie je v tomto ohledu více než nepřesná.“
„Aha,“ snažil jsem se znít zklamaně. „Myslel jsem si, že ty řeči o výprodeji a o polovičních cenách za vše -a tím myslím opravdu vše- budou přehnané.“
Zavrtěl hlavou.
„Prázdnota, jíž nelze zaplnit. Vysoká obloha a bílé plující mraky.“ Pak dodal, méně formálním hlasem. „Bývá tam ticho, velice ticho a chladno,“ Odmlčel se.
Chtěl jsem říct, nedivím se, že Bůh utekl, přerušil mě ale.
„Nic nežhne na Nebi, jen Duše žhnoucí jest. Probudí, co má být probuzeno, pojmenuje bezejmenné. Zpívá,“ Tady se opět odmlčel a ve výkladu pokračoval, jakoby mimochodem. „Slyšel jsem je zpívat. Hlas Duše zaplní prázdnotou barvami a tvary. Nebe je právě takové, jaká je píseň Duše.“
Díval jsem se na něj, všiml jsem si, s jakým zaujetím mluví. Zdálo se mi, že mu rozrušením planou oči.
„Hm, není to nejhorší,“ zamumlal jsem.
Ošil se. Zřejmě mu má poslední poznámka nebyla příjemná.
„Jen andělé vidí skutečnou podobu Nebe a ono se pro ně nikdy nepromění.“
„Chceš říct, že andělé nikdy nenaleznou,“ ten výraz mi zněl velice hloupě, „klid?“
„Žádná smrt, žádný Ráj. Proto mí bratři usilují o vládu nad světem. Jsme unavení, toužíme po Ráji.“
„Nikdys o tom nemluvil.“
„Nebylo třeba o tom mluvit.“
Nesnášel jsem jeho odmítavá gesta a samozřejmost, s jakou bral věci, které samozřejmé nebyly.
Napadla mě další otázka, nemohl jsem si pomoc, byl jsem zvědavý.
„Co se stane s andělem, když, však víš, doklepe křídly?"
Okamžik přemýšlel o smyslu mého výroku.
„Zmizí,“ odvětil pak. „Ten proces připomíná explozi. Jen,“
„Jen bez těch kousků okolo,“ pomohl jsem mu.
Přikývl: „Nezbude nic.“
Pocítil jsem jakési zadostiučinění, nicméně, celá ta věc mě trochu mátla.
„Neměl by Bůh být spravedlivý? Má to v popisu práce, ne. Proč jednoduše nežijeme spolu, vy a my a On. Znáš to, rybaření, večírky… kocovina?“
Zavtěl hlavou, aby dal najevo, že nezná.
„Nač to divadlo?“
„Miluje vás, Deane.“
Zarazilo mě, jeho vás. Způsob, jakým jej pronesl.
„Lituje vašeho utrpení -A Bůh stvořil Ráj- bolest přejde. Miluje vás."
Toho povídání o přikázání bylo na jednoho moc. Rozbolela mě hlava. Masíroval jsem si spánky. Chtěl jsem tuhle debatu ukončit, ale byl jsem to já, kdo ji začal.
„Vy netrpíte?“
Podíval se na mě velmi zvláštně, téměř zraněně.
„Andělé necítí, Deane, snažil jsem se ti mockrát vysvětlit, že věci zdánlivě bezdůvodné mají své opodstatnění.“
Zvedl jsem hlavu.
Zápal, s jakým Castiel zprvu mluvil a který přešel v zatrpklost, teď dával smysl.
Měl jsem dost řečí o Bohu, o osudu a o nebeských zákonech. To všechno se odehrávalo daleko, mimo prostor a čas, mimo lidské, a byl jsem si jistý, že především mé, chápání. Ale Castiel, byl tady. Stál přímo přede mnou a byl stejně skutečný, jako já. Došlo mi, jak dlouho a zbytečně mluvím o tom, co se stane, co by se stát mělo, a nemluvím o tom, co se děje. I já považuji, zdá se, některé věci neprávem za samozřejmé, mezi nimi i přátelství.
Všiml jsem si, že mě pozoruje.
„O čem přemýšlíš?“ zeptal se.
„Když tady zůstaneš a staneš se, však víš, člověkem, umřeš. Jednou,“ dodal jsem rychle.
Usmál se, jakoby porozuměl mým obavám a jakoby chtěl zastřít, že se bojí víc než já.
„Bojujeme s nevyhnutelným, ty a já.“
Neokázal jsem rozluštit tajný smysl jeho připomínky, měl-li nějaký. Pozorně jsem se na něj zahleděl. Byl klidný, přesto na tom jeho zdánlivě nehnutém postoji bylo něco podivného. Očekávání. Napomenul jsem se. To, co Castiel řekl, si má mysl nevyfantazírovala, ale ono pomyslné poselství neexistovalo. Došlo mi, že splétám realitu s pošetilým přáním, že to všechno motám dohromady. A přece, jeho pohled plný očekávání, trochu zklamaný a trochu rozrušený jsem si nevymyslel.
Opíral se zády o kuchyňskou linku. Nepohnul se a nepromluvil, měl vždy nekonečnou trpělivost.
Přemýšlel jsem o něm. Intezivně. Cítil jsem něco, co mě samotného zaskočilo.
Pozoroval jsem ho v šeru, do nějž se pokoj během naší rozmluvy zahalil, fascinován nepodstatnými detaily jeho tváře. Už nešlo o větu, o Ráj nebo smrtelný život, šlo o mě a o něj, a taky o boj, o kterém mluvil a v němž jsme oba prohrávali. Zvedl jsem se a udělal několik váhavých kroků. Zaznamenal jsem, že zpozorněl. Narovnal se a mně se zdálo, že očekávání, které jsem u něj pozoroval, ještě vzrostlo. To všechno jsem si mohl namlouvat, a přesto jsem, velice pomalu ale rozhodně, udělal další krok.
Nesmrtelnost duše, o které mluvil, jsem měl na dosah. Byla to jeho duše, která byla v sázce. Mou vytáhl z pekla a já ho teď, v podstatě jeho přičiněním, zachraňoval. Vzpomněl jsem si na to, co říkal o důvodech. Pravda, i největší pitomosti lze opodstatnit. Napomenul jsem se znovu. Už zase splétám dvě věci dohromady a touhu zaštiťuji šlechetností. Musel si všimnout mého zaváhání. Pohnul se, jakoby chtěl uletět. Naučil jsem se už odhadovat jeho nepředvídatelnost tak, že byla přinejmenším předvídatelná.
„Deane.“
Přestal jsem pátrat po důvodech, udělal jsem několik velmi rychlých kroků, jako bych skutečně věřil tomu, že ho spasím.
Políbil jsem ho. Nijak vášnivě, jen letmý dotek rtů. Cítil jsem, jak ztuhl, a napadlo mě, že kdyby nebyl býval uvězněný mezi mnou a deskou stolu, ustoupil by. Odtáhl jsem se.
Díval se na mě vyděšeně, ne však překvapeně.
„Dýchej,“ upozornil jsem ho tiše, „je to jen polibek.“
„Ne, není.“
Ulevilo se mi, že ho slyším mluvit. Hlas měl maličko chraplavý. Přiblížil jsem svou tvář k té jeho. Pokusil se odtáhnout, ne naléhavě, spíše zneklidněně.
„Všechno je v pořádku, slibuji,“ Zdálo se, že ho mé ujištění uklidnilo. Cítil jsem, že se uvolnil a dokonce se maličko usmál. Políbil jsem ho znovu, vášnivěji.
Bojoval jsem o nesmrtelnost jeho andělské duše. Poprvé ve svém v životě, situaci jako je tahle, jsem více než touhu, cítil lásku. Bojoval jsem o něj.
Už se neodtahoval. Vycházel mi vstříc.
„Nevím, kde ses naučil takhle líbat,“ zamumlal jsem, „jsi úžasný,“ Nelichotil jsem mu, byl to fakt.
Vypadal potěšeně a já byl rád, že nenaklání hlavu ve snaze porozumět mi, a neotvírá ústa, aby mi vysvětlit, že nikde.
Líbal jsem ho a s téměř fanatickou něžností si pohrával s jeho kravatou. Pomalu jsem ho zatlačil k posteli. Zůstal na ní sedět v jakémsi polo-lehu, rozcuchaný a zadýchaný a pozoroval mě pohledem natolik oddaným, že mě dojímal.
Posadil jsem se vedle něho a rukou odsunul Bibli, která dosud ležela na místě, na něž jsem ji prve odložil.
„Jsi nádherný,“ Přetáhl jsem mu přes hlavu kravatu.
Natáhl ruku a dotkl se prsty mé tváře. Chvíli je nechal tak. Přejížděl mi rukou po čele a spáncích, jakoby se snažil vrýt si můj obličej do paměti. Když byl, podle mého úsudku hotov, naklonil se ke mně a políbil mě.
„Moje Nebe,“ zamumlal jsem mezi nádechy, „vím, o čem budu zpívat. Budeš tam, slibuji.“
Přestal mě líbat a usmál se. Byl to vděčný úsměv vyjadřující smutek a potěšení současně, takový, jaký mívají lidé, kteří vědí, že je jim z lásky slibován nesplnitelný slib.
Rozepínal jsem knoflíky u jeho košile a navzdory přikázání, nebeským zákonům a Bohu, bude tam.

[Witchy.D]

Ahoj, jen jsem ti chtěla říct, že se mi všechny tvoje povídky, co jsi tady uveřejnil(a?) moc líbí. Já jen, že k tomu nejsou žádný komenty od nikoho, tak jen, že to není zbytečný sem dávat. Prostě je to takový celý moc hezky zahloubaný. Fakt super! Děkuju za příjemně strávené chvíle nad čtením Tvojí tvorby!

[Maky]

Děkuji za komentář Já vím, že lidé často čtou, aniž by komentovali (i já to dělávám), o to víc mě potěší, když někdo napíše. Píšu především pro sebe, ale, jsem vždy ráda, když moje povídky potěší i někoho jiného. Jestli se ti vážně líbí, mám jich víc uveřejněných na http://supernatural.77forum.com/forum.htm v sekci dokončené povídky.
Ještě jednou děkuji za komentář

[Padme]

Děkuji za komentář Já vím, že lidé často čtou, aniž by komentovali (i já to dělávám), o to víc mě potěší, když někdo napíše. Píšu především pro sebe, ale, jsem vždy ráda, když moje povídky potěší i někoho jiného. Jestli se ti vážně líbí, mám jich víc uveřejněných na http://supernatural.77forum.com/forum.htm v sekci dokončené povídky.
Ještě jednou děkuji za komentář

Díky za link, skvěle jsem si početla, přečetla jsem si i Panthery povídku. Moc líbilo!

[Lordqaa]

Krásná povídka Opravdu se ti povedla. I ten stil, jak Castiel mluvil Prostě nádhera a ještě k tomu to není smutné

[Maky]

Lordqaa: Dekuji, mam k ni jiste vyhrady, nicmene, dulezite je, ze Tobe se libi Je tezke prelozit do cestiny styl, jimz Castiel a ostatni mluvi, zkousim to, porad to zkousim... Jeste jednou, dekuji

[Awaki]

Tak pokud to jenom zkoušíš , tak se ti teda velice moc daří ..... Vážně tahle povídka je nejlepší na supernatural , co jsem zatím četla ) ...... Strašně moc se mi líbí ta mluva , všechno .. i to jak vystihuješ jejich vlastnosti .... nádhera

[Maky]

Awaki: Děkuji Oh, jsem polichocena! Ne vše lze v češtině vystihnout tak, jako v angličtině, bohužel - ne vše pak zní tak dobře. Mateřský jazyk SN je a zůstane angličtina, překlad je zde největší problém. FF je navíc snadější psát na knihy a nikoli na televizní seriál. Člověk musí najít správnou rovnováhu mezi tím...
někdy se to povede, jindy ne. Děkuji, děkuji Myslím to vážně vážně, děkuji!