Proč právě já?

Moderátoři: DexTeR_X5, tutanchaton, Pěna

Uživatelský avatar
janča
Monster
Příspěvky: 185
Registrován: pon 03. srp 2009 18:44:34
Bydliště: Vysočina

Proč právě já?

Příspěvek od janča » ned 27. lis 2011 18:22:16

Tuhle povídku nebo spíše román (a zdaleka není ještě konec) jsem začala psát před dvěma roky. Zatím jsem ji nezveřejňovala, protože jsem použila jednu postavu, která u většiny ve velké oblibě není - je to Jo. Mně osobně nikdy nevadila, proto jsem ji vybrala jako partnerku Deana. V seriálu jim nebylo dopřáno nějakého vzájemného, bližšího kontaktu, tak jsem jim to chtěla vynahradit alespoň tady. A když jsem to s její postavou již začala, musím to i nějak dokončit. ;)
Takže jsem "zkušebně" vložila několik stránek a pokud bude zájem přihodím pokračování. Snad se nějaký přiznivec najde. :)


Dakota – Bobbyho dům
Dean pomalu otevíral oči. Víčka měl jak z olova, ale nakonec se mu oči podařilo udržet otevřené. Pomalu se rozhlížel kolem sebe, místnost byla rozmazaná, ale poznával to, byl u Bobbyho doma.
„Ale proč? Co tady dělám? A proč vlastně ležím na posteli a nemůžu se ani hnout?“
Špatně se mu dýchalo, jako kdyby mu na prsou ležel velký kámen, jako kdyby vdechoval rozžhavený vzduch. Pravá noha ho bolela a hlavně v koleni to příšerně píchalo. Celý se jaksi třásl, bylo mu horko a přitom s ním lomcovala zimnice. On ho vlastně bolel každý kousek těla, připadal si jak převálcovaný.
„Já snad nemám levou ruku, či co? Vůbec ji necítím !!!!! Ne to nemůže být pravda …………“ Křičel, přímo řval, ale přes rty mu nepřešlo ani slovo, bylo to jen v jeho nitru. „Deane, sakra, vzpomeň si, co jsi to zase vyváděl? Mysli chlape !!!!“
Ono to s tím myšlením nebylo teď moc slavné. Dalo mu dost práce, aby si vůbec uspořádal myšlenky, natož aby si pamatoval, co se vlastně stalo. Poslední, co si vybavil, že byli se Samem v nějakém starém domě, ale co tam probůh dělali? Pak jen, že se před ním objevil obrovský, hnusný, špinavý, zjizvený chlap s napřaženou sekyrou a on mu namířil na hlavu svoji spolehlivou stříbřitou pětačtyřicítku s vykládanou rukojetí a zmáčkl spoušť. A pak ……. Nic. Měl prostě okno.
„No jasně, proto necítím tu ruku, asi mě ji usekl !!!“ Dean si jen rezignovaně vzdychl a už se s tím začínal smiřovat. Ale pak mu pohled sjel na přikrývku a ruce měl obě. Celou levou dlaň a až skoro po loket měl v bělostném obvazu.
„Tak proč mě k čertu připadá, že mám jen jednu, ale vidím dvě, asi mám halucinace.
Chtělo by to asi štípnout, jestli se mě to všechno nezdá, ale čím? Levou ruku vůbec neovládám, pravačkou by to možná šlo.“
Zkusil pohnout prsty pravé ruky, žádná velká sláva, ale při troše sebezapření to šlo. S námahou odhrnul kousek přikrývky a zděsil se. To zjištění, že ……. Hrudník měl pevně stažený bělostným obinadlem a stejně tak pravou nohu, od půlky stehna do půli lýtka. Jinak měl po celém těle samé modřiny, které se již začaly vybarvovat do zelenožluta. Na sobě nic neměl (pardon – určité partie zakrývaly boxerky).
„No, Deane, to je teda paráda, seš pěkně zřízenej, magore,“ a hlava mu padla zpět na polštář, začínala mu třeštit, už se ani nechtěl štípnout, nechtěl nic, nic, jen spát. Ale nějak to nešlo, ta bolest, která mu už pulzovala celým tělem, kromě té levačky, mu nedovolila usnout.
Po chvíli si uvědomil, že má hroznou žízeň. V ústech měl úplně vyprahlo, rty popraskané. Chtěl si je alespoň olíznout, ale neměl ani jedinou slinu. Snad bude někdo poblíž, aby mu pomohl !!!! Otočil hlavu na pravou stranu, tam byl stůl, ale na něm stál jen Sammyho počítač a Sam nikde. Chtěl zavolat, ale nevydal ze sebe ani hlásku, jen zasípal. Roztřásl se ještě víc a začalo ho polévat znovu horko, na čele mu vyvstaly krůpěje potu. Nevěděl jestli to je strachem z toho, že pomoc není nablízku nebo horečkou. Asi od obojího trochu.
„No nic, musím si pomoct sám. Vždyť to není poprvé co jsem si musel sám poradit. To zvládneš Deane“, utěšoval se, „přece tady neumřu žízní“.
Převrátil se na levý bok, že si přilehl tu levačku, vůbec necítil, jako kdyby ji neměl a levou nohu pomalu spouštěl na zem, při tom ucítil palčivou bolest na hrudníku a dýchání se mu opět ztížilo.
„Ale teď přece nesmím přestat, musím tu bolest překonat !!! Jsem přece Winchester a ti se tak lehce nevzdávají.“
Trochu se nadzvedl a při znovu vystřelující bolesti v hrudníku začal v duchu nadávat (a byly to ty jeho oblíbené, nejpestřejší) a zase se sám sebe ptal, cože se mu to stalo, že je tak nemožnej.
Pomalu začal taky přesouvat pravou nohu směrem dolu z postele, už to vypadalo, že má vyhráno. Ale jak se mýlil. Sotva se dotknul prsty pravé nohy země, projela mu od kolena přes
celé tělo až do mozku taková bolest, zatmělo se mu před očima, udělalo se mu tak špatně od žaludku (už myslel, že to nevydrží, ale překonal se) a svalil se zpět napříč přes postel, prudce oddychoval. Chtěl, aby přišlo nějaké vysvobození od té bolesti, jedno co, třeba rána pěstí. Bylo to opravdu k nevydržení, ale žádná úleva nepřicházela a on trpěl dál. A tak alespoň jen tiše sténal.
„Deane, Deane, co to děláš, nesmíš vstávat, musíš zůstat ležet.“ Sam se zrovna vracel zpátky do pokoje a uviděl co se stalo. Hned k němu přiskočil a jeho silné paže ho opatrně znova uložily zpět na postel.
„Sammy….. mám, mám ……. hroznou žízeň“, zašeptal tiše roztřeseným hlasem.
„Hned to bude Deane“ a Sam s těmito slovy odešel do kuchyně pro něco k pití. Otevřel lednici a vzal láhev s minerálkou a vracel se k Deanovi. Jo se za ním zamračeně dívala, aby zjistila, co míní dělat. Když viděla, že láhev otevřel a sklání se k Deanovi, zarazila ho slovy:
„Same, co to děláš, chceš mu ještě víc ublížit !!! Musí pomalu a jen trochu, ty bys byl schopen do něho nalít celou tu láhev !!“
Sam ztuhnul, nechápal v první chvíli, proč nemůže zraněnému bratrovi dát napít. Jo se k němu přiblížila a jenom s takovým výmluvným pohledem mu vzal tu minerálku z ruky. Sam to vzápětí pochopil a vzpomněl si, co mu v nemocnici říkal doktor. Jo se znova vrátila do kuchyně a vzápětí se vrátila v jedné ruce měla lahvičku s tabletami a v druhé skleničku s obyčejnou vodou.
„Same, trochu ho podepři, musíme mu dát léky.“
„Já vím, omlouvám se za tu mou předešlou zbrklost, ale nemůžu ho vidět takhle trpět“.
Jo chápavě pokývla hlavou a dalším pohledem ponoukla Sama, aby udělal to, co prve po něm žádala. Sam si teda sedl na postel a jemně vzal Deana kolem ramen a nadzvedl ho. Cítil jak úplně hoří a nekontrolovaně se třese. Jo si k Deanovi sedla z druhé strany a zašeptala:
„Deane, poslouchej, vím, že nesnášíš prášky, ale musíš, aby ses uzdravil. Teď ti dám léky a musíš je zapít, slyšíš…..…..musíš !!!“
Dean trochu pootevřel oči, viděl všechno rozmazaně, nějakou známou ženskou postavu přímo proti sobě, která mu něco nutila do pusy, chtěl to vyplivnout, ale neměl na to vůbec sílu. Pak ucítil na rtech chladné sklo skleničky a trochu vody v ústech. Polkl. Bylo to jak když polyká žiletky, tak hrozně to pálilo. Ale žízeň byla ještě větší než bolest. Chtěl se znovu napít, možná to i zašeptal, protože vzápětí ucítil na rtech znovu skleničku. Ale tentokrát si vody vzal pořádný doušek. Co si vůbec mysleli, že uhasí žízeň takovou trochou, vypil by celý rybník!!!! Ale jak velice se zmýlil podruhé. Rozkašlal se a začal se dusit, okamžitě ho polil ledový pot. V hlavě se mu rozezněly zvony, před očima se mu roztančila černá a rudá kola a jakoby z dálky slyšel, jak někdo volá jeho jméno.
„Deane, Deane, uklidni se, prosím. Klid, klid, tiše …….. tiše. Tááááák, tak je to dobře.“
Dean se po chvíli začal zklidňovat, dech se mu vracel do normálu. Sam ho tedy pomalu položil zpět na polštář. Ale Dean se pořád třásl. Sam se tázavě podíval na Jo.
„To bude možná od té ruky, možná má otravu krve, nikdo neví, co na tom železe nebo skle bylo za svinstvo,ale ……“ větu Jo nedokončila, protože Sam vyskočil a vytřeštil oči.
„Jak to myslíš, on tam chytil nějakou nemoc, on má otravu? Přece ho v nemocnici ošetřili a teď jsme mu dali léky !!!“
„Nedivoč Same …… kdybys mě nechal domluvit. Jasně, že mu v nemocnici pomohli, ale něco se v něm už pase, nějaký zárodek nemoci. A právě proto, že jsme mu dali léky, tak musíme počkat, než začnou působit.“
Sam tedy sledoval, jak Dean pod vlivem vcelku rychle účinkujících léků pomalu upadá do jakéhosi trhavého, horečnatého polospánku, ale pořád se chvěl. A byl tak neuvěřitelně bledý.
Jo se zvedla a odešla. Sam přes otevřené dveře viděl, jak z lednice nabrala kostky ledu do misky s vodou a s čistým měkkým ručníkem se vrátila zpět k Deanovi. Sedla si k němu a ručníkem namočeným v té ledové tříšti mu otírala čelo, tváře, krk a pak i paže a hrudník.
„Víš Same, jen tak mu můžu trochu srazit horečku, když to jinak bohužel nejde. Od bolesti mu asi nepomůžeme, to už musí zvládnout sám“.
„Možná měl raději zůstat v nemocnici, měl by tam lepší péči“, pokračovala po malé odmlce.
„To víš a pak by mě zabil, kdyby zjistil, že mě doktor dovolil, když se o něj postarám, můžu ho vzít z nemocnice pryč!“
„Hmm, asi máš pravdu“, povzdechla si Jo a pokračovala v ošetřování Deanova rozpáleného těla.
„To bude dobrý,“ snažila se Sama uklidnit. Ale přitom vlastně uklidňovala sama sebe a do očí se jí tlačily slzy.
„A pořád si to nedávej za vinu. Dean se přece hnal sám bezhlavě do každého případu.“
Sam jen souhlasně pokýval hlavou, ale v duchu si povzdechl: „Kdybys jen věděla, že za všechno můžu vlastně já, asi bys po mě hodila tu mísu s ledovou vodou a pak bych ještě schytal nějakou facku, no tu asi schytám i tak, ale od Bobbyho.“
Mlčeli oba dva, byl jen slyšet těžký, přerývaný Deanův dech.
„Díky“, řekl najednou do nastálého ticha Sam.
Jo na něj vrhla trochu nechápavý pohled.
„Víš, že se o Deana tak staráš. Asi bych to sám nezvládl.“
„Same, prosím tě, to snad je samozřejmé. Ostatně je tady ještě máma a Bobby. A kde vlastně jsou? Prý jenom něco zařídíme a brzy budeme zpátky. To by mě zajímalo, co tam zařizují?“ trochu naštvaně bručela Jo.
Sam se na na ni tak nějak divně podíval, jako co tím myslela, tou narážkou, že by Ellen a Bobby, oni dva spolu? Nó, to by byl fakt gól.
------------
Venku práskly dveře od auta a bylo slyšet hlasitý hovor dvou lidí. A za chvíli vešli Bobby a Ellen do dveří a hned: „ Co Dean??!!“
Sam a Jo se na sebe podívali a jen pokrčili rameny.
Ellen znala Jo příliš dobře, tak hned poznala, že něco není v pořádku a museli s barvou ven, že Dean málem zkolaboval. Jen po nich loupla očima, což bylo stejné jako kdyby řekla:
„Ani chvíli vás nemůžeme nechat o samotě.“
A protože už bylo dost hodin, šla připravit něco k jídlu, pochopila, že Jo se celou dobu starala o Deana a o kuchyň asi ne. I na Samovi bylo vidět, že je z této situace celý nějaký vystresovaný a nebyl by schopen uvařit ani čaj. Jo mámě poděkovala úsměvem, ona vlastně nikdy o kuchyni neměla moc zájem. Ellen ale ještě prohrabala nákupní tašku a vytáhla z ní jakousi krabičku s krémem a podala ji Jo se slovy:
„Tím pak Deana natři, osvěží ho to trochu, když musí zůstat pořád ležet.“
Jo krabičku hned otevřela, emulze uvnitř pěkně voněla po nějakých bylinkách. Začala s ní Deana natírat, nejprve raději na pažích, měla přece jen trochu strach, aby mu to něco neudělalo s obličejem. Sama si prsty od toho krému nevědomky přejela čelo. Za chvíli ucítila nádhernou svěžest a takové uvolnění po celé hlavě. Už úplně v klidu pokračovala v natírání Deanova obličeje a krku.
Sam pochopil, že už je tam vlastně zbytečný, Jo se o bratra teď už postará, zvedl se a odcházel, ještě se otočil a musel se trochu škodolibě usmát, ale na Deanovu adresu.
„Tak přece došlo bráško na moje slova, zůstaneš ležet ať chceš nebo nechceš. Aspoň si taky trochu odpočinu. Ale za takovou cenu to zase být nemuselo………………. Bobby mě stejně zabije, až zjistí, jak se to stalo.“
Opřel se o dveře do pokoje a s pohledem (který byl najednou trochu zvlhlý) upřeným na Deana, se mu před očima jako film odvíjely obrázky uplynulých tří dnů.

Motel na okraji jednoho nejmenovaného města – o tři dny dříve – asi ve 22.00 hodin

„Same …….., Sammy!!!“
„No, co je zas?“ zavrčel Sam a ani nezvedl hlavu od počítače.
„Já jen, jestli jsi už něco našel.“ Dean ležel na pohovce s očima upřenýma do stropu a viditelně se nudil.
„Když budeš pořád takhle otravovat, tak ještě dlouho nebude nic. A poslední dobou jsi fakt nesnesitelný. Co pořád tak blbneš? Není pomalu jediný den, abychom nehonili nějakého démona. Co kdyby tě nějaký zabil? Co pak? Víš přece jaký máš před sebou úkol?“ a pohled, který Sam na Deana vrhnul, byl naprosto výmluvný.
„Kdyby sis raději lehnul a nedělal vůbec nic, aspoň nic nepokazíš. Já bych si chtěl taky trochu odpočinout a pořádně se vyspat. Ale ty ne, nenecháš si nic říct, na druhýho ohledy nebereš. Však ono se ti to vymstí, dojde na má slova,“ toto si Sam spíše bručel jen pro sebe.
Dean si jen povzdychnul: „A je to tady zas.“ Že se má šetřit a dávat na sebe pozor, to mu Sam předhazoval každou chvíli, ale to přece ví sám dobře k čemu je předurčen, co má udělat, to mu nemusí pořád dokola nikdo připomínat.
„Ale Sammy, právě proto, že vím co mě čeká, chci těch démonskejch parchantů pozabíjet co nejvíc, přece neodejdu z tohoto světa jen tak naprázdno bez toho krásnýho pocitu, že jsem jich tam poslal ještě takovou řadu,“ a ukončil to výmluvným gestem s palcem dolu.
„Ty jseš snad nějakej vševědoucí, že už víš jak to dopadne a už toho nech a neštvi mě nebo tě něčím praštím.“ Z jeho očí, které na něho upřel přes počítač, začínaly lítat zatím jen malé blesky.
„Ale Sammy ………. Auuuu…….. co je vole, vždyť jsi mě málem vypíchnul oko. To mě ještě ke všemu chceš oslepit. To budu opravdu vypadat úžasně. Zachránce světa na jedno oko slepej, to mě klidně můžeš i nějak zchromit,“ trochu naštvaně, ale taky trochu posměšně zavrčel Dean.
„A ty ještě jednou otevřeš tu svou hubu na toto téma, tak už to bude něco horšího než jen tužka, to mě věř a sklapni už, nemůžu se soustředit….. blbče“, Sam už viditelně pěnil.
„Ale já jsem jen chtěl …..“
„Deane !!!!!!!!!!!!!!!“, to už znělo velice nebezpečně. Sam se začínal rozpalovat do „běla“ a jeho hlas nabíral na intenzitě.
Dean věděl, jak by to zase skončilo a tak raději opravdu sklapl. Lehl si znova na pohovku, hlídal do stropu a hlavou se mu honilo všechno možné.

Tichý monolog Deana:
„Vole, blbče, tak vždycky končila naše hádka a tys to pak ještě zakončil tím svým nádherným výrokem – Jsi neskutečný debil. Popřípadě sis významně poklepal na čelo. Jó, to byly zlaté časy. Vrátí se to někdy zase zpátky do starých kolejí?“ Dean se musel při té představě usmát.
„Já pořád nebudu nablízku abych tě ohlídal, když tě to zase popadne, ne že bych se bál sám o sebe, ale ty jsi schopen ublížit někomu úplně nevinnému, aniž by sis to uvědomoval. Ale zase musím Sammy uznat, že se fakt snažíš a společnými silami se nám to zatím daří jakž takž „ukočírovat“. Alespoň už nepiješ tu démonskou krev. Fuj…, když si na to vzpomenu, brrr……, úplně mě jde z toho mráz po zádech. Ze začátku to bylo kruté pro nás oba. Jak jsem tě musel držet pevně na posteli někdy i na zemi, než ten záchvat přešel. A co to naše první a doufám že i poslední extempore, to jsi mě uštědřil pořádnou ránu pěstí do brady (přejel si mimoděk dlaní po tom místě). Už se ani nepamatuji, proč ta rozepře vznikla, kdo ji začal, určitě to byla zase nějaká malichernost. Teď už naštěstí poznám, kdy to na tebe„leze“ a včas tě raději někam uklidím.“
Stočil pohled na Sama, ten hleděl do počítače nebo to aspoň předstíral.
„Nemůžu ti ani říct pravdu o tom, proč mám zase rozbitou hubu…..včera jsme se prostě ožrali a takhle to dopadlo, ty si to nepamatuješ Sammy? Sežral jsi to i s navijákem. Ostatně tak jako vždycky, když ses zeptal, co se stalo. Tak jednou to byly otevřené dveře a potmě jsem do nich vrazil, pak jsem zakopl na schodech, nebo jsem se opil a spadl na chodníku a takových výmluv mám po ruce vždycky dost, však mě znáš. A kupodivu zatím zabíraly.“
Dean se samolibě ušklíbnul sám nad sebou „jak je dobrej“ a pokračoval dál v rozboru té nepříjemné ranní události.
„Víš co vůbec nechápu, co tě to vlastně popadlo v té restauraci, kde jsi chtěl za každou cenu jahodový koktejl. To děvče za pultem ti přece jednou, dvakrát, třikrát opakovalo, že ti může dát jen sklenici mléka, ale tys nechtěl nic jiného než ten blbej koktejl a už jsi byl na ni trochu hrubý. A když jsem viděl, že se místní usedlíci začínají zvedat od stolů, zvláště ten jeden co vypadal jak Rambo, tak jsem tě raději odvedl ven. Pak jsem se chtěl vrátit, abych omluvil tvoje chování a zaplatil útratu…….. jen jsem otevřel dveře, dostal jsem takovou pecku do obličeje, právě od toho Ramba, až se mě před očima zatmělo a pak hned druhou do brady že jsem si rozkousl ret. (mimoděk si ten opuchlý ret olízl jazykem). Stačil jsem zablekotat cosi, že jdu jen zaplatit a nechci žádnou hádku, což jsem taky rychle udělal a vypadl ven. Vlastně je dobře Sammy, že si nějakou chvíli po každém incidentu nic nepamatuješ, pak jsi jak Alenka v říši divů, jako kdyby ses probudil z nějakého hlubokého spánku. Jo, jo Sammy tak to bylo vždycky, vždycky jsem to schytal místo tebe a ty si teď o mě asi myslíš, že jsem naprostej idiot, který ani neumí chodit a pořád někde padá a v jednom kuse se opíjí.“
Dean si jen povzdechl.
„Ale co když ten svůj poslední boj opravdu prohraju a ty tady zůstaneš sám, kdo ti pak pomůže? Budeš to muset zvládnout sám, ovládat se, kontrolovat, potlačovat to v sobě. Běda, kdybys někomu ublížil, zabil…….. lovili by tě jako nějakou zrůdu a sám se neubráníš. Nejsi takový silný, nemáš tak pevnou vůli, jsi snadno manipulovatelný, stačí aby přišla zase nějaká démonská děvka jako Ruby a trochu tě popíchla a ……… nechci ani domyslet co by se pak dělo. Třeba se nám to podaří dostat pod kontrolu do té doby než já ….. a nebudu ti to ani muset říct, co se s tebou celou dobu dělo. A kdybych přece musel kápnout božskou, ……ale na to je ještě čas.
Zavřel raději oči a nechtěl už myslet vůbec na nic.
-----------------------
Ve stejnou dobu.
Protože se Dean asi držel hesla „Moudřejší ustoupí“ a zmlkl opravdu brzo, tak i Sam se zklidnil vcelku rychle. Díval se do počítače, ale opravdu se jen díval na obrazovku a s rukama položenýma na klávesnici mu také hlavou probíhala spleť myšlenek.



Stejně tichý monolog Sama
„Víš Deane, ty seš fakt hroznej blbec, zase se takhle opít, podívej se jak vypadáš. To je každou chvíli, sotva se ti zahojí obličej, rozbiješ si ho vzápětí znova. A co pořád do mě reješ a schválně mě provokuješ a já pak ……, proč jsem vlastně po tobě hodil tu tužku? Vážně jsem ti mohl vypíchnout oko !!! Jak se to vůbec k tobě chovám, místo toho abych ti byl vděčný, tak tě skoro zmrzačím. Vděčný, vděčný a za co? Uvnitř cítím, že bych ti za něco měl být opravdu vděčný, ale já fakt nevím za co. Jako kdybych měl nějaké výpadky paměti. Jako kdyby se mě vařila v žilách krev. Vždycky se mě udělá před očima rudo a pak černo a nic si nepamatuju. Jen takové útržky mě probleskávají v paměti. Vidím nad sebou tvůj vyděšený obličej, něco křičíš a silou mě držíš při zemi. Ale proč, proč? A bylo to vícekrát, co si tak uvědomuju. Jednou to bylo v nějakém pokoji, pak v Impale, jednou dokonce někde v nějakém blátě. No to bylo teda něco, jak jsme oba vypadali a hlavně Impala, protože jsi mě do ní násilím nacpal i když jsem nechtěl. Nechtěl jsem ti ji tak zašpinit a pak jsem ji musel čistit, prý za trest. No to teda nevím cos tím myslel, byl jsi tenkrát hodně naštvaný. Taky se mě míhají před očima tváře vyděšených lidí, ….. snad jsem jim nic neudělal? Ne, ne ….. to bys mi řekl. Proboha, teď mě napadlo, nezmlátil jsem tě snad včera? Jasně zmlátil. Ale ne, to by sis nenechal líbit a vrátil bys mně to. Ale já narozdíl od tebe hubu rozbitou nemám a nikdy jsem vlastně neměl. Tak nevím co si o tom mám myslet.“
Sam zvedl obočí a přes počítač se podíval na Deana. Ten nepřítomně čučel do stropu nebo to tak aspoň vypadalo.
„Já vím, že to co jsem provedl je zcela neodpustitelné, že jsem zapříčinil apokalypsu. To si náhodou pamatuju ještě docela dobře a ani nevíš, jak bych rád tento okamžik vrátil. Proč jsem ti proboha nevěřil a raději věřil té děvce Ruby? Ale ona byla tak přesvědčivá. A nejhorší na tom je, že ty teď za to zaplatíš asi nejvíc, svým životem. Víš Deane, taky si to nechci připustit, ale že bys z toho vyváznul….. živý? Pokud tě ovšem do té doby nezabije nějaký démon. Jdou po tobě úplně všichni a ani jim to nedá velkou práci tě najít, ty se vůbec nesnažíš se nějak ukrývat. Zrovna ten minulý týden, co to mělo znamenat? To bylo od tebe tak, tak….ani nevím, jak to nazvat..………nezodpovědné, praštěné? Sammy, klidně zůstaň v Impale, toho jednoho zvládnu levou rukou! A lákal jsi toho parchanta k sobě čím dál tím blíž, provokoval jsi ho těma svýma kecama. Myslel sis, že je tam jen jeden a najednou se objevil další. Karta se obrátila a smál se on, jak s tebou zatočí takovým způsobem, že to ještě nikdo nikdy nezažil. A jak se tím zavděčí svému pánu, ta odměna, kterou mu dá za tvou smrt bude ohromná. Ještě, že jsem si v Impale stočil okno a nepouštěl (ty bys to tak udělal) ty tvoje kazety a všechno jsem slyšel. Šance byly tím pádem vyrovnané a poslali jsme ty dva, tam kam patří. Ale byla to teda od tebe blbost. Ty si prostě nevidíš do huby a kecáš a kecáš.“
Sam jen zavrtěl nechápavě hlavou nad tou Deanovou lehkomyslností.
„Já taky nechci konec světa (a kdo by chtěl) a nechci, abys umřel. Chci, aby to mezi námi bylo zase jako dřív a chci skončit s tímto životem, chci žít jako obyčejný člověk, mít rodinu, normální zaměstnání. To ty bys chtěl taky, jen si to nechceš přiznat, že už toho máš taky dost a toužíš po normálním životě. Vždycky jsi byl a budeš navenek velkej drsňák, ale uvnitř jsi citlivka , já to vím, jsem tvůj brácha.“
Samovi se na tváři usídlil nešťastný výraz, zhluboka se nadechl a konečně se vrátil ke svému počítači.

------------
Sam ani Dean netušili, že se jim prakticky ve stejný čas hlavou honili podobné myšlenky.
-------------




O pár minut později
„Deane, Deane, to teda budeš zírat !!!“, Sam nadšeným hlasem.
Dean jen protočil oči. „On si vážně nic nepamatuje. Před chvílí mě málem propíchnul tužkou a teď je jak milius. To je fakt neskutečný.“
„Tak co, hovoř,“ trochu neurvale na něho houkl, protože ho to fakt trochu štvalo, ráno dostane po hubě, pak málem přijde o oko a teď jako kdyby se nic nedělo. Věděl, že Sam za to nemůže, ale čeho je moc toho je příliš, taky má jen jedny nervy.
Ale pak se ovládl, sedl si a upřel dychtivě svoje oči na Sama. A Sam už v jeho nádherných zelených očích viděl jen nedočkavost po dalším případu.
„Nedaleko odtud je nějaký dům ve kterém straší jednou za sto let. Představ si to, že Bobby má takový případ celou dobu pod nosem a nic neřekne.“
„No, tak strašidlo to jsme tady ještě neměli,“ uchechtl se Dean.
„Proč mě hned chytáš za slovo, démon nebo strašidlo, to je snad jedno. Ostatně tady to tak stojí napsáno. Myslel jsem si, že to pochopíš, ale asi ne, jak je vidět,“ a Sam už zase začínal rudnout ve tváři.
Dean to postřehl a takovým omluvným pohledem pronesl:„Já jsem si zase myslel, že poznáš srandu, ale asi ne.“
„Víš co, radši nemysli a pojď sem, ať to na tebe nemusím hulákat přes celou místnost.“
Dean se musel podívat na podlahu, aby Sam neviděl ten jeho nasupený výraz a ne moc ochotně se zvedl z pohovky, rychle přešel za Sama. On ty Samovy narážky vždycky překousl a tvářil se, že je vše v pohodě. Sam vždycky, když se mu začínal zvedat adrenalin, něco plácl a bylo mu to asi jedno, jestli tím někomu ublíží.
„Ty Deane, vnímáš mě vůbec, už ti to říkám podruhé a ty nic.“
„Promiň …….Sammy, trochu jsem se zamyslel, co jsi říkal?“ a opřel se mu rukama o jeho široká ramena. Sam cítil pevný stisk a teplo z jeho rukou i jeho dech a pochopil, že Dean, tak jak mu stojí za zády teď, bude mu nablízku napořád i když už nebude mezi ži …….., Sam zatřepal hlavou, zase ty pohřební myšlenky, to je fakt ohromný. Teď se zase divil Dean, proč Sam mlčí a neříká nic o případu, ale raději mlčel taky a čekal.
„Tak poslouchej. V roce 1709 řádil v těchto místech, když tady byla jen malá osada, nějaký chlap a zavraždil několik lidí, hrozným způsobem, rozsekal je sekyrou. Nikdo neví proč, asi mu hráblo. Místní lidé na něho uspořádali hon, chytili ho a na tom místě, kde dnes stojí ten dům, ho popravili. Jak, to tady nepíšou, jestli ho oběsili nebo ……..“
„Mohli ho taky rozsekat na kousíčky tou sekyrou a pak je rozházet po celém okolí a nemuseli ho ani pohřbívat, ono by se to vstřebalo do země.“
Sam jen protočil oči: „Ty seš fakt hroznej, nestačím se divit, kam na ty nápady chodíš.“ Ale přesto se musel trochu usmát, on Dean měl ten dar i z té nejvážnější a někdy i bezvýchodné situace udělat frašku. Jak to vždycky říkal? „Sranda néééé.“ Mnohokrát jim ty pohotové hlášky zachránily kůži, když je někdo polapil. Věznitelé byli z těch jeho „blbin“ tak vyvedení z míry, že se jim podařilo je zneškodnit nebo utéct. Ale pokaždé se to také nepovedlo a ať se Dean snažil jak chtěl, neoblbnul je a pak to bylo o to horší, ta nakládačka.
„Můžu pokračovat? ………………..Dík.“
„O sto let později, tedy v roce 1809, se parta mladých lidí vsadila, že na tom místě stráví noc. Byla to už jiná generace a brali to jako nějakou pověst, asi jako kdo se nebojíte, přijďte na mejdan na…….“
„Sekerníkův kopec“, doplnil pohotově Dean.
„Přestaň, nebo ……..“ Sam se už neudržel a vyprskl smíchy.
Dean asi pět vteřin zachoval kamennou tvář, protože nevěděl, zda se ten smích vzápětí nezmění ve výbuch vzteku. Ale když viděl, jak se Sam nevázaně a od srdce směje a v jeho hlubokých čokoládových očích poskakují veselé jiskřičky radosti, byl to Sam jak ho znal dřív, Sam, který se dokázal smát jeho někdy i hloupým hláškám, vybuchl smíchy taky.
„Seker……sekerní……. kopec“, Sam se až zajíkal, jak nemohl mluvit, „ ty…… seš …… fakt vůl!!“
„No uznej Sammy,“ a Dean se zakuckal při dalším záchvatu smíchu, „kdybys mě neměl, ani bychom se nezasmáli.“
A protože už ho od toho smíchu bolelo břicho, tak si šel znova sednout na pohovku, ale než dosedl, znova se podíval na smějícího se Sama a zase se tak rozchechtal, celou váhou těla se svalil na pohovku a nebyl k utišení.
Sam si začínal uvědomovat, že se musí vrátit k případu, neboť jak znal Deana, byl schopen „zavalit“ zase nějaký nesmysl a mohli strávit celou noc tím bláznivým chechtáním. Jak to Deana jednou popadlo, tak ty svoje pohotové a někdy i opravdu vtipné hlášky ze sebe chrlil takovou rychlostí a nebyl k zastavení. Sam tušil, že ho čekají opravdu ještě „perné chvíle“.
Podíval se na něho přes počítač a pro sebe si prohodil: „No, Deane, takhle smát se jsem tě neviděl už ani nepamatuji, snad někdy….. to už je opravdu dávno. Humor a vtip jsi neztratil, o tom jsi už přesvědčil mnohokrát. Dobře vím, že od té doby, co ses vrátil z pekla a andělé na tebe hodili tu záchranu světa, jsi mnohem vážnější, ale tenhle smích ti jde opravdu přímo ze srdce.“
„A už dost nebo tě fakt zmlátím“, Sam naoko trochu zhurta, ale pořád se musel trochu uculovat, ještě, že ho nebylo za počítačem vidět.
Dean si sedl, ale i tak si dal před pusu dlaň, aby zase Sam neviděl jak se chichotá.
„Tak hovoř !!!“
Sam jen zakroutil očima: „Mohl bys s tím přestat ……… prosím ??!!“
„S čím??“
„S tím tvým hovoř, kdes to vůbec slyšel???“
„Já ti ani nevím ……. a proč??
„Protože, protože …… a už sklapni…….blbče!“
„Jasně vole !!!“
Sam si přitom uvědomil, že nebyl vůbec vytočený těmi Deanovými hláškami, spíš ho to pobavilo. Zase spolu mluvili jako dřív bez nějakých emocí, ty vzájemné nadávky a narážky vůbec tak nebrali vážně. Byla to vlastně normální mluva jejich vrstevníků.
Ale zároveň si taky nějak matně uvědomoval, že poslední dobou stačilo jen jedno slovo, z kterého by jindy Dean okamžitě udělal legraci, jen jedno slovo a oheň byl na střeše. A byla to vždy nějaká malichernost, kvůli které se pohádali.
„Tak abych pokračoval,“ a Sam už byl rozhodnut nesmát se za žádnou cenu a za každou cenu se věnovat případu. Ale v Deanových jasně zelených očích pořád svítily takové potměšilé jiskřičky radosti a Sam věděl, že tohle rozhodně není konec a odevzdaně se přichystal na další útok z Deanovy strany na svou bránici.
Dean jen tak pokývl hlavou a byl jedno ucho, ale uvnitř sebe se pořád chechtal.
„Takže, když se ta mládež nevrátila ráno domů z toho mejdanu na tom KOPCI,“ a při tom slově se na Deana významně podíval, ten se zprvu tvářil jakoby nic, ale najednou zvedl ruku jako ve škole a Sam už tušil zase nějakou čertovinu.
„Hele, Sammy, víš co by mě zajímalo??“
„To teda fakt nevím.“
„Jak asi vypadal takový mejdan v té době, tenkrát určitě tak nechlastali jako teď, nepíchali si nějaké svinstvo a ani tak nesoulo……, pardon nebyli sexuchtiví.“
Sam už opravdu nevěděl co má dělat. Kousl se do dolního rtu a jen stěží zadržel další výbuch smíchu, ale když viděl jak se Dean tváří vážně, začal se přesto dusit smíchem a dokonce mu vyhrkly z očí slzy. Dean se jen uculoval, ale bylo vidět, že má taky co dělat, aby nevyprskl.
„A víš ….. co by …… zajímalo mě??“ Sam skrze smích nemohl ani pořádně mluvit.
„Nóóó !!!“
„Kdy konečně sklapneš….. a zavřeš hubu !!!“
Dean si tedy dal demonstrativně před pusu pěst, jako že „už mlčím“, ale spíš aby ututlal smích.
„Tak dál ……. rodiče je šli ráno po tom „společenském posezení“ nebo jak to mám nazvat, hledat, všichni byli mrtví, byli roz ….. „ nedořekl, protože Dean ho zase přerušil.
„Nech mě hádat, rozsekáni sekyrou, kdo by to čekal, jak typické.“
Sam jen otočil oči v sloup: „Deane no tak, takhle se nikam nedostaneme.“
„Ale Sammy, sranda néééééé ………………….. a už fakt mlčím.“
„No to bych ti taky radil.“
„Tak a jsme o dalších sto let dopředu, máme rok 1909. Ten pozemek koupil nějaký boháč, postavil tam ten dům a přestěhoval se tam s celou rodinou. Okolo domu byla obrovská zahrada, stáje byly plné dobytka. Majitel byl vlastně šťastný člověk až do té doby, kdy se blížil zase ten osudný den. Nedal na rady lidí, aby alespoň na ten jediný den opustil dům, byl to moderní městský člověk a nevěřil na žádné nadpřirozeno a vraždící duchy. Ráno ho našli i s celou rodinou jak jinak než zavražděné sekyrou. Od té doby dříve tak honosný dům a nádherná zahrada chátraly.“ Sam se podíval na Deana a čekal zase nějaký blábol a Dean jako obvykle nezklamal.
„Až dochátraly“……… a přivřel oči jakoby se zasnil, „zní to jako pohádka.“
Chtě nechtě se Sam usmál, ale hned vytrhl Deana z jeho snění.
„A teď máme rok 2009 - dalších sto let a ten osudný okamžik bude asi tak“……. Sam nevěřícně hlídal do počítače ……… „ty vole ……. asi za jednu hodinu.“
Dean vyskočil, podíval se na hodinky: „Tak to máme co dělat, jak je to daleko?“ A už se natahoval po své pětačtyřicítce a kontroloval zásobník.
„Deane, co zase divočíš? Je to tak čtvrt hodiny, ale jak tě znám, ty to zvládneš za polovic. Takže klídek. Já jsem myslel, že se na to nejdřív zeptáme Bobbyho a hlavně, proč nám o tom už dávno neřekl.“
„No, když myslíš, tak volej,“ trochu otráveně Dean, už byl tak natěšený, že konečně zase nějaká akce, ale jak se do toho namontuje Bobby, mohl by jim udělat pěknou čáru přes rozpočet.
Sam vzal mobil a vytočil Bobbyho. Dal telefon na hlasito, aby slyšel i Dean a položil ho na stůl.
Z telefonu se za chvíli ozval mrzutý Bobbyho hlas: „Víte vy dva kolik je hodin, jestli mě budíte skrze nějakou hloupost, která může počkat do rána, tak si mě nepřejte !!!“
Dean dělal na Sama rukama posunky jako „no vidíš, já ti to říkal.“
Sam Bobbymu v krátkosti vysvětlil o co kráčí a hlavně proč to před nimi zapíral.
Na druhé straně mobilu bylo chvíli ticho a pak Bobby zvýšeným přímo výhružným hlasem.
„Tak a teď mě dobře poslouchejte vy dva pitomci a nebudu to opakovat dvakrát. Ten dům je starý, skoro rozpadlý, už se tam stalo tolik úrazů, když to děti braly jako dobrou skrýš pro jejich hry. A už vůbec není jisté, že tam je nějaký duch. Jsou to možná jen babské povídačky. Už jste viděli nějakého stoletého nebo ještě staršího pamětníka? Já teda ne. Tak kde berete tu jistotu, že tam fakt řádí nějaký duch. Spíš toho někdo využil pro svou pomstu a tato legenda se mu hodí. Nebo nějaký maniak. Takže vám zakazuji, slyšíte, zakazuji do toho domu chodit, nebo vám hnáty zpřerážím. A pro tvou informaci Deane, jsou tam krysy.“
Sam se podíval na Deana (ten se zatvářil znechuceně) a uchechtl se protože věděl jak Dean krysy nesnáší. Vzpomněl si, když byli naposled v nějakém kanálu, kde se to krysami jen hemžilo. Dean vytáhl pistoli a chtěl okolo sebe střílet a argumentoval tím, že to jsou stejně zplozenci pekla. Samovi dalo tenkrát dost práce ho přesvědčit o tom, že ti praví „zplozenci pekla“ jsou jinde a oni musí zůstat v tichosti, aby se neprozradili.
„Mimochodem, hoši, jaksi mě ušlo, kdy má být ten den D a hodina H ??? A teď mě napadá, proč vůbec jste v motelu, když to ke mně máte kousek ???“
Sam se už nadechoval, ale Dean se pohotově natáhl po mobilu na stole.
„V klidu Bobby, je to až zítra o půlnoci, času dost. No, …..víš, my jsme přijeli až večer a už jsme nechtěli otravovat,“ zablekotal Dean, protože očividně ho na tu druhou otázku nenapadla žádná lepší odpověď.
„Ale stejně jste to udělali, tak to teda moc nechápu. Zítra ráno jsem tam, tak ať vás ani nenapadne něco podnikat, slyšíte ???“
„Ano ….. tati,“ odpověděl za oba Dean, zaklapl mobil, protože nechtěl slyšet Bobbyho odpověď (ale dovedl si ji představit – blbče nebo debile) a zatvářil se tak zkroušeně jako opravdu hodný synáček.
Sam na něho jen vyvalil oči a nevěřícně zakroutil hlavou.
„Proč jsi mu vůbec říkal, že až zítra ??“
„To víš a bude tady jak na koni. Zítra až bude po všem, Bobby už s tím nic nenadělá, maximálně ty ji schytáš zprava a já zleva nebo obráceně.“
Sam nevěřil vlastním uším: „On je fakt neskutečný, ten humor ho neopustil ani teď, snad nebudu muset poslouchat ty jeho žvásty až do rána !!“, zamumlal si pro sebe. Ale když si představil ráno Bobbyho jak zuří, tak ta první varianta by byla asi lepší.
Dean se ještě natáhl pro poslední hamburger, co jim zbyl od večeře, zastrčil pistoli za zadní pásek riflí, hodil na sebe bundu, podíval se na hodinky a se slovy: „Pohni Sammy, máme co dělat, abychom tam byli včas.“
Sam se na něho chvíli nevěřícně díval a v duchu si říkal.
„Kolik toho ten člověk dokáže sežrat a v kteroukoliv dobu to je fakt neskutečný a je pořád v kondici. Kdybych toho tolik snědl já, tak brzy neprojdu dveřmi.“ Ale nahlas řekl: „Ty budeš teď ještě jíst?“
„Ne teď ne, ale cestou………. máš snad nějaký problém, hmmm ??“
„Neee …… s tebou to je fakt těžký“, Sam s povzdechem vzal brokovnici, oblékl si bundu a vyrazil za Deanem k Impale.

Dakota – polorozbořený dům kdesi za městem - o pár minut později
Byla jasná noc, hvězdy svítily a měsíc ozařoval tuto ponurou scenérii polorozpadlého domu. Impala prudce zastavila těsně před zborceným plotem a oba bratři vystoupili. Dean mezitím stačil sníst ten hamburger, mastný papír hodil jako obvykle na zadní sedadlo. Sama to již ani nerozčilovalo, už si zvykl na ten jeho nepořádek, ještě se natáhl do přihrádky a vzal z ní baterku a oba si to namířili po zarostlé pěšince k domu.
„No to je teda pořádná bara…….“, Dean si založil ruce v bok a prohlížel si ten dům takovým způsobem, jako kdyby ho chtěl snad koupit, „…….bizna“, dořekl a jen tak pokývl hlavou.
Sam jen zakroutil hlavou: „ Ono tě to ještě nepřešlo, ty tvoje blbinky???“ Odložil brokovnici na zem a začal prohlížet zámek ve dveřích. Vzápětí vzal svou baterku a podával ji Deanovi.
„Udělej víc světla, je tady houby vidět a já potřebuji obě ruce.“
Dean si prohledal kapsy a ……. rychle „vystřízlivěl“z té své pohodové nálady. Kousl se dolního rtu – on tu svou baterku neměl.
„Já jsem ale idiot.“
„Snad mě nechceš říct, že jdeš do akce a nevezmeš si co potřebuješ, jseš fakt jak malej kluk. To tě mám ještě kontrolovat?“
Samův hlas se najednou ve vteřině změnil. Dean to postřehl. A jestli Sam zase bude „mimo“, je to jen jeho vinou, jeho blbostí. Chtěl to rychle napravit.
„Sammy, no tak jsem ji zapomněl, snad se nezboří svět, asi mě budeš opravdu muset kontrolovat jako malýho kluka,“ a zasmál se v domnění, že i Sam to vezme trochu s humorem.
Nepomohlo to, spíš ještě přilil oleje do ohně.
„Tak nakonec za to můžu ještě já !!! Můžeš mě říct co v tý hlavě máš? Asi tam máš nas…… (nechtěl být sprostý, od toho tady byl vždy Dean)……… nemáš tam nic, jen to jídlo (to byla narážka na ten hamburger). Jsi fakt neskutečný debil.“
Dean mlčel. Věděl, že má Sam pravdu, to se mu ještě nestalo, aby šel do nějakého případu bez patřičného vybavení a v duchu si nadával do blbců. Ale taky se trochu cítil ukřivděně. On měl takovou radost , že Sam byl po dlouhé době jako dřív, jak se nasmáli, prostě úplně vypustil nějakou blbou baterku a teď z toho bude skoro „třetí světová válka“. Nejradši by si nafackoval. Ale je pravda, že ten hamburger vzal tak nějak automaticky. Ušklíbl se. Že by fakt chtíč „jídla?“
„Tak mě aspoň posviť tou moji bat…….“ Samův hlas zněl trochu klidněji, asi se už vyzuřil a podával Deanovi svoji baterku.
Nestačil to doříct. Dean vykopl dveře jediným kopem a takovou silou, že zůstaly viset jen na horním pantu.
„No a je to, ………přece se nebudu srát s nějakým zámkem, víš vůbec kolik je hodin? Za chvíli bude půlnoc.“ konstatoval suše Dean.
Sam jen zakroutil hlavou a pro sebe si prohodil: „To snad je zlej sen. Proč já mám za bratra takovýho vola, ………….no, ale přesto co pořád vyvádí a kecá a někdy mě opravdu hodně štve, ho mám rád. Nikdy nikomu nedovolím, aby mu ublížil, nechci ho ztratit, to on snad ví,………. udělám cokoliv, abych ho zachránil. Když se obětoval on za mě, nedokázal jsem tomu zabránit, ale teď už ne, už k něčemu takovému nesmí dojít. Měli bychom proto držet při sobě a ne se pořád hádat!!! Tak proboha co se to mezi námi v poslední době děje?????“
Sam sebral ze země brokovnici, vkročil jako první do domu se slovy: „Máš pravdu, tak už pojď …………….a bacha na krysy, brácho,“ neodpustil si ještě jedovatou poznámku, ale v jeho hlase už nebylo takové napětí.
Dean poznal, že Sam, tak jak to na něho rychle přišlo, tak rychle se i uklidnil. To bylo dobré znamení. Nejen pro jejich dnešní noční akci, ale také snad do budoucna. Že by to už Sam dokázal kontrolovat a potlačovat??? Vykročil za Samem, ono mu ani nic jiného nezbývalo, když si neměl čím posvítit.
Z vnitřku domu to na ně dýchlo starobou a hnilobou. Při každém kroku vráželi do nějakého rozbitého nábytku a pod nohami jim křupalo sklo z již dávno vytlučených oken. Postupovali pomalu přes celou místnost a nic se zatím nedělo a to byla za pár minut půlnoc.
Dean našlapoval obzvlášť opatrně. Při představě, že by šlápl na krysu nebo nedej bože by mu lezla po noze nebo po ruce, se úplně otřásl a po celém těle mu naskočila „husí kůže“. Najednou z toho měl takový divný ………….. strach ??? , ne strach, to slovo on neznal, byl to divný pocit …………….pocit chladu a znovu se otřásl, ale tentokrát zimou.
„Same“, zašeptal.
„Noooo ……… co je ??“
„To ještě nevím, ale mám takový neblahý tušení. Neměli bychom se na to opravdu vykašlat, co když tady žádný duch není, co když měl Bobby pravdu a je to fakt jen babská povídačka? A stihneme to vůbec do půlnoci??“
„Ty máš ………..ty krávo, ty máš strach??“ Sam se otočil, ale pro tmu nemohl rozeznat Deanův výraz v obličeji. Vždyť už toho tolik prožili, a že by měl někdy Dean strach??? Neuvěřitelné!!!!
„No dovol, já a strach !!!“, uraženě Dean, ale hned dodal, „ já jen, že se mě to tady nelíbí, je to tady takový divný, je tady zima a tma.“
„No a čí to je vina, že je tady tma, tvoje ……kdybys nebyl takový sklerotik, tak jsme mohli mít o trochu víc světla. Jó a to jsem ti vlastně neřekl, času máme dost, podle té legendy se ten duch má zjevit od půlnoci do svítání, takže na to máme asi tak pět hodin. Ale čím dřív ho zmáknem, tím líp,“ a Sam dál bloudil kuželem světla po místnosti.
„Aspoň mě už nenadává do blbců, volů, deb …….“ pomyslel si Dean a vzápětí chytil Sama za rukáv, „slyšel jsi to Sammy?“
„Nééé …. a co? Tobě fakt už haraší, nech toho ………..asi krysy,“ dodal ještě posměšně Sam.
„Fúúúj, jestli se mě jen nějaká dotkne, tak začnu ječet, na to tě upozorňuju dopředu.“
„To si můžeš zkusit, hned ti tu tvou hubu zacpu a už ztichni nebo si mě nepřej !!!“
„No dobře, tak kam teď?? Už jsme to tady všechno prolezli a nic“, ještě špitl Dean.
Dean najednou chytil Sama znova za rukáv.
„Co zase je??“ Sam už trochu nevrle, „co to s tebou dneska je?“
„Tys to necítil, ten ledový proud vzduchu?“
Sam se zastavil a opravdu se nějak rychle ochladilo.
„Tobě je fakt zima? Vždyť ti úplně cvakají zuby!!!“
„Něco se mě otřelo o ruku a teď o nohu,……..ale krysa to rozhodně nebyla,……jako kdyby mě někdo nebo něco dýchalo na záda. A mimochodem, moje zuby to nejsou, že by to ten duch? Ještě jsem ale neslyšel, že by duchům byla zima a drkotaly jim zuby, pokud nějaké vůbec mají.“ Dean pološeptem a už sahal po pistoli.
Sam uslyšel ten známý zvuk: „Počkej Deane, neblázni, ještě postřelíš mě nebo sebe. Teď už taky něco slyším, odkud se to ozývá?? ……… někde támhle nahoře !!!“
Sam posvítil baterkou směrem nad jejich hlavy. Byly tam dveře vedoucí do pokojů v horním patře a před nimi kus polorozpadlého dřevěného vyřezávaného balkónu. Tenkrát si lidé potrpěli na okázalost, nádheru a hlavně …….. hlavně na výšku.
„Tak tam se chceš dostat jak?“ se zájmem se zeptal Dean, v té tmě to totiž odhadoval tak na šest nebo sedm metrů (možná i víc).
Sam pokrčil rameny a dál přejížděl baterkou po horní stěně, až světlo narazilo na druhý konec balkónu i s ještě docela zachovalým schodištěm. A mezi těmi dvěma konci zela asi tak čtyř metrová mezera, takže o nějakém přeskočení nemohlo být ani řeči, možná s rozběhem by to šlo, ale tady na to nebyl prostor. Sam zase přejel světlem tam a zpátky a zpátky a tam a najednou se trochu potměšile usmál: „Možná by to šlo.“
„Ale nééé, on snad fakt našel způsob, jak se tam nahoru nějak vyškrábat, polezeme snad po zdi???“ Dean zabručel otráveně, už se tak těšil, že to Sam vzdá a konečně z toho domu vypadnou.
Sam ještě jednou přejel baterkou tam a zpátky a v tu chvíli to Deanovi došlo.
„To snad nemyslíš vážně, no na to vůbec nemysli, taková šílenost. Vždyť se to může každou chvíli zbortit celé …….. i s námi.“
Ale Sam ho vůbec neposlouchal, hodil mu brokovnici a už šel hledat to co měl na mysli. Za chvíli vítězoslavně odněkud vytáhl kus dřeva, kterému se možná mohlo kdysi říkat prkno. Teď ještě hodil Deanovi i baterku: „ A posviť mě pořádně ……………. no tak co jééé,“ a šel opatrně do schodů.
Dean ho nasraně, nevěřícně a hlavně s hrůzou sledoval. Sam se za chvíli dostal až nahoru a to prkno přehodil na druhou stranu, povedlo se mu to na první pokus. Byla to sice rána a zvedly se oblaka prachu, ale nic se nedělo, že by třeba ten rámus vyburcoval ducha.
„Pojď nahoru“, polohlasem Sam.
Dean ho tedy, ne moc ochotně, následoval po schodišti na ten balkón.
Sam nejprve nohou zkoušel pevnost prkna, zdála se být vcelku dobrá, vzal si zase brokovnici a baterku a chtěl vykročit.
„Ty Sammy, jseš si jistej, že nás to unese?“
„No oba naráz asi ne,“ a Sam přejel baterkou po Deanovi od hlavy až k patě a změřil si ho pohledem, který mluvil úplně sám za sebe – „kdybys furt tolik nežral“.
Oni na tom ale váhově byli oba skoro stejně. Sam byl sice štíhlejší, ale o půl hlavy vyšší než Dean a byl víc šlachovitější, svalnatější. Zato Dean byl takový podsaditý, ramenatý. Ani jeden z bratrů tedy nebyl žádný „drobek“. Neměli si navzájem co vyčítat.
„Sammy, já ti fakt nevím, děláme dobře?“ Dean se nemohl zbavit pocitu něčeho zlého.
Ale Sam už vykročil a za chvilku byl na druhé straně. Dean aby se nenechal zahanbit, udělal taky první kroky. Sam mu svítil pod nohy, závratěmi z výšek nikdy netrpěl, tak zatím bylo všechno v pohodě. Najednou uviděl za Samem nějaký stín. Byl to nějaký obrovský chlap a v ruce se mu něco zalesklo. V ten okamžik se dovnitř dostaly měsíční paprsky a Dean viděl, že je to ……… proboha byla to sekyra, ale tak obrovská, jako popravčí.
„Same, za tebou !!!!“ zařval a přitom trochu ztratil balanc, ale ustál to.
Sam se bleskurychle otočil ……….. nic tam nebylo, otočil se zase zpátky a už otevíral pusu, že Deanovi pěkně vynadá, takhle ho vyděsit ……… to zase měl být nějaký jeho fór, pěkně blbý. Ale pak se stalo něco, čeho Sam dlouho litoval ……… litoval, že vůbec takový nápad dostal.
Ozval se praskot, pod Deanem už to ztrouchnivělé prkno nevydrželo a on se zřítil z té výšky do změti rozlámaného nábytku, roztříštěného skla a starého nářadí.

Bobbyho dům – o pár minut dříve
„Blbče“, zasyčel Bobby a zakroutil hlavou nad tím Deanovým oslovením, ale pak se trochu pousmál. Ani by se tomu oslovení moc nebránil, vždyť má ty dva rád jako vlastní a pevně doufal, že i oni jeho. Chvíli chodil po místnosti sem a tam a pak mu to nedalo a sedl k počítači a hledal příslušnou stránku o té legendě. Najednou vyskočil od stolu.
„Deane, ty parchante!!“ vykřikl nahlas, „tak ty si ze mě budeš dělat legraci? Prý zítra, já ti dám zítra, já ti ukážu, takhle si ze mě utahovat, ty …. ty“, Bobby už neměl slov a ani dech.
„Tak já se o ně starám, jako kdyby byli moje krev, klepu se o ně strachy, všechno bych pro ně obětoval a oni takhle, lháři zatracení“. Bobby běhal zuřivě po místnosti a hlasitě nadával.
„Děje se něco Bobby?“ ozval se ženský hlas z vedlejšího pokoje.
„Ale ne, spi dál Ellen a promiň, že jsem tě vzbudil. Musím teď nutně odjet a do rána mě nečekej, pak ti zavolám.“
Sbalil si rychle nejnutnější věci a šel k autu, ale přitom pořád hudroval na oba bratry.
„Jestli jste tam šli a jak vás znám tak šli, tak vás oba přerazím,“ a znovu se pokoušel alespoň jednomu z bratrů dovolat (už po kolikáté). Marně, oba ho měli vypnutý. Bobby tedy nasedl do auta a vyrazil také k tomu záhadnému domu.

Opět v tom starém domě
Sam máchl rukou před sebe (baterka mu přitom vypadla), jako kdyby se snažil Deana zachytit, ale v dlani ucítil opět jen ten ledový vzduch. Naklonil se a s vytřeštěnýma očima se snažil najít v té tmě kam dopadlo Deanovo tělo. Nic nebylo vidět, zvláště teď, když přišel o světlo …… ani žádný šramot a nadávky. Co by teď Sam dal alespoň za jednu, byť i sprostou nadávku, věděl by tak, že se Deanovi nic nestalo …… Bylo ticho.
„Deane“, polohlasem se odvážil Sam. Nic.
„Deane !“ Sam už trochu hlasitěji a v jeho hlase bylo cítit strach, strach o bratra. Zase nic.
Pak už Sam zařval: „Deane !!“ Odpovědí mu bylo jen ticho.
Sam začínal myslet na to nejhorší, nevěděl co má dělat a hlavně jak se dostat dolů. Skočit? V té tmě? To by si moc nepomohl, skončil by asi jako Dean a možná i hůř.
Tak se soustředil na pomoc bratrovi, že si nevšiml jakéhosi pohybu za sebou, až když ucítil úplně z blízka, jako kdyby mu dýchal někdo na záda. Ale nebyl to ani dech, spíše zaskučení, zachroptění a tak to bylo ledové, že měl Sam pocit, jako kdyby ho někdo probodával zezadu rampouchem. Stiskl pevněji brokovnici a velice pomalu se otáčel. Ani tento pohyb nedokončil, stačilo mu to co viděl koutkem oka. Ten chlap (nebo co to bylo) stál proti oknu, kam zrovna dopadal svit měsíce. Měřil snad ……… ne vypadal jak obr a třímal v ruce obrovskou sekyru, která měla každým okamžikem dopadnout na Samovu hlavu. Sam v posledním okamžiku zmáčkl spoušť brokovnice, ozval se řev a silueta chlapa zmizela. Sam ale dobře věděl, že ještě není konec. To byla tedy situace. On vlastně neměl kam utéct, před ním zela prázdnota a za ním nějaké monstrum, nebo opravdu jen šílenec? Ale pak si všiml dveří do pokoje. Snad tam najde něco, co by mohl použít k sešplhání dolů, třeba stará prostěradla nebo závěsy, daly by posvazovat k sobě. Zkusil kliku a otevřel……
Ten chlap stál zase přímo proti němu a už se znovu napřahoval k úderu. Sam na poslední chvíli uhnul stranou, sekyra jen zasvištěla kolem jeho ruky a zabodla se do dřevěné podlahy. Její majitel zůstal překvapeně civět, vůbec nečekal nějaký odpor. Sam využil momentu
překvapení a vší silou ho kopl do břicha až odletěl na druhý konec té místnosti. Pak na něho namířil brokovnici a zasyčel nenávistně: „Táhni do pekel ty zrůdo!!“ a zmáčkl spoušť. Ten chlap se rozprskl snad na tisíc kousků a zmizel. Sam si oddechl a šel konečně hledat něco, aby mohl k Deanovi, už opravdu měl o něj strach. Ale ať hledal, jak hledal, ono ani v té tmě nic najít nešlo, zkoušel vlastně něco jen podle hmatu ….. nic nenašel. Ještě ho napadlo seskočit nebo nějak sešplhat z okna, ale to bylo prakticky to samé. Tma a asi pořádná výška. Už nebyl zoufalý, ale začínal být vzteklý,…. vzteklý na sebe, na to jak je bezmocný. Otočil se a chtěl jít zase zpátky na balkón.
„Néééé, to snad není pravda …… ty jseš snad nějakej terminátor, nezničitelnej.“ On ten chlap stál zase proti němu. Sam už začínal být pěkně naštvaný, namířil na něho brokovnici a zmáčkl …….a nic, jen to cvaklo naprázdno.
„Já jsem ale idiot, když chceš střílet Same, tak si taky nabij.“ Sam už byl tak vytočený tou situací, která se mu začínala jevit jako bezvýchodná, že si ani neuvědomoval, jak si mluví sám se sebou. A v návalu vzteku vzal tu brokovnici, která mu už byla prakticky k ničemu a udeřil s ní toho parchanta do obličeje. Ten se propadl někam do té tmy před ním. Sam se pokoušel zaslechnout alespoň něco, co by nasvědčovalo, že tam ten chlap někde je. Ale nic, bylo jen ticho. A to ticho Sama znervozňovalo, byla to jak „ticho před bouří“.
„No jasně, vždyť je to duch, sice trochu zhmotnělý, ale pořád duch, ten se přece pohybuje tiše a hlavně se dostane všude i bez žebříku, takže ho můžu čekat za chvíli zase tady, ale už mě fakt docházejí nápady, jak ho zabít.“ Sam si opravdu začal zoufat, on je tady nahoře a Dean…… Dean někde tam dole.
„Proboha Dean, úplně jsem na něho zapomněl ……. no jasně, jediný kdo ho může teď už zabít je Dean, on má v pistoli stříbrné kulky, vždyť já jsem měl jen obyčejné náboje a jestli ani to stříbro nepomůže, tak už teda nevím.“ A Sam se přiblížil co nejvíc k okraji balkónu a chtěl zavolat Deanovo jméno v naději, že snad není …… ne na to nejhorší vůbec nechtěl ani pomyslet, ale zůstal jen civět a nemohl ze sebe dostat ani slovo. V tom šeru se mu podařilo rozeznat nějakou postavu, která pomalu kráčela kupředu s napřaženou sekyrou. Bylo úplně jasné komu je ten úder určen, vždyť kromě něho už tam byl jen jediný člověk. Ke vzteku, zoufalství, bezmoci se teď přidala i panika.
„Střílej, Deane …. střílej proboha, zabij toho….. zkurvysyna….. nebo je s námi amen.“ Samovi už přeskakoval rozčílením hlas a přitom ani nevěděl, jestli ho Dean slyší, jestli není v bezvědomí, jestli je vůbec naživu.
----------------------
„Jsem mrtvej …. už zas“, konstatoval pro sebe suše Dean. Všechno tomu nasvědčovalo, tma a zima jako v márnici. Probrala ho právě ta strašná zima, ten ledový vzduch. Hlavu měl jak střep, všechno se s ním točilo a okamžitě se mu zase začínaly zavírat oči, chtělo se mu spát, cítil se hrozně slabě, jako kdyby mu z těla unikal život. Celý levý bok, rifle na stehně měl nasáklé něčím lepkavým a mokrým a ten ledový vzduch to ještě umocňoval. Byla mu tak hrozná zima až mu drkotaly zuby (teď už opravdu). Ale právě tyto pocity ho utvrdily v tom, že ještě žije, kdyby tomu tak nebylo, necítil by už vůbec nic. A to ani netušil, že tu zimnici má z větší části z toho pádu, že je v šoku a má otřes mozku. On nevěděl vlastně co se to s ním stalo, kde je, proč tady je, proč leží na podlaze??? Nic, prostě nic. Ale když trochu zaostřil oči, uviděl kolem sebe nějaký nábytek, jedno si uvědomil, vždyť je pořád……
„To snad není pravda, jsem pořád v tom zasraným baráku!!!“ Chtělo se mu křičet, ale přes rty mu nepřešlo ani písmeno, všechno to bylo jen v jeho hlavě. Nemohl vlastně ani mluvit natož křičet, něco mu leželo na prsou a přitlačilo ho to k zemi. Pravou rukou zjistil, že to je nějaký kus dřeva, podařilo se mu ho odsunout z hrudi dolu. Ale teď to bylo ještě horší, při každém nádechu jako kdyby polykal ledové rampouchy.
„Musím pryč, hned !!“ to byla jeho další myšlenka. Něco takového už zažil, když havaroval loni s Impalou, je to prostě takový podvědomý reflex …… pryč od místa neštěstí. Tohle bylo něco podobného, chtěl co nejrychleji pryč z tohoto prokletého domu.
Chtěl se postavit, ale ouha !!! Pravá noha ho neposlouchala.
„Asi se musím odplazit, ale musím ven………. musím,“ Deanovi se dělalo čím dál víc špatně a chtělo se mu zase strašně spát, hlava už mu třeštila. Zkusil se odsunovat jen levou nohou a pomáhal si přitom pravou rukou. Levou ruku měl taky jako „mimo provoz“. Po chvilce a asi po třech metrech, ale jemu to připadalo jako kilometr a neuvěřitelně dlouhá doba, narazil zády na nějakou překážku. Pochopil, že je konec, nemá šanci se odtud dostat a zavřel rezignovaně oči a chtěl už jenom spát nebo umřít, bylo mu to v té chvíli jedno.
„Střílej, Deane, střílej ……..“, to ho opět trochu probralo k vědomí. To křičel Sam….Sam, úplně se mu vytratil z mysli. Téměř z posledních sil otevřel oči a před sebou uviděl …….
ohromného, škaredého, zjizveného chlapa, který se mu chystal rozetnout sekyrou hlavu.
„……střílej nebo je s námi amen!!!“ to ho vyburcovalo ke zmobilizování zbytku sil, sáhl pro pistoli (naštěstí tu neztratil), namířil na tu přibližující se hlavu, odjistil a zmáčkl spoušť. Ozvala se ohlušující rána …… Dean měl pocit, že mu v hlavě vybuchl granát……..,oslnivý záblesk a příšerný řev té zrůdy a pak……… pak se Dean propadal už jen do temnoty, do milosrdného bezvědomí.
----------------------

Uživatelský avatar
janča
Monster
Příspěvky: 185
Registrován: pon 03. srp 2009 18:44:34
Bydliště: Vysočina

Re: Proč právě já?

Příspěvek od janča » úte 27. pro 2011 19:57:59

Přidávám další část i přesto, že zatím žádná odezva. :) Tak snad příště. ;)

Po tom výstřelu Sam čekal, co se bude dít, jestli zase ten duch najednou nevyleze z nějakého kouta a nezaútočí. Zatím ….. byl klid. Ale už ne takový klid „jako před bouří“, ale klid a ticho úplně normální. I ten vzduch se rázem oteplil a Sam si už byl téměř jistý, že je opravdu po všem, stříbro asi zapůsobilo. Deanovi se podařilo toho ducha zabít. Sam si až teď vlastně uvědomil, že Dean žije (kdo jiný by střílel) ……. oddechl si, alespoň nějaká pozitivní zpráva. Ale že se Dean vůbec neozývá, nenadává, po tom výstřelu byl prostě zticha, to ho znepokojovalo. Že by zase nějaký jeho vtípek, aby ho vystrašil?
„No, to bych ti teda brácho nedaroval, já se tady o něj strachuju a on si ze mě dělá snad ještě prdel !!!!“
„Deane, Deane !!“ zavolal polohlasem Sam. Nic, bylo ticho. „Brácho to už není sranda, tak se konečně ozvi!!“ Zase nic, jen ticho. To začínalo být na pováženou. Sam chodil po tom balkóně zuřivě sem a tam a pak pěstí vztekle udeřil do zdi a ještě přidal kopanec. Ničemu to nepomohlo, jen ho zabolely všechny prsty na té ruce a noze.
Neozvalo se ani to, co by teď strašně rád slyšel: „Ale Sammy, sranda nééé !!“ Jen pořád to strašné ticho. Sam se opřel zády o zeď, pomalu s hlavou v dlaních se svezl na zem a do očí se mu tlačily slzy …..slzy zoufalství, vzteku, bezmoci. Ale všechna ta zuřivost, která v něm v těch posledních minutách vřela, zase rychle odezněla, všechno si uvědomoval, neměl žádný výpadek paměti, byl úplně při smyslech. Asi to bylo tím napětím, tím strachem o bratra.
„Promiň Deane, to jsem opravdu nechtěl, proč jsem tě neposlechl, nemuselo to tak dopadnout.“ Samovi se po tváři přece skutálela jedna slza, ale vůbec se za ni nestyděl, setřel ji prstem a pak …. už zcela pevně rozhodnut, že to riskne a skočí dolu, vstal a přiblížil se zase k okraji balkónu. Vzal brokovnici a hodil ji přímo pod sebe, ozval se dutý zvuk, jak dopadla na podlahu.
„Když se mně podaří dopadnout na to místo, mohlo by to vyjít a ……Same ty ses zbláznil, asi už ti to leze na mozek, taková hloupost, takové praštěné nápady měl vždycky jen ……proboha už o něm mluvím jako v minulém čase…… takové praštěné nápady má vždycky jen Dean, ačkoliv dnes „vyjímka potvrdila pravidlo“, ty si musíš zachovat chladnou hlavu Same Winchestere.“ Sam už zase trpěl samomluvou.
Zůstal stát na okraji a ještě jednou se podíval dolu a zaposlouchal se do ticha, jestli náhodou něco nezaslechne ……….
„Same, Deane, kde jste, ozvěte se!“ Tmu rozčísl kužel světla z velké svítilny a za ní byl ……
„Bobby, díky Bohu, tady jsem, tady nahoře!“ Sam byl tak rád, že vidí Bobbyho, nepřišlo mu to v tu chvíli vůbec divné, kde se tady vzal. Důležité bylo, že je tady, konečně záchrana.
Bobby posvítil směrem nahoru do patra: „Toho Boha budete potřebovat oba dva, to si teda piš, ale moc vám nepomůže, protože jak já s vámi zatočím !!!!“ Bobbyho hlas zněl v tu chvíli hodně naštvaně.
„A polez dolu nebo tam chceš strávit zbytek života?“ bručel ještě pořád Bobby, ale napětí v jeho hlase však již značně polevilo.
„No, já bych rád, ale nevím jak? Nejsou tady jaksi schody.“
Bobby znovu posvítil nahoru, znaleckým okem prozkoumal ten balkón, ušklíbl se a pro sebe zamručel: „A jak ses tam tedy dostal ty vole?“
Nahlas ale Samovi přikázal: „Ty Same, chyť se těch dveří a pořádně dupni na ten balkón.“
Sam se na Bobbyho nevěřícně podíval: „Děláš si snad srandu, vždyť to spadne i se mnou!!“
„Proč jsem ti asi říkal, aby ses chytil těch dveří? Vidím, že to stejně drží už jen silou vůle, pořádná rána by to mohla zlomit a hned budeš mít kus žebříku.“
Sam uznal, že Bobby má pravdu, za pokus to stojí. Pevně se chytil dveří a co největší silou dupl na ten balkón. Při první ráně to jen zapraštělo, při druhé už se to začínalo chvět a do třetice všeho dobrého ……… balkón se s praskotem přelomil a zůstal viset asi tak čtyři metry nad zemí. Sam rychle sešplhal dolu (musel rychle, ono se to mohlo každým okamžikem zřítit celé) a poněvadž sám měřil skoro dva metry, tak mu na zem už moc nezbývalo, seskočil na podlahu. Hned padl Bobbymu okolo krku, ten mu to tak pět vteřin opětoval, ale pak ho prudce odstrčil se slovy:
„Tak vy neumíte poslechnout, i malé dítě ví co to znamená, když se řekne - nechoď tam - jen pánové Winchesterové to neví. A kde je vlastně Dean, toho si podám ještě zvlášť, za to jeho lhaní ??“
Sam se kousl do spodního rtu a mlčel. Bobby mu posvítil do obličeje.
„Tak kde je …… Same?“ Bobby už tušil něco zlého, když viděl ten jeho vyděšený výraz v obličeji, vytřeštěné oči. Vzal ho druhou rukou za rameno a zatřásl s ním, protože Sam stál jak solný sloup: „Same, co se stalo …… slyšíš?“
Sam začal koktat: „Víš Bobby ….. byli jsme …..támhle nahoře….. a on…..on spadl někam …. někam tady ….. dolu,“ a rozhodil neurčitě rukama kolem sebe.
„Co??? Cože !!!! Nahoře …… dole, co to meleš?“ Bobby na něho jen vytřeštil oči.
„…….A to mě teď říkáš jen tak?! A nic jsi neudělal, nechal jsi ho tady někde ležet?“ Bobby udělal to samé gesto rukama, jako předtím Sam a zakroutil jen nevěřícně hlavou.
„Ale Bobby, sám jsi viděl, že …..,“
„Mlč Same, ono to tak složité nakonec nebylo, dostat se dolu, že? Ty génie??“ Bobby už začínal pěnit. Pak mávl jen rukou a začal svítit kolem sebe, Sam mezitím sebral brokovnici a baterku, která ležela hned vedle a šel Bobbymu v patách.
„To je ale bordel,“ Bobby při každém kroku nadával a odkopával před sebou kusy dřeva.
„A kruci,“ zaklel najednou, kužel světla narazil na tmavou skvrnu – byla to krev, Deanova krev. Samovi se zatmělo před očima a úplně se celý rozklepal. Bobby si toho všiml, protože světlo z jeho baterky poskakovalo bezúčelně sem a tam, sykl na něho, aby se vzpamatoval a zklidnil se. Sam ale neudržel nervy na uzdě a jeho vztek vyvrcholil tím, že zařval: „Do hajzlu se vším,“ a vztekle mrsknul tou baterkou někam před sebe. Bobby jen obrátil oči v sloup a nechal ho, až ten náhlý záchvat histerie přejde (a měl pravdu, Sam si tím ulevil a byl zase v pohodě) a sledoval raději tu krvavou stopu. A asi po čtyřech metrech narazil na Deanovo zhroucené tělo. Byl mírně opřený zády o nějakou starou skříň, hlava mu bezvládně visela k pravému rameni. Bobby k němu rychle poklekl a zkoušel mu pulz.
„Žije“ oddechl si, „ale má velice slabý tep.“
Bobby zvedl Deanovi hlavu a lehce ho poplácal po tváři.
„No tak Deane, prober se …..no tak.“ Dean jako kdyby ho slyšel, trochu sebou trhl, jenom zachroptěl, hlava mu přepadla na druhou stranu a z koutku úst mu vytékal pramínek krve.
„Bože, chlapče ……. má asi nějaké vnitřní zranění….. musíme ho odsud dostat a co nejrychleji do nemocnice.“ Bobby přejížděl světlem Deanovi po těle, aby zjistil případná další zranění, to ostatně za chvíli našel.
„Proboha, co …. co to je? Same, rychle něco na zavázání, prostě něco, jedno co nebo vykrvácí!!“ Sam se nechápavě podíval na Bobbyho, ten posvítil na Deanův levý bok, „podívej se tady !!“
Sam zůstal jen civět na to místo kam dopadalo světlo. Dean měl celý levý bok i rifle nasáklé svou vlastní krví a co hůř, jeho levá ruka byla ošklivě rozříznutá přes celou dlaň i celé zápěstí a pod ní se tvořila kaluž tmavé krve.
To už Sama vyburcovalo k nějaké činnosti, shodil bundu, rychle vysvlékl košili a podal ji Bobbymu, ten vrazil svítilnu Samovi do ruky a jeho košilí zavázal Deanovi ruku. Za jiných okolností by to vypadalo směšně, protože tu ruku měl teď Dean tak obrovskou, jako kdyby snad chtěl trénovat nějaké bojové plemeno psa. Ale teď to bylo spíš k pláči a k vzteku.
Teď už byla Bobbymu jasná i ta Deanova mdloba, byl příliš vyčerpaný tou ztrátou krve. Zraněn byl již vícekrát, ale nikdy nebyl tak mimo.
„Pistole,“ hlesl najednou Sam.
„Co??“ nechápal Bobby.
Sam ukázal světlem na Deanovu pravou ruku, která ještě pořád svírala pistoli.
„Hmm, máš pravdu, co kdyby se náhodou probral, nebude vědět „která bije“ a může nás ještě postřelit,“ a Bobby mu křečovitě sevřené prsty násilím vykroutil a pistoli podal Samovi. Ten ji zajistil, znova si oblékl bundu a do kapes nastrkal obě zbraně.
„No nevím Same, ale asi ho budeš muset vzít jen ty sám. Nemůžeme si dovolit vyrábět nějaká nosítka, tlačí nás čas a někdo musí taky svítit na cestu, tady v tom hrozným bordelu.
Sam položil svítilnu na zem a Bobby mu pomohl dát opatrně bratra do náruče, Sam pod jeho tíhou jen hekl a pomyslel si, „proč pořád máš takovou chuť k jídlu, kdo se s tebou pak má tahat,“ a pomalu šli ke dveřím, Bobby mu svítil pod nohy. U Impaly prohledal Deanovi kapsy a klíčky tam našel (neztratil je při tom pádu), kdyby ne museli by jet jeho autem. Impala byla ale v tomto případě lepší, prostornější. Už začínalo svítat. Bobby hodil do Impaly svítilnu, otevřel zadní dveře a pak vzal Deana za nohy (Sam ho držel za ramena) a přitom si všiml, že se Deanova tvář bolestivě zkřivila.
„Tak ještě aby toho nebylo málo, máš asi zlomenou nohu.“
„Říkal jsi něco, Bobby??“
„Ale nic,“ byl rád, že to Sam neslyšel, zase by šílel.
A společně Deana uložili na zadní sedadlo s levou rukou za hlavou, aby se mu odkrvila a tolik nekrvácela, stejně už Samovou košilí krev opět prosakovala. Oba pak nasedli do aut a vyrazili směrem k městu. Bobby jel první a už v autě telefonoval svému známému lékaři do nemocnice. Sam kontroloval ve zpětném zrcátku každou chvíli Deana, ten ležel zatím v klidu na zadním sedadle, do nemocnice už to nebylo daleko, tak Sam už byl celkem bez obav. Pak najednou se trochu Dean zavrtěl něco zamručel a rozkašlal se …… z pusy mu začalo vytékat množství krve, dusil se. Sam dupl na brzdu. Bobby, protože kontroloval Impalu ve zpětném zrcátku, hned viděl, že není něco v pořádku a okamžitě vzal mobil a volal Samovi.
„Same, co se děje, proč jsi zastavil???“
„Dean ……. Dean asi ……. asi umírá,“ začal blekotat Sam.
„Co to zase meleš ……. jak …. umírá?? Mluv Same, sakra!!“ Ale protože slyšel v telefonu nějaký divný chrapot a Sam ten už nemluvil vůbec (byl blízko nervovému zhroucení), došlo mu, že asi tak moc nepřehání, křikl do mobilu: „Tak šlápni na plyn chlape,“ a pro sebe ještě dodal, „jen aby fakt nebylo pozdě.“
---------------
Před nemocnicí Bobby vyletěl z auta a jakmile Impala prudce zabrzdila, okamžitě otevřel zadní dveře a kontroloval Deana. Nebyl na tom nejlíp, ale nejhůř taky ne. Sam mezitím vystoupil a Bobby ho chytil za ramena a zatřásl s ním.
„Co to mělo znamenat, ty teda dovedeš člověka vyděsit, já už fakt myslel na nejhorší, chováš se jako nějaká hysterka!!“ Sam stál jako hromádka neštěstí, polkl jen naprázdno a nevydal ze sebe ani hlásku. Bobby se ještě nadechoval, ale už neřekl nic, protože se rychle blížil tým zdravotníků. Ihned Deana přenesli z Impaly na nosítka a postarší, usměvavý lékař mu hned kontroloval pulz a vzápětí zavelel: „Okamžitě na sál !!“
Sam s Bobbym šli za něma a až na přímém nemocničním osvětlení bylo teprve vidět, jak Dean hrozně vypadá. V obličeji byl bledý, ne on už nebyl ani bledý, neměl vlastně barvu žádnou. Krev, která mu vytékala z bezbarvých úst přes bradu na krk, už začínala zasychat, tričko a košile v těch místech byly nasáklé krví. A až teď bylo vidět i krvavý flek na hrudníku, asi od zlomeného žebra nebo žeber. Nejhůř na tom byla ale jeho levá ruka. Samova košile už nebyla hnědá, ale tmavě červená a stejnou barvu měl i Deanův celý levý bok. Nehledě na to, že byl celý špinavý a jeho oblečení bylo potrhané. Byl na něho tak strašný pohled .…… jen ho položit do rakve ……. a Sam už to taky v duchu viděl, v těch nejčernějších barvách ……hřbitov, květiny, smuteční hosté …….. pak se otřepal a rychle vrátil do reality. Ten pohled na Deana ho tak sebral, že se musel opřít o Bobbyho a přitom zjistil, že je asi sám, komu se jevila ta situace tak černě. Bobby vůbec nebyl nějak vyděšený, on byl hlavně naštvaný i celý zdravotnický personál byl poměrně klidný. Sam chtěl na všechny křičet, pohánět je, nemohl pochopit jejich klid, když jeho bratr může každou chvíli…… , už to ani nedomyslel, všichni i s Deanem zmizeli za dveřmi, nad kterými se okamžitě rozsvítilo červeně „NEVSTUPOVAT“.
-----------
Sam chodil po nemocniční chodbě jako „lev v kleci“ od jednoho okna k druhému, od jedněch dveří ke druhým. Bobby ho chvíli pozoroval a pak už nemohl snést to jeho pochodování, rozhlédl se a když nikdo nebyl nablízku, zasykl na něj a trochu i zvýšil hlas: „Same, sedni si, sakra ……. ty teda dovedeš vynervovat …..oni se o něj postarají, neboj.“
Sam si tedy sedl vedle Bobbyho, ale stejně zase bubnoval prsty do stehen, Bobby mu tu ruku připlácl a zmáčkl v dlani a přitom cítil, jak se Samovi ta ruka chvěje. Ani se mu moc nedivil po tom všem. Však sám se ještě trochu klepal z toho, co Sam před chvílí předvedl v tom autě.
„Prosím tě už toho nech nebo z tebe fakt vyletím z kůže, klídek ……. jasný….. jasný !!!“
„Kdyby byli i oni tam“ a Bobby udělal gesto rukou směrem ke dveřím s výstražným nápisem, “takoví nerváci jako ty, tak bys mohl už teď rovnou říct – operace se zdařila, pacient zemřel.“
Byl to spíše takový černý humor, Bobby už opravdu nevěděl, jak Sama uklidnit, tak to zkusil, zabralo to. Na Samově tváři to vykouzlilo slabý úsměv a přestal se klepat. Konečně taky pochopil, proč byli všichni tak klidní, oni musí, nemůžou si dovolit nějakou nervozitu a pomyslel si: „Tohle bych teda dělat nemohl, takhle ještě zabít nějakého démona, to jo, ale tohle ne,“ a složil si s povzdechem hlavu do dlaní.
„Bobby, díky, že tady seš se mnou, já bych se asi z toho zbláznil,“ špitl ještě.
Bobby mu stiskl ruku, podíval se na něho a jeho pohled říkal „to je přece samozřejmost“.
Pak chvíli mlčeli oba dva.
Najednou se Bobby začal ušklebovat, hrozně ho zajímala jedna věc, přímo hořel zvědavostí, ale doposud na to nebyla vhodná chvíle a situace byla příliš napjatá. Teď bylo relativně času dost, aby dostal od Sama odpověď.
„Ty Same, v tom baráku, …….,“ v Samovi hrklo, teď to přijde, ten nešťastný Deanův pád, myšlenky se mu začaly v hlavě honit sem a tam, jak z toho jen vybruslit, Samova utkvělá představa byla zatloukat, zatloukat, ……… co ten váš duch??“ pokračoval Bobby trochu ironicky, aby si do Sama zarýpal. Ani za mák totiž nevěřil, že tam vůbec nějaký byl. Hoši prostě dopadli tak jako všichni ostatní, kdo tam vlezli. Starý, prohnilý barák, šlápli někde vedle a neštěstí je hotové. A to ještě měli kliku, že nějaký jim podobný cvok si to o té legendě nenašel na internetu a nepobíhal tam jako nějaký maniak se sekyrou. Ale třetí osobu tam Bobby nikde nezaregistroval, tak to byli jen oni dva, kdo měli tak hloupý nápad a lézt tam.
Jen na to Bobby pomyslel, na to jak je právě před tímto varoval, jak neposlechli, a jak taky dopadli, hlavně Dean, začal se mu zase zvedat adrenalin v krvi. Ale vzhledem k nastálé situaci se rozhodl, že si to nechá na pozdější dobu a hochům ještě pořádně vyčiní.
Sam pořád s hlavou v dlaních, ani ji nezvedl (aspoň nebylo vidět jeho úlevu v tváři, že Bobby nezavedl řeč na to ošemetné téma, kterého se tak bál) a zamumlal: „Dean ho zabil.“
„Cóó !?“ zalapal po dechu Bobby.
„Říkám, že ho Dean zabil …..aspoň doufám.“
„No to jsem ti rozuměl………. já jen ……on tam fakt nějaký byl, to si snad děláš srandu!!“
A Sam mu v krátkosti vylíčil ty svoje „trable“ s tím duchem a jak ho Dean zlikvidoval. A ten pád? Použil Bobbyho vlastní slova „dům je starý, rozpadlý, prohnilý.“ A tu pasáž
s přemostěním balkónu, tu jaksi radši vynechal. Byl hrozně rád, že se Bobby neptal na to, jak se nahoru dostali a doufal, že už ani nikdy nebude. Bobby jen mlčky poslouchal, pokyvoval hlavou a pak to uzavřel slovy: „Tak to vypadá, že se vám to hoši opravdu povedlo, proto ta pistole v Deanově ruce. Alespoň ten dům už není prokletý, no my se to vlastně už nedozvíme, dalších sto let čekat nemíním,“ uchechtl se Bobby a Sam se taky pousmál, ale on z jiného důvodu, že už snad do toho Bobby dál nebude šťourat. No kdyby Sam neměl pořád tu hlavu v dlaních a podíval se mu do obličeje, poznal by z jeho výrazu, že tomu asi tak nebude a bude to mít ještě dohru, Bobbymu se prostě na tom jeho vyprávění něco nezdálo, ale zatím to nechal být, teď měli přece jiné starosti.
Pozn. autora: Ta „bouřka“ nebo spíše „zemětřesení“, které pak následovalo, si Sam pamatoval hodně, hodně dlouho a litoval té hloupé dětinské lži a zapírání. Ale nebudeme předbíhat.

Asi o dvě hodiny později
Ze dveří sálu vyšel ten přívětivý lékař, Sam i Bobby ihned vyskočili a šli k němu.
„Jak je na tom?“ vypálili oba naráz stejnou otázku. Lékař jim oběma mlčky pokynul, aby ho
následovali do jeho pracovny, sedl si za stůl, oni dva proti němu a chvíli se na ně zamyšleně díval, nevěděl jak začít, aby toho mladšího ještě víc nestresoval.
„No,Tome?“ Bobby upřel na lékaře pohled, „známe se přece léta, můžeš to říct na rovinu !!“
„No právě, že se známe už léta Bobby, nechci ti v žádném případě lhát, obzvláště tady….“, podíval se tázavě na Bobbyho.
„Á, promiň, to je Sam a ten druhý Dean, jsou to moji…….. synovci.“
„Tak tví synovci!!“, sjel ho velice škaredým pohledem Tom. „Nemůžu uvěřit Bobby, že jsi je tam pustil …… nemusím se snad ani ptát, kde byli, že?!, přece dobře víš, jak je ten dům nebezpečný! Když tam lezou malí kluci, to se dá ještě pochopit,“mávl rukou, „ale tohle snad jsou dospělí chlapi, co jste tam proboha vůbec hledali?“ a zvědavě se podíval na Sama, ten mlčel, tak ten samý pohled upřel na Bobbyho, také mlčel. Ještě jednou nevěřícně zakroutil hlavou, nevěděl co si o tom má myslet a vrátil se k původnímu tématu, k Deanovi.
„Z jaké výšky to vůbec spadl?“
„Asi tak šest metrů,“ špitl Sam.
„No podle toho, jaká zranění utrpěl, bych to tipoval na víc ………no to teď nechme stranou.“
Vzal do ruky nějaké papíry a pomalu z nich předčítal.
„Otřes mozku a šok z toho pádu, ze zranění a poměrně dost velké ztráty krve. To je to nejmenší.“ Sam zamrkal vyděšeně očima, co tedy bude ještě horší??!
„Zlomená dvě žebra, propíchnutá pravá plíce a to způsobilo vnitřní krvácení a jedno z těch žeber,“ na chvíli se odmlčel a zakroutil hlavou, „no to se fakt málokdy vidí……. se prořezalo přes kůži na povrch. Vůbec nechápu jak se mu to stalo, při pádu by měl obě žebra dovnitř, muselo pak na něj ještě něco spadnout a tím se to jedno jakoby vzpříčilo ……že by nějaký trám?“ podíval se na Sama a Bobbyho, oba jen pokrčili rameny. Jen Samovi oči se rozšířili ještě víc a očekával další „jobovku“.
„No a ta jeho levá ruka, jak vám to mám jen ……..,“ lékař si sepnul ruce, nadechl se…….. „no zkrátka nějaký ostrý předmět, asi sklo, mu přeťalo žíly na zápěstí. Mimochodem, to jste udělali moc dobře s tou košilí, jinak nevím, nevím, jak by to dopadlo,“ Bobby se otočil na Sama a lékař pochvalně pokývl hlavou. „ Ale ještě tady máme tu rozříznutou dlaň, tam má bohužel přerušené šlachy a nervy, které umožňují hýbat prsty. Pokud se to dobře zhojí a bude poctivě cvičit, snad se mu citlivost do prstů vrátí. Přesto mu tam zůstane pořádná jizva, měl to pořádně rozšvihnuté, takže míň než třicet stehů ………. ale na to ženské letí, na jizvy,“ pokusil se o vtip, vzápětí viděl, že asi nebyl na místě. Sam už byl totiž načisto na mrtvici z toho, co do teď uslyšel, jen naprázdno polkl. A to netušil, že to nejhorší ještě přijde.
Tom si znovu sepnul ruce a zkoumavě se na oba díval, jako by chtěl zjistit, kolik toho ještě snesou, obzvláště Sam, ještě jedna taková zpráva a už to s ním asi sekne o zem. Ale bohužel musel jim sdělit všechno.
„Nejhůř je na tom jeho koleno,“ Sam otevřel v údivu pusu a jeho oči teď málem vypadly z důlků, lékař pochopil, že o tom asi nic nevěděl, podíval se na Bobbyho, ale ten se tvářil jaksi chápavě (on něco tušil).
„Víte, lidé při pádu se snaží dopadnout na nohy, to právě je ta chyba a na to taky Dean doplatil. Snažil se to asi ustát, ale dopadl na tu nohu tak nešťastně, celou váhou těla a žádný drobeček to není a ještě z té výšky,“ přitom se zase zatvářil nějak divně,“ koleno to prostě nevydrželo, je vykloubené a co hůř, zpřetrhaly se v něm kolenní vazy.“ Sam už byl blízko nervovému zhroucení. I Bobbyho to trochu šokovalo: „Doufám, že to neznamená, že už nikdy nebu ..…,“ nedořekl, protože Tom ho hned zarazil.
„Ne, to ne ……… ale asi už bude do smrti kulhat.“
To neměl před Samem vůbec říkat, vyskočil a chtěl jim říct, že je to jen jeho vina, že bude z Deana mrzák, ale jen bezmocně otevřel pusu a civěl, před očima se mu zatmělo a nebýt Bobbyho, o kterého se opřel, asi by se zhroutil. Jen on sám věděl, proč ta náhlá slabost.
Bobby a Tom (protože tu pravou příčinu neznali) to ale pochopili úplně jinak. Bobby vždycky věděl, že Sam je trochu slabší povahy, ale že to nechá dojít tak daleko, že to s ním bude tak cloumat, to si opravdu nemyslel a bylo mu za něj trochu trapně. Ale pak si uvědomil co minulou noc prožili, ten strach o bratra…….. no, docela to i chápal.
Tom si pomyslel téměř to samé: „No chlap jako hora, sám nemá ani škrábnutí a stačí, když se mluví o zranění, málem tady zkolabuje“, ale vzápětí se za to zastyděl, „čemu se vůbec divím, je to jeho bratr, má o něj strach, vždyť já to znám moc dobře.“
Nahlas pak řekl: „Tak abychom to shrnuli, Dean může mluvit o štěstí, že vůbec žije. V nejhorším případě bude trochu kulhat, ale je to chlap, zvládne to, když mu pomůžete…..mnohým stačí i míň a nepřežijí to,“ dodal s takovým smutkem v hlase.
„Můžeme ho vidět?“ zeptal se Bobby.
„Jistě,“ a pokynul jim, aby šli za ním.
Vešli do pokoje. Bylo slyšet jen pípání přístroje na monitorování srdce (předpis nemocnice , raději se takhle pojistí u každého pacienta). U Deana seděla mladá sestřička a otírala mu čelo a tváře, ihned se zvedla, na Toma a Bobbyho se usmála a odešla. Bělost Deanova obličeje, na kterém se mu perlily kapičky potu způsobené horečkou, si nic nezadala s bělostí polštáře. Stejně tak bělostné obvazy na levé ruce a hrudníku. Jak na tom byla jeho noha vidět nebylo, tu měl pod přikrývkou, ale byla mírně zdvižená a zavěšená v jakýchsi popruhách, stejným způsobem byla upevněná i jeho zraněná ruka. Strašně těžce a tak chrčivě dýchal. Až teď, když byl umytý, odhalily se mu na těle modřiny a podlitiny, jednu měl na levé tváři. Celkově byl na něho žalostný pohled. Samovi se tlačily slzy do očí, ale překonal to, Tom si těch slz stejně všimnul.
„Nebojte se Same, teď je pod sedativy, necítí bolest,“ a pokračoval dál, “naštěstí nebyla třeba zatím žádná operace, jsou to taková zranění, která potřebují hlavně klid na lůžku, všechno má pouze pořádně zafixované a když bude léčba probíhat jak má, příroda si pomůže sama. Tak asi týden si poleží tady a pak se uvidí, když nebudou komplikace a pokud mi slíbíte, že na něho dohlídnete, může ležet i doma.“
Sam a Bobby se na sebe podívali. Bobby pokrčil rameny, postavil se proti Tomovi a něco mu polohlasem říkal. Sam nerozumněl, ale za chvíli pochopil o co šlo.
„No tobě asi přeskočilo, kamaráde. Vám nestačí, že je tak zřízený, chcete ho asi dorazit úplně,“ Tom trochu zvýšil hlas, ale vzápětí se začal usmívat, vzal Bobbyho kolem ramen, „víš co, pojď se mnou, promluvíme si.“
Sam si sedl k Deanovi a jen na něho hleděl. Až teď si všiml, že má v pravé ruce něco napíchnutého, „asi nějaké vitamíny nebo výživa nebo co to těm pacientům tady dávají,“ pomyslel si, „no jo, vlastně spí a nemůže nic jíst, alespoň trochu zhubneš brácho,“ škodolibě se ještě uchechtl. Ani si nevšiml sestřičky, která se vrátila a kontrolovala Deanovi teplotu. Asi se na ni nějak divně, nevraživě podíval, proč vůbec vyrušuje, protože ona z toho znervózněla a ihned odešla. Samovi to za chvíli došlo, že se zachoval jak idiot, přece to je její práce a šel ji hledat, aby se jí omluvil. Stála hned za dveřmi na chodbě a očividně nevěděla, co má dělat. Ona přece chtěla jen zkontrolovat Deanův stav a ten chlap co tam byl, ji tím svým pohledem úplně drtil a málem ji vynesl v zubech. A teď rozrazil dveře ……. asi jí chce ještě vynadat, je to blázen …….začala se bát. Naštěstí z protilehlých dveří už se k nim blížili Tom a Bobby.
„Tak Same, s vaším strýcem to není vůbec jednoduché, ono to není jednoduché ani s jedním z vás, něco mi o bratrovi prozradil, jaký je pacient. Moc se mi to nelíbilo, ale nakonec jsme se dohodli na kompromisu. Deana si tady nechám den na pozorování a pak si ho můžete vzít domů. Ale při jakémkoliv náznaku zhoršení jeho stavu …… okamžitě, slyšíte okamžitě ho tady chci mít zpátky. Já tě znám Bobby, zase nějaké to tvé pokoutné léčitelství, tak na to zapomeň příteli, ještě bys mu pohoršil.“ Bobby jen souhlasně pokývl hlavou.
„Alex,“ otočil se Tom k sestřičce, „dnes mě doma nečekej, zůstanu tady a možná ještě celou noc.“
„Dobře, tati,“ špitla Alex.
Sam by se nejradši neviděl, to byl teda trapas, začal cosi blekotat: „Promiňte …… já jsem …..já jsem nechtěl …. promiňte ……. děkuji vám, že se …….. o bratra …… staráte.“ Bobby a Tom se začali uchechtávat a nevěděli kam se mají dívat, jestli na podlahu nebo do stropu.
Nakonec to byla Alex, která tu trapnou situaci ukončila.
„Přiznám se, že jste mi trochu nahnal strach,“ měla takový nádherný sametový hlas, který se perfektně hodil k její drobné postavě, přistoupila k Samovi a vzala ho za ruku …….bylo to jak výboj elektřiny, který mezi nimi přeskočil……..,nebojte se, postarám se o něj.“ Sam měl teď příležitost si ji prohlédnout zblízka. Bylo jí asi tak 25 let, polodlouhé rovné hnědé vlasy, stejnou barvu měly i její oči, rudé pěkně tvarované rty při řeči odkrývaly bělostné zuby.
„Tati, asi tady zůstanu taky, co bych ostatně doma dělala sama.“ Všichni tři se na ni s uznáním podívali, Sam přímo s obdivem.
„A vám dvěma, bych doporučoval spánek, tady už stejně nejste nic platní. Zvláště vy Same, jak se na vás dívám, usnul byste ve vteřině ve stoje,“ Tom jim ještě pokynul a zmizel za dveřmi Deanova pokoje. Alex se otočila, usmála se na Bobbyho a Sama (na toho trochu víc) a také zmizela za těmi dveřmi, aby dokončila svou práci.
„Tys to věděl Bobby, že je to jeho dcera?“ procedil skrze zuby Sam.
„Ano, znám ji od narození,“ Bobby se viditelně výborně bavil na tom Samově trapasu.
„No, teď mě má asi za pěknýho debila.“
Bobby měl co dělat, aby nevyprskl smíchy. Sam se tvářil jako …… ani se ten jeho výraz nedal definovat.
„Ale no tak Same, je to chápavé děvče a už se setkala i s horšími „cvoky“ než jsi ty …… neber si to tak……. a pojď už,“ vzal ho za paži, přitom se pořád uškleboval, „ale je hezká viď?“ neodpustil si ještě poznámku Bobby.
„Ani nevím, neměl jsem čas si ji pořádně prohlédnout,“ zabručel Sam.
„Kdybys nekecal,“ pomyslel si Bobby a nahlas řekl, „být na tvém místě Dean, tak už ji má proskenovanou skrz naskrz,“ a ještě tak ledabyle prohodil, „Alex s ním teď bude pořád, bude ho ošetřovat, je to hezkej chlap, ona je taky pěkná a ……..“ Sam ho umlčel svým pohledem.
Bobby si chtěl ještě zarýpat, protože Sam na rozdíl od Deana, byl takový nesmělý, co se děvčat týče, ale pak si to rozmyslel.
Když došli ke svým autům, zazvonil Bobbymu mobil, Sam rozhodně poslouchat nechtěl, ale stejně konec rozhovoru zaslechl.
„………promiň, že jsem nezavolal sám …….. jsem v nemocnici …….nééé, neboj se nic mi není. Musím ti ale něco říct …… budou u nás nějaký čas bydlet i Sam a Dean. Vysvětlím ti to doma, za půl hodiny jsme se Samem tam………Proč jen se Samem? No, to je na dlouho, pak ti to řeknu,“ a zaklapl mobil. Protože Sam se na něho díval s otázkou v očích, co to jako mělo být, rozhodl se, že mu to vyklopí.
„Radši ti to řeknu hned, abys pak nebyl překvapený. Víš už asi dva měsíce u mě bydlí Ellen a od minulého týdne i Jo.“ Sam jen překvapeně zamrkal očima. „Co se tak díváš? Přece víš, že jim shořel dům, neměly kam jít, to jsem je měl vyhodit!! Ostatně teď se bude ženská ruka hodit, když tam budete ještě vy dva a obzvlášť Dean bude potřebovat trochu jinou péči než chlapskou.“
Samovi už bylo jasné, proč nechtěl Bobby poslední dobou, aby ho navštěvovali a měl výmluvy typu: mám tady nepořádek (na to oni byli zvyklí, jako kdyby měl někdy uklizeno), teď musím odjet (však věděli, jak se dostat do domu i bez jeho vědomí), jsem nachlazený (to měl strach, že je nakazí nějakou nemocí?), až vlastně tuto noc jim skoro vynadal, proč spí v motelu a ne u něj. Asi mu Ellen promluvila do duše, ušklíbl se pobaveně. Přišlo mu to v tu chvíli opravdu směšné, jak Bobby zapíral, jako nějaký puberťák. Ale už se nad tím nechtěl pozastavovat, byla to ostatně Bobbyho věc. Chtěl se doopravdy trochu vyspat, nastoupil bez dalšího komentáře do Impaly, nastartoval a vyrazil. Bobby vzápětí udělal to samé.

Uživatelský avatar
Panthera
Demon
Příspěvky: 375
Registrován: čtv 02. dub 2009 20:29:46
Bydliště: Brno, Czech Republic
Kontaktovat uživatele:

Re: Proč právě já?

Příspěvek od Panthera » ned 15. led 2012 12:55:37

Nechceš sem přihodit všechna pokračování, která jsou na sk? Myslím, že je celkem škoda ochudit ty, kteří chodí jen sem o další kapitoly.
Ač Jo nemusím a mám z ní třesavku, tak v povídce mi to nervy nedrásá a je to fajn. ;)
Obrázek
Just have a refreshing way of summarising complex moral dilemmas into simple terms...
Koblihum destielis absensus

Uživatelský avatar
janča
Monster
Příspěvky: 185
Registrován: pon 03. srp 2009 18:44:34
Bydliště: Vysočina

Re: Proč právě já?

Příspěvek od janča » úte 17. led 2012 18:42:04

Panthera: Moc děkuji za tvůj komentář. :) Přidávám jen další kousek, protože bez zpětné reakce čtenářů fakt nevím, zda to má vůbec cenu, jestli to někoho zajímá. :(

Dakota – Bobbyho dům – asi o půl hodiny později
Když vystoupili před Bobbyho domem, Sam se schválně loudal, nechal jít Bobbyho napřed, aby viděl Elleninu reakci. Ale ta ho prozatím zklamala, z Bobbyho telefonátu vycítila, že se něco stalo, zvláště, když přišli bez Deana. Krátce se přivítala se Samem a mlčky vybídla Bobbyho, aby už začal mluvit. Všichni tři si sedli ke stolu, mezitím odněkud přišla i Jo, pokynula Bobbymu i Samovi na pozdrav a přisedla si také. Většinou mluvil Bobby, Sam ho jen doplňoval. Ellen se tvářila docela klidně, zato na Jo bylo vidět, zvláště když přišla řeč na Deanova zranění, že ji to nějak sebralo a bledla samovolně ve tváři.
Až skončili, Ellen vstala od stolu, pořád ještě klidně, ale pak se nadechla a spustila, dalo se to ostatně čekat, jestli si někdo myslel, že to nechá jen tak, byl na omylu.
„Já nemám slov, co jste si vůbec mysleli, že děláte …….. jako děti ……..co děti, jste horší jak……,“rukama se chytla za hlavu, „nasekat vám na holou by bylo málo,“ přistoupila k Samovi a střelila mu takovou facku, že Sam jen zalapal po dechu, to tedy nečekal, Bobby a Jo se na sebe v úžasu podívali, „a Dean má štěstí, že tady není, taky by to schytal, vůbec bych se s ním nemazlila!!“ pokračovala ještě Ellen a jak byla v ráži, bylo jasné, že by to zrealizovala.
Sam se mezitím trochu vzpamatoval a nesměle polohlasem zašeptal: „On už je potrestaný dost, nemyslíš??“
Jeho slova ji trochu vrátila zpět na zem, ale stejně si neodpustila ještě poznámku: „Ale ty ne …… tak sklapni laskavě,“ pak pokračovala už mírnějším hlasem, „proboha, vždyť se mohl zabít a tebe mohl zabít ten šílenec se sekyrou,“ zakroutila nechápavě hlavou a pak odešla do kuchyně se slovy: „Jdu raději udělat něco k jídlu, musíte mít hlad, Jo pojď mi pomoct.“ A jak šla kolem Bobbyho: „A ty, jestli jsi o tom všem věděl a nezabránil jsi jim v tom, tak to si spolu ještě vyřídíme,“ zasyčela mu do tváře. Bobbymu se jen protáhl obličej.
Po jídle, které všichni chválili (i kdyby to nebyla pravda) a tím si trochu Ellen udobřili, Sam odešel do svého pokoje (oba měli u Bobbyho v podkroví malé pokojíky, pro případné přespání). Teď v tom Deanově bydlela Jo, měla na výběr, ale vybrala si jeho, alespoň se teď nemusela stěhovat z jednoho do druhého. Sam si stačil jen vyzout boty, padl na postel, vůbec mu nevadilo, že je ještě světlo a okamžitě usnul.
---------------
Probudily ho přímé sluneční paprsky, podíval se na hodinky, bylo deset hodin ráno. Proboha…… měli být už v nemocnici u Deana …… a on si tady v klidu spí, nikdo ho nevzbudil.
Rychle se obul a seběhl po schodech dolu. Bobby seděl u stolu a četl si nějaký časopis.
Sam na něho vyhrkl: „Bobby musíme už jet.“
„Dobré ráno, vyspal ses dobře? Dej si sprchu, snídani ……“, když viděl ten jeho nechápavý pohled, jak vůbec mu může tohle v klidu říkat, odložil časopis, „uklidni se, teď jsem mluvil s Tomem, všechno je v pohodě, ještě musí udělat nějaká vyšetření, můžeme přijet až odpoledne.“ To Sama uklidnilo, vzal si z tašky, kterou mezitím donesl Bobby z Impaly, čisté oblečení a odešel do koupelny. Sprchu si pořádně vychutnal a když vycházel, Jo na se na něho zálibně podívala a usmála, ten úsměv jí opětoval. Měli oba štěstí, že tam nebyla Ellen, ona nerada viděla, když si kterýkoliv z bratrů Winchesterů k Jo dovolil nějaké důvěrnosti. Osobně neměla nic ani proti jednomu, byli jí stejně tak blízcí jako Bobbymu, také s nimi tak jednala, jako s vlastními (viz ta facka Samovi), ale Jo byla prostě TABU. Sam si dal vydatnou snídani a šel se podívat na Impalu, určitě bude potřebovat vyčistit interiér od krve. Už z dálky se Impala v slunečním svitu leskla a když nakoukl dovnitř zjistil, že i ten úklid na sedadlech udělal někdo jiný. Byl rád, protože si představil, jak by Dean zase vyváděl (i když to byla jeho vlastní krev), že se mu o jeho miláčka nepostaral. Vrátil se zpátky do domu a jen tak prohodil: „Dík za Impalu,“ usadil se do křesla u televize, ani moc nevnímal jaký pořad tam běží a čekal na odpoledne.
----------------
Asi tak ve dvě hodiny odpoledne zavolal Bobbymu jeho kamarád Tom, že i když s tím jejich nápadem pořád nesouhlasí, můžou si Deana odvézt. Jo si vymínila, že pojede také. Bobby tedy zůstal s Ellen doma, připravit všechno potřebné.
Sam byl jak na trní, aby už konečně zase mohl být u bratra, ale taky v skrytu duše tajně doufal, že uvidí znovu Alex. V nemocnici chtěla Jo nejprve vidět Deana, Sam ji od toho zrazoval, nedala si říct, pak jí bylo do pláče. Raději ji odvedl na chodbu a šel hledat lékaře …… najednou ji uviděl, stála tam, Alex. Jejich pohledy se setkaly, zase přeskočila jiskra, hned se k Samovi skoro rozběhla. Ale až se setkali z očí do očí, sklopila zrak, zůstalo jen u pozdravu. Sam udělal to samé. Věděla, proč přišli a mlčky je odvedla do tátovy pracovny.
„Zdravím vás Same, už jsem vystavil potřebné propouštěcí dokumenty, a tady vám dám ještě léky, které bude bratr poctivě brát a na to VY (velmi důrazně !!!) osobně dohlédnete nebo tady slečna,“ Sam představil Jo jako rodinnou přítelkyni. Když jim dával instrukce, jak mají léky aplikovat, v jakých dávkách a hlavně na co jsou, zatvářil se Sam nešťastně a Tom zase nechápavě.
„No víte pane doktore …….“
„To oslovení nemám moc rád …….. jsem Tom“, přerušil lékař Sama mávnutím ruky.
Sam přikývnul: „Takže Tome, on už vám to asi říkal Bobby, Dean nesnáší nemocnici, injekce a jakékoliv léky, vždycky byl problém je do něj nějakým způsobem dostat. Když mu bylo opravdu zle a měl na výběr, raději sáhl po whisky. Vy mi tady dáváte tři druhy, tak si vůbec nedokážu představit jak ……..“
Tom si jen vzdychnul a ze skříňky za sebou vybral nějakou lahvičku s tabletami.
„Aha, takže bratr je tvrďák ……..Raději pověřím vás Jo. Tyhle léky jsou na to, aby nedostal nějakou infekci a zánět, jsou to zároveň i mírná sedativa, ale od bolesti mu nepomůžou, jen trochu utlumí ……. No chraň vás i jeho Bůh, aby po té láhvi opravdu sáhnul, nesmí ani kapku, pokud bude brát ty léky. Jsou dost silné a v kombinaci s alkoholem ……… to by ho zabilo. Nemusel by se taky jednoho krásného dne probudit, kdyby to takhle smíchal!!“ Oba se na něj podívali poněkud vyděšeně. „No jen doufám, že není nějaký alkoholik – závislák??“ Zavrtěli záporně hlavu.
„Tak to je OK. Ty začátky budou pro vás i pro něj dost nepříjemné a někdy i kruté, ale chtěli jste to tak …… tak se s tím musíte poprat. Teď ještě bude nějakou dobu spát, ale až se probere, musíte mu ty léky hned dát.“
Lékař ještě poučil Jo, jak má Deanovi srážet horečku a jiné věci, v čem si sám ze začátku nepomůže, poděkovala mu s tím, že máma si určitě už bude vědět rady. Tom si hlasitě oddechl: „No sláva, aspoň nějaká zodpovědná osoba, na kterou bude spolehnutí, pardon, kromě vás Jo. Už jsem fakt měl strach, že bude v péči jen těch dvou ztřeštěnců.“
Sam se naoko urazil a už jen podotkl, že přijeli Impalou (na což souhlasně Tom přikývl) a zvedal se k odchodu, a proto už neslyšel co Tom ještě Jo říkal a jak divně, vyjeveně, přímo pohoršeně se zatvářila a jak pobaveně se zase zatvářil Tom.
U Impaly byla i Alex, dohlížela na to, aby Deana dovnitř pořádně uložili, stála těsně vedle Sama a špitla: „Uvidíme se ještě?“ - „Já bych rád,“špitl stejně tiše Sam a následně ucítil v dlani nějaký kousek papíru, bylo na něm telefonní číslo. Ještě se na ni jednou podíval a pak už nasedli s Jo do auta a odjeli. Za další půl hodinu už s Bobbym odnášeli Deana do domu a ukládali ho do připravené postele.
Jo šla hned za mámou a něco jí šeptala, ta jen pokývla chápavě hlavou a spolu odešli k Deanovi a zavřeli za sebou dveře. Po půl hodině vyšla Ellen, vzala měkký čistý ručník, do mísy napustila ledovou vodu a vrátila se zpět do pokoje, dveře už nechala otevřené. Sam s Bobbym vstoupili také. Sama poněkud překvapilo, proč už Dean není v tom nemocničním oblečení, jen v obvazech a lehce zakrytý. Vždyť už je docela chladno, je říjen, bude mu zima, nechápavě se podíval na Jo.
Ta s úsměvem ve tváři: „Řídím se jen radou doktora Toma, bude mu líp jen tak, bez ničeho.“ Sam se zatvářil pohoršeně, načež Jo málem vyprskla smíchy ……. „Néé, úplně nahý není, neboj. Ale má třetinu těla v obvazech, nepotřebuje být ještě oblečený a ta horečka k tomu, teplo mu je určitě dost, možná až moc.“ Sam se podíval na Deana a musel dát Jo za pravdu.
Po tvářích mu z čela stékaly pramínky potu, měl očividně vysokou horečku. Asi mu ten převoz moc nepřidal. Ale pořád spal, pokud se tomu dalo říct spánek, každou chvíli se mu tvář zkřivila bolestí, pravou ruku křečovitě zatínal do matrace postele. Ellen mu začala otírat obličej, krk, hrudník, aby trochu srazila teplotu. Po pár minutách se již zdálo, že horečka trochu opadla. Ellen vstala, podívala se tázavě na Bobbyho, ten jen přikývl a oba se hrnuli ke dveřím s tím, že musí ještě odjet do města, do tmy budou zpátky.
„A vy dva z Deana nespustíte oči, rozumíte!!!“, houkli ještě ve dveřích na Sama s Jo, kteří na ně zůstali civět s otevřenou pusou. Pak už bylo jen slyšet prásknutí dveří od auta a odjezd.

Dakota – Bobbyho dům – současnost
„Same, Same ……. Same slyšíš??“
„Co, cože?“, až na třetí oslovení se Sam probral z toho svého, jak rád by věřil, jen strašného snu, ale byla to krutá skutečnost.
„Pojď se najíst a řekni Jo ať jde taky ………však nemusí u Deana pořád sedět,“ ty poslední slova si Ellen spíš bručela pro sebe. Viděla dobře jak se Jo tváří, její špatně skrývané slzy. Nechtěla aby se v ní probudily nějaké emoce a začala k Deanovi cítit něco víc, než jen přátelství. I když dobře věděla, že by tomu nezabránila ani po dobrém, ani po zlém. Jo na Deana nezapomněla, ani po té dlouhé době odloučení. Vybavil se jí před očima ten její pohled, když ho poprvé viděla. Ale naštěstí Dean její city neopětoval, život, který se Samem vedou, jim to ani nedovoluje, pořád jsou jednou nohou ve vězení nebo v hrobě. Ellen tomu byla na jednu stranu ráda, že mezi nimi nevzniklo nějaké hlubší pouto. Nechtěla, aby Jo byla nešťastná, kdyby jí jednou někdo v noci oznámil, že se Dean už nikdy nevrátí domů a ona zůstane s dítětem nebo s dětmi sama. Ellen tohle znala velice dobře. Hoši vlastně taky, vyrůstali bez matky a John už taky nežije. Jo je na tom o trochu líp, ona ještě mámu má.
Po večeři Ellen oznámila: „Mládeži, vy sklidíte se stolu a umyjete nádobí a pak půjdete spát,“ viděla, že Jo chtěla něco namítat, rázně ji umlčela, „už jsem řekla, spát!! Já zůstanu vzhůru, když bude potřeba, vzbudím Bobbyho.“ Načež se Sam a Jo začali nějak divně ušklebovat.
„No, co je ……co se tak díváte?“, zaškaredil se na ně Bobby.
„Ále nic,“ Sam si musel dát před pusu ruku, stejně bylo vidět, jak se uculuje. A jestli čekal ještě nějakou dohru (vzpomněl si na tu Elleninu poznámku zda o tom všem Bobby věděl), tak se spletl, z jejich chování bylo jasné, že si to vyjasnili, když byl s Jo v nemocnici.
Ellen už pochopila, kam ty jejich pohledy míří: „Jestli to má být nějaká narážka na ten náš náhlý odjezd, tak abyste věděli, byli jsme jen nakoupit, je nás o dva víc. A nějaké masti a čisté obvazy a jiné vě …..,“ nedořekla, jen překvapeně zamrkala očima, „co jste si mysleli, že jsme tam dělali, no to snad není pravda….. a kdyby, tak vám po tom nic není,“ uzavřela tuto diskuzi Ellen, bylo vidět, že se už o tom nechce dál bavit a ukázala výmluvným gestem na stůl plný špinavého nádobí. Sam a Jo tedy udělali co měli, osprchovali se a odešli do podkroví. Bobby prakticky udělal to samé.
Ellen se rozhodla neponechat nic náhodě (aby to nedopadlo jako odpoledne). Na stolku vedle postele rozsvítila lampičku, v jejímž světle se zablýskl Deanův stříbrný prsten, vedle ležel jeho amulet i kožené náramky, které nosil na ruce stejně jako Sam. A Sam mu tam ještě položil hodinky a mobil, prý co kdyby chtěl někam volat. Ellen se trochu usmála, všichni komu by mohl zavolat, jsou okolo něj a kolik je hodin a jaký je den, to mu určitě bude nějakou dobu úplně fuk.
Vzala z police knížku a sedla si k Deanovi, až teď vlastně měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Modřiny na jeho těle už hrály všemi barvami a tu na levé tváři začínalo zakrývat mírné strniště. Černé kruhy pod očima kontrastovaly s jeho křídově bílou tváří.
„Vypadáš teda opravdu hrozně …. proboha co vás to vůbec napadlo, tam lézt …..udělali jste sice tomu řádění konec, ale proč zrovna vy a proč jsi to zase musel odnést ty?“ Byla to snad nějaká ironie osudu?? Vždycky, když se něco semlelo, odskákal to nejvíc on. Přejela mu rukou po čele a po jeho krátce střižených vlasech, usmála se, „no Deane, potřeboval by ses pořádně vykoupat,“ vlasy měl slepené potem z té neustálé horečky i tváře a vlastně celé tělo měl takové lepkavé, jak to vypadalo pod těmi obvazy, na to ani nechtěla Ellen pomyslet, „ale zatím to budeš muset nějak vydržet, než ti to sundají.“ Vlastně to všechno jen šeptala, jako kdyby se bála, že Deana vzbudí, ale toho by v tuto chvíli neprobudilo nic, ani rána z jeho pětačtyřicítky. Znova ho celého otřela mokrým, chladným ručníkem, pak ještě tou osvěžující mastí, jako Jo odpoledne. Vzala do své dlaně jeho pravou ruku, cítila jak se chvěje a pak se začetla do knížky. V tom tichu bylo slyšet jen Deanův přerývaný dech. Ale i na Ellen se brzy podepsala únava a netrvalo dlouho …….. oči se jí zavřely a……. usnula.
-------------
Probudily jí nějaké zvuky, nějaký dusivý chrapot. Byl to Dean, visel z pravé strany postele hlavou dolu, obě ruce také, celý se třásl. Rychle vyskočila, knížka jí sklouzla na zem. V duchu si začala spílat, jak mohla usnout, jak to mohla dopustit !!! Vzala Deana za ramena a nadzvedla ho …… zhrozila se. Z pusy mu pomalu kapala krev na dřevěnou podlahu, do které se ihned vsakovala i obě ruce už měl zakrvácené. Položit ho zpět na postel jí nedalo moc práce, byla to silná žena a Dean byl jak bez života. Byl celý zpocený, ale jako kus ledu, jeho obličej už nebyl bílý, ale popelavě šedý, strašně rychle a chrčivě dýchal.
„Proboha Deane co je to s tebou??“ Ellen trochu vyděšeně vyjekla. Chtěla zavolat Bobbyho, ale ten už stál ve dveřích (asi to nějak vycítil, že se něco děje).
„Co je, co se stalo??“ Bobby přišel blíž, „a proč je od krve?!“
„Podívej se sám …… asi dostal záchvat kašle, mohl se udusit ….. usnula jsem Bobby, moc mě to mrzí,“ Ellen už otírala Deanovi krev z obličeje a ruk, „ a ta barva obličeje a jak je ledový, je to jako smrtelný pot, vůbec se mi to nelíbí,“ zašeptala ještě s obavou v hlase.
Dean začal něco vzrušeně mumlat, Bobby a Ellen rozuměli jen nějakým útržkům „Same, Sammy ….nesmíš, prosím ……neubližuj, prosím ……jsou nevinní ……. musíš to potlačit…….. spolu to zvládneme.“ Nechápali, co to znamená, ale bylo jasné, že Dean prožívá nějakou hroznou noční můru.
Najednou zprudka otevřel oči, nebyly smaragdově zelené, dostaly nádech ocelově šedé oblohy před bouří, tak nějak zlověstně se v nich i zablesklo. Ellen mu chtěla položit ruku na čelo, ale on ji chytil za zápěstí a stiskl tak silně, že to by od člověka v jeho stavu nečekala, za pomoci Bobbyho se jí podařilo z jeho sevření vykroutit.
„Bobby, co to je ……. není posedlý? Víš v tom domě, nemohlo se něco stát?“
„Nemyslím, má přece tetování, to ho ochrání, asi to je všechno jen z těch zranění.“
„Snad máš pravdu,“ povzdechla si Ellen a třela si zápěstí.
„A měl by zase dostat léky, snad ho to trochu uklidní …….. vidíš, je vlastně jen o vodě a práškách, asi proto je v takovém stavu, zítra do něho musíme za každou cenu dostat nějaké jídlo.“
Bobby došel pro lahvičku s léky a ve skleničce měl vodu.
„Pro jistotu,“ řekl Bobby a ukázal na sklenici s vodou. Ellen pochopila o jakou vodu se jedná. S aplikováním léků měli podobné problémy, jako Sam a Jo, tak už je vůbec neobviňovali, že něco zanedbali.
Čekali …. nic se nedělo, nic co by nasvědčovalo, že by Dean byl posedlý …… oba si oddechli. Svěcená voda je o tom spolehlivě přesvědčila.
Než léky Deanovi zabraly, stačila Ellen převléknout polštář, byl taky od krve a celý propocený.
Pak donesla čisté obvazy a opatrně mu odmotala ten zakrvácený na levé ruce.
„Bože,“ zašeptala a přivřela oči. Nebyl to hezký pohled na tu krvavou, sešitou kůži s těmi dost viditelnými stehy, a k tomu ta zelená barva - dezinfekce, kterou natírají v nemocnici veškerá zranění. Bylo to ještě příliš čerstvé, ale už teď bylo jasné, že ta jizva bude „parádní“. Znovu ruku lehce převázala a dala mu ji nad hlavu, aby se odkrvila a tím mu vlastně trochu uleví od bolesti.
Dean mezitím upadl do toho svého podivného polospánku, už se tolik netřásl a obličej zase nabyl jeho obvyklé bílé barvy. Ellen přemýšlela, zda také ve spánku cítí bolest? Když ho však pozorovala, že každou chvíli se mu zkřiví tvář bolestí a stejně tak bolestně vzdychal, odpověď na svou otázku už měla. Vzala zase jeho tentokrát již bezvládnou ruku do své, aby cítila každou změnu a pozorovala jeho bledý obličej, jeho popraskané rty něco pořád neslyšně šeptaly.
Bobby mezitím setřel tu krev z podlahy a pak si sedl z druhé strany postele, podepřel si rukou bradu …….. přece jen mu to vrtalo hlavou a rozhodl se, že hned ráno Samovi řekne, aby se na ten případ ještě jednou pořádně podíval, co když něco přehlédli? Co když se tam Dean nakazil nějakou nemocí ducha? Jednou se mu to už stalo, tenkrát se ta kletba zlomila zabitím toho parchanta. V tomto případě je taky už po něm, ale mohl na něho před tím, než ho Dean poslal ke všem čertům, něco přenést, něčím ho nakazit, něco jako infekci!! Raději Ellen o tom nic neříkal, než si to všechno ověří, zbytečně by se stresovala. Zvedl hlavu a zadíval se na Deana. Přistihl se, že na něho dívá stejným způsobem, stejně tak jak se vždycky díval John, když se chlapcům něco stalo nebo když byli jako děti nemocní a on seděl u jejich postelí. Myslel na to, že teď je táta obou hochů vlastně on, i když s nimi má někdy velké trable, někdy ho pořádně štvou přímo se….. Jako zrovna s tímto podělaným případem, to si to teda pěkně nadrobili, zvláště Dean ……. on je, vlastně vždycky byl, jako magnet na průsery.
Přivřel oči ….. na to, co by se stalo, kdyby se jeho obavy vyplnily, raději vůbec nechtěl ani pomyslet a doufal, že to pravda nebude, že to náhlá změna Deanova stavu byla způsobena jen tou horečkou, vyčerpáním a hlavně hladem. Věděl co Dean dokáže spořádat a v jeho případě, když už téměř dva dny nejedl, to byla přímo katastrofa ….. musel se tomu usmát.
Do rozednění zbývalo jen pár hodin, Bobby ani Ellen by v žádném případě už neusnuli, ale do rána byl už Dean klidný ….. zatím.
-----------------
Bylo asi sedm hodin ráno, do pokoje začal pomalu vnikat první ranní svit. Ellen již v kuchyni připravovala snídani, Bobby otevřel okno, uvnitř byl takový těžký vzduch, smísený s potem a krví. Proti oknu stála nablýskaná Impala, Bobby se na ni chvíli smutně díval. Na jak dlouho bude asi opuštěná svým majitelem? Bude ji Dean ještě moct řídit? Pravá noha, brzda-plyn, pro Deana ty nejzásadnější pedály v autě. A volant? Pokud v té levé ruce nebude mít cit, jak zvládne jednou rukou řídit a přitom řadit? Jenom sedadlo spolujezdce, to by byla pro Deana hrozná pohroma a potupa. Sam by to uvítal, ale na jak dlouho, takhle by to určitě nechtěl?! Bobbyho roztřásla zima, raději okno zavřel, prošel kolem Deana, kterému se na čele perlil pot ….. zase měl horečku……. ne, on ji vlastně má pořád …… a šel za Ellen.
„Mně se to vůbec nelíbí, neměly by se projevit nějak ty léky, neměl by se alespoň trochu zlepšovat??“ Bobby se s otázkou podíval na Ellen, „je to pořád stejné, možná ještě horší, ani ta horečka mu neklesla.“ Ellen souhlasně pokývala hlavou.
„Já jsem takový starý blbec, nechám se vždycky ukecat. Tom měl pravdu, měli jsme ho nechat v nemocnici. Prý ……. Dean bude strašně vyvádět, až zjistí kde je ……. tak ať si vyvádí a zuří, oni by si s ním už poradili,“ Bobby při jídle pořád brblal a nadával, bylo to z větší části na Samovu adresu, což Ellen pochopila a hned ho trochu uzemnila, „Sam to myslel dobře Bobby, to přece nemohl vědět, že na tom bude takhle, nikdo to nevěděl.“
„Však já vím, ale mám z toho takový špatný svědomí a divný pocit, že něco není v pořádku, tak jak má být. Dean na tom přece už kolikrát byl dost bledě, ale nikdy ne tak jako teď. Prakticky už druhý den leží v horečce a ten divný noční záchvat, jestli se to bude opakovat, odvezu ho do té nemocnice sám a nechci slyšet žádné protesty nebo výml…….,“
nedořekl, z pokoje se totiž začaly ozývat bolestné vzdechy.
Oba hned vyskočili a běželi do pokoje. Bylo vidět, že Dean je při vědomí, bolestí se zkroutil a převrátil na levý bok, přičemž si přilehl tu svou sešitou ruku. Oblbováky, kterými měl ruku nadrogovanou, již přestaly působit, tak to pěkně pocítil, až bolestí vyjekl a zase se rozkašlal.
Bobby ho položil zpět na polštář. Ten záchvat se sice neopakoval, byl normálně bledý, horečku měl jako vždy i jeho oči byl zelené, ale nechtěl se jaksi uklidnit. Hrozně sebou házel a pořád něco šeptal, bylo to čím dál víc hlasitější a vzápětí i srozumitelné.
„To bolí …… hrozně to bolí …….. už nechci, prosím ….. už ne …… pomozte ….. prosím,prosím.“
Tentokrát to nebyla žádná noční můra, ale jen velké bolesti. On, který zažil za svůj život tolik utrpení a snesl tolik bolesti, už to dál nemohl skrývat. Tohle se prostě už nedalo, bylo to tak zničující, ta bolest mu procházela a pulzovala celým tělem, jako kdyby mu uvnitř těla hořel oheň, tak ho to spalovalo, tak ho to mučilo.
Ellen a Bobby se na něho útrpně dívali, nevěděli jak mu mají pomoct. Od bolesti žádné léky neměli a ani nevěděli, jak by je do něj dostali, už se jen bolestí kroutil a vzdychal i zuby měl teď křečovitě zatnuty. Ellen by přísahala, že dokonce zahlédla v jeho očích slzy, slzy bolesti.
Zrovna scházel ze schodů Sam, hned přiskočil a když viděl v bolestech svíjejícího se bratra a bezradné pohledy těch dvou, ve vteřině se rozhodl. Rozpřáhl se pravačkou a než mu v tom mohl kdokoliv zabránit, dopadla tvrdě na Deanovu bradu, ten se okamžitě odebral do říše snů. Oba zůstali na Sama nevěřícně hledět.
„No, co je …. co na mě koukáte? Jinak to nešlo a není to vlastně poprvé. Takhle to děláme vždycky, když je nejhůř ….. pokaždé to fungovalo a koukám, že to funguje i teď.“
Bobby musel uznat, že Sam to vyřešil úplně jednoduše, asi to opravdu chlapci mají již vyzkoušené, pochvalně ho poplácal po rameni a pak mu ukázal směrem do kuchyně ke stolu, ale spíš s ním chtěl probrat ten Deanův noční záchvat. Ellen zůstala u Deana a snažila se mu srazit horečku. Když mu otírala obličej, jen zakroutila hlavou ……. po tom Samově rychlém zásahu mu teď přibyla na tváři další ozdoba, rozražený ret a modřina na bradě (obojí se mu vlastně jen obnovilo, už to samé utržil v té restauraci před třemi dny). Pozitivní na tom bylo, že Dean se opravdu přestal svíjet bolestí, jen výraz jeho tváře nasvědčoval, že někde uvnitř pořád trpí.
Ellen si uvědomila, že to je podruhé, co byl trochu při vědomí (ten noční záchvat nepočítala) a co cítil, byla jen bolest. Naštěstí Sam věděl co má dělat a rychle ho té bolesti zbavil, alespoň částečně. Ale to není řešení. Nemůže ho pokaždé zmlátit !!! To odpoledne, kdy chtěl Dean vstát (to byl tedy nápad !!!) a pak se málem udusil, se přece obešlo bez takového zásahu. Pokaždé ale Dean tu bolest nezvládne a takhle ho nechat se trápit? Asi by to v nejkrajnějším případě opravdu chtělo nějaké prášky na bolest. Ellen jen bezradně pokrčila rameny a pak se rozhodla, že Bobbyho vyšle do nemocnice za Tomem. Byla to jen chvilka, co nad tím přemýšlela ….. a Dean ….. zase jen hořel.
„Ta neustálá horečka a bolest tě strašně vysilují. No, Deane, až se znova probudíš, budeš se muset najíst ….. a jsi tak zesláblý, že určitě neudržíš ani lžíci …. budu tě muset nakrmit jako malé dítě ……. už vidím ty tvoje protesty…… ale stejně ti to nebude nic platné,“ Ellen se usmála při té představě, jak Dean odvrací tvář, bude prskat a nebude chtít, aby ho někdo krmil. Znovu mu otírala obličej, po kterém opět tekly pramínky potu.
----------------
Bobby mezitím Sama obeznámil se situací. Sam ho poslouchal, moc se na to netvářil, kousal namazaný chléb a myslel si, že Bobby už nějak moc fantazíruje, ale aby měla jeho dušička pokoj, našel si na internetu příslušnou stránku a začal hledat. Pod článkem, který již oba znali, byla spousta dobových obrázků. Sam znuděně přecházel jednu stránku za druhou a už byl pevně rozhodnut, že při další stránce zaklapne počítač a konečně se pořádně nasnídá.
„A sakra!!!“
„???“ Bobby na něho upřel pohled s otázkou v očích.
Sam nevěděl, jak začít. Byl tam ještě takový kratičký text, který oba již tu noc nedočetli. Sam, že byl rozhozen těmi Deanovými hloupostmi a Bobby jak byl vytočen tím, že ho neposlechli.
„Zní to jako nějaký starodávný text, jako nějaký verš, jako nějaká …..“
„ …… jako nějaká kletba ???“ dořekl Bobby.
Sam jen pokýval souhlasně hlavou. Moc smysl mu to na první pohled nedávalo, ale už věděl ze zkušenosti, že právě takové nevýrazné texty, schované až někde úplně dole, zamotané mezi obrázkami, jsou ty nejhorší, málokdo si jich všimne a pak už je pozdě.

Ti, jenž se smrtí toho zde pohřbeného co dočinění měli,
do jednoho týdne na slabost svou z tohoto světa sejdou.
A ten poslední, kterýž to vše ukončí, byť staletí přešla,
než znovu luna na obloze se zaskví v celé své černé kráse,
zhyne zdlouhavou a bolestivou smrtí …..
a znovu povstane, však s duší již dávno mrtvého,
by pokračoval v odkazu toho, jehož zkázu zapříčinil.

Sam dočetl a s napětím se díval na Bobbyho, co na to řekne. Ten nic, jen civěl na Sama a spíš čekal od něj nějaké rozumné vysvětlení. Sam si ten text přečetl ještě jednou, dvakrát a pořád se mu vracelo před oči „A ten poslední….“, nešla mu ta pasáž z hlavy, měl pocit, že to je tam zásadní, klíčové. A pak mu to najednou docvaklo.
„Do hajzlu, Bobby,“zaklel Sam, ale už ne šeptem, jak se bavili doposud, aby je Ellen neslyšela.
Ten na něho jen zamrkal očima, nevěděl o co kráčí, která bije.
„Přemýšlej Bobby, „A ten poslední, kterýž to vše ukončí …..“, kdo je ten poslední, Bobby?“
Jejich oči se setkaly a pak pohledy obou se s hrůzou stočily na ……Deana.
----------------
Ellen zaslechla, že Sam něco hlasitě pronesl a otočila se. Oba dva se dívali, oči vytřeštěné, jako kdyby viděli nějakého ducha ……jejím směrem. Začala se rozhlížet, stejně tak vyděšeně, kolem sebe. Nikde nic. A protože ti dva pořád zírali, trochu ji to pohoršilo, zvedla se, postavila se před oba lovce s rukama v bok a s otázkou: „Tak co je to s vámi??“
Bobby jí mlčky ukázal na židli, dvakrát se nadechl a se Samovým tichým souhlasem spustil.
Ellen jen poslouchala, vůbec ho nepřerušovala a pak si s povzdechem dala hlavu do dlaní.
„Ach Bože, co se to na toho hocha sesypalo? Proč si s ním osud pořád tak krutě zahrává??
Máte nějaké řešení, jak z toho Deana dostat? Co to všechno vůbec znamená? Jak se to dá zlomit? Same, Bobby, přece to tak nenecháte? Musí být nějaké východisko!“
Ellen chrlila jednu otázku za druhou a myslela si, že Sam ji uklidní něčím jako: „Hned se na to s Bobbym vrhneme“ nebo „Najdeme kosti toho ducha a spálíme“ nebo (a v to doufala nejvíce) „Klídek, tady je to všechno popsané, jak tu kletbu zlomit.“
Ale Sam nic, jen se díval střídavě do počítače, na Bobbyho, Ellen, přes otevřené dveře na Deana a pořád tak dokola. Myslel na to samé jako Ellen. Ale ono tam už kolem tohoto tématu opravdu nic nebylo. Nic, nic, nic. Sam vztekle zaklapl počítač a chtěl to zpestřit nějakou nadávkou, ale zrovna scházela ze schodů Jo, tak se ovládl.
Jo se nejprve zastavila u Deana, něco zašeptala (snad pozdrav), viděla, že se nic nezměnilo, ani ta opuchlá pusa ji moc neudivila, asi zase chtěl vstát, pomyslela si. V kuchyni si sedla ke stolu, pozdravila přítomné docela zvesela …. nikdo neodpověděl, pokrčila jen rameny a teprve, až se zakousla do housky, si všimla, že jsou nějak divně zamlklí.
„Stalo se snad něco?“ otázala se a klouzala pohledem z jednoho na druhého.
Bobby a Sam se podívali na Ellen takovým prosebným pohledem …..bylo jí to jasné, má to říct ona. Moc se jí do toho nechtělo.
„Tak řekne mi už někdo, co se děje? Něco s Deanem, že? Tak mluv, mami?“vyděšeně Jo.
„Ano …… Dean je prokletý,“ konečně odpověděla Ellen.
„Cóó, cože,“ Jo vyskočila od stolu, jen naprázdno polkla, udělalo se jí mdlo. Bobby byl k ní nejblíže, hned ji zachytil a znovu posadil na židli. A aby to měla všechno z jedné vody, ještě jí Ellen řekla to, co se stalo v noci a proč má Dean zase rozbitou pusu. O Jo se znovu pokoušely mdloby, skoro byla blízko nervovému zhroucení.
„No to by tak ještě chybělo, abys i ty zkolabovala,“ Ellen se k ní nahnula a ne obzvlášť šetrně ji poplácala po tváři, zabralo to. Bylo vidět, že i ona tohle nedělá poprvé. Sam a Bobby byli překvapeni, že ty zprávy Jo tak sebraly. Ale Ellen věděla svoje a nebyla tomu vůbec ráda.
„A to jako Dean …… umře? Nedá se s tím něco dělat? Ne, to přece není možné! Proboha Bobby, Same …… musíte ho nějak zachránit !!!!“ Jo byla stejná jako její matka, bombardovala otázkami oba lovce.
Sam, který celou dobu mlčel, jen poslouchal, ale přitom také přemýšlel, konečně promluvil. „Situace je taková, na Deana padla nějaká kletba, jak se dá zlomit se už tady bohužel nepíše,“ o Jo se teď už pokoušel infarkt, „nevím přesně co znamenají jednotlivá slova v tom textu, možná v něm je ukryto něco, co nám pomůže při zdolání té kletby, potřebuji na to víc času. A Bobby, ty znáš místní lidi, možná se najde někdo, kdo by nám do toho případu vnesl víc světla,“ Bobby se na něho nějak nechápavě podíval, „poptej se, určitě někdo má staré knihy, zápisky nebo prostě něco …..však víš. A lidi ještě …….. Deanovi zatím ani slovo!!“
Po Samových slovech napětí v místnosti trochu povolilo, jen Jo tou svou bledostí mohla konkurovat Deanovi. Sam se pokusil o úsměv, ale spíš to vypadalo jako nepovedený škleb.
„Neboj, neumře (ale asi bude hodně trpět – to si pomyslel jen pro sebe) …… žádná kletba nepůsobí hned, na něco přijdeme, slibuji,“ snažil se, aby jeho hlas zněl pevně a nechvěl se, chtěl ji trochu uklidnit, ale sám se uvnitř klepal strachy o bratra. Co když selže, nedokáže to ……. nedokáže ho zachránit?
Jo si znovu sedla, i přes matčinu nevoli, k Deanovi, jen na něho mlčky a se slzami na krajíčku hleděla a držela ho za ruku. Bobby se hned chystal do města, aby něco zjistil. Ellen řekla „až po obědě“ ale už teď mu napsala, co má ještě přikoupit a hlavně, aby donesl od Toma nějaké léky na bolest.
„Jasně, jen doufám, že se propletu tím davem, všimla sis včera té výzdoby …. je Halloween.“
To neměl říkat. Samovi zasvítili oči a hned se nabídl, že mu pomůže s nákupem a při pátrání a že by se taky rád podíval a hlavně si potřebuje provětrat hlavu, aby se mu líp přemýšlelo. Bobby se ušklíbl, věděl dobře co v tom je ….. Alex ……ale taky ho to trochu překvapilo, místo, aby se staral, jak z toho Deana dostat, je pro něj přednější zábava. Pak si vzpomněl na Samova slova, „ žádná kletba nepůsobí hned,“ tak nějaká hodina zábavy …..no snad se nic nestane, Sam se také potřebuje odreagovat a Halloween byl pro něj a v této situaci jako stvořený. Ani nemělo cenu mu oponovat, on Sama znal, jak se jednalo o Halloween, vždycky si prosadil svou (na rozdíl od Deana, tomu by vůbec nevadilo, kdyby tuto tradici zrušili).
Jo se nikdo nemusel ptát, zda se nechce také trochu povyrazit, to by i slepý viděl, že ne.
Ellen to v první chvíli trochu vadilo, ale pak usoudila, že zatím to tak nechá. Pokud Dean spí, je v horečce a v zajetí té kletby, všichni v tomto domě se o něj starají, mají o něj strach. Nebylo by to v této situaci ani moc moudré, kdyby Jo od Deana odehnala, teď je každá ruka dobrá. Až kdyby se z jeho strany k Jo také projevily nějaké city ……. teprve pak by ……..
----------------
Krátce po obědě Bobby odešel k svému autu a pohledem ponoukl Sama, aby ho následoval. Ten na sebe hodil bundu a ještě se zastavil u Deana, Jo už u něj seděla a otírala mu obličej …. …… opět jen hořel a bylo vidět v jeho tváři, že zase trpí. Sam přivřel bolestně oči a v duchu si pronesl.
„Já tě v tom nenechám brácho. Celý život se o mě staráš, obětuješ se za mě, dohnal jsi to až do krajnosti, šel jsi za mě do pekla. Teď mám konečně možnost ti to splatit. Udělám všechno, všechno, abych tě z toho dostal, to ti přísahám.“
Ještě se na něj chvíli díval a pak odešel za Bobbym, který už netrpělivě přešlapoval u auta. Sam na něho mávl, aby jel sám, on pojede Impalou. Než nasedl, vzal mobil a někomu volal, Bobby jen zaslechl konec hovoru: „…… tak za půl hodiny, ahoj,“ bylo úplně jasné s kým mluví. Potom již nasedli oba do svých aut a odjeli.
--------------
Jo se zasnila a představovala si, jak s Deanem sedí v Impale, poslouchají jeho oblíbené kazety a když se na ni otočil, dívala se do jeho smaragdově zelených očí…… ona se do nich opravdu dívala, byl vzhůru.
„Deane,“ vydechla a radostí mu stiskla v dlani jeho ruku.
Zamžoural očima, asi si myslel, že zase blouzní a má vidiny. Ještě jednou zavřel a otevřel oči, nebyl to sen, Jo seděla proti němu.
„Co tady … děláš, Jo?“ ztěžka a přerývaně mluvil.
„Bobby nás s mámou nechal bydlet u sebe, však víš, náš dům už jaksi není. Alespoň se o tebe můžu starat ….. to by dopadlo, jen Bobby a Sam,“ usmála se a pokrčila rameny.
„Je ….. hrozný ….. horko,“ zašeptal Dean a po jeho tváři opět tekly pramínky potu.
„Ne, není, to jen ty máš horečku,“ snažila se ho přesvědčit Jo, ale pak vstala a otevřela okno. Dovnitř proudil chladný říjnový vzduch. Bylo to velice osvěžující a Deanovi by to takhle vyhovovalo natrvalo, ale Jo mu ten ochlazující příliv brzy utnula a okno zavřela, měla strach, aby se nenachladl, nebyl prakticky oblečený. Raději mu znovu otírala obličej a celé tělo vlhkým ručníkem. Když se dotkla rozbitých úst, Dean sykl a přejel si po tom místě jazykem.
„Hmm, dostal jsem …. přes hubu……to Bobbby ….. za ten barák?“ ale vzápětí v duchu tu myšlenku zavrhl. Bobby by si počkal, až bude při síle a plném vědomí, aby mu to dal „sežrat“ se vším všudy, takhle by z toho neměli nic ani jeden.
„Ne, to Sam …… a nemluv tolik, máš poraněné plíce a zlomená žebra, tak ne, aby tě napadlo zase vstávat …… kdybys náhodou potřeboval …..Bobby nebo Sam ti pomůžou, ale sám ne!“ Protože na ni zůstal civět, vyjmenovala mu raději hned všechna zranění co utrpěl, aby věděl na čem je a taky jak chtěl hned první den vstát a napít se. Ještě teď se klepala strachy. Pomyslel si: „No jasně Sam, ale tohle děláme jen když .…proboha snad jsem …..,“ a trochu nesměle zašeptal, „neublížil jsem někomu?“
„Néé, měl jsi jen velké bolesti a Sam tě ….. víš bylo to jako v ringu, byl jsi prý hned K.O. …. já jsem u toho nebyla, tak nevím,“ Jo takovým výrazem, jako kdyby se chtěla za Sama omluvit.
„A už jsi měl dávno dostat léky, tak neusni, hned jsem zpátky.“ Jo odběhla do kuchyně pro trochu vody a zpět s ní šla už i Ellen, v ruce držela misku s polévkou. Sedla si s úsměvem k Deanovi, protože jí bylo jasné, co teď bude následovat, bude protestovat.
Jo mu podložila záda několika polštáři (byly naskládány na vedlejší židli)a Ellen přiblížila lžíci k jeho ústům. Jen to ucítil, zvedl se mu žaludek, odvrátil tvář a zamručel, „ne ….. nechci.“
„Musíš něco jíst, jsi hrozně vysílený a sám to nezvládneš, neudržíš ani párátko, tak žádné odmlouvání,“ Ellen naoko přísně.
Deanovi ta změna polohy neudělala dobře, celá místnost se s ním začala točit, otevřel pusu a chtěl jí říct, že nechce odmlouvat, ale že se při prvním soustu asi pozvrací. Ona to pochopila jinak, hned toho využila a začala ho nekompromisně krmit, Deanovi nezbylo nic jiného než polykat ….. nepozvracel se, alespoň zatím. Po chvilce otočil obličej na druhou stranu a už odmítal. Ellen usoudila, že pro začátek to stačí a s úsměvem mu řekla: „No vidíš a jde to.“
Ještě do něho dostali, už sice s obtížemi, léky a Jo ho znovu pomalu položila na polštář. A kupodivu, bylo mu docela dobře. Po těle se mu rozlévalo takové příjemné teplo, ne to strašné horečnaté horko …. bylo to tím jídlem.
Ellen odešla do kuchyně a Jo si šla do lednice pro pár ledových kostek na ochlazení vody. Dean byl vcelku rád, že osaměl. Ten předešlý příjemný pocit trval jen chvíli. Bolest a to hrozné horko, to bylo vlastně všechno, co si po celou tu dobu uvědomoval a teď ta bolest znovu propukla plnou silou, bolestí se zkroutil, pokud mu to vůbec jeho zranění dovolilo.
A ještě s ním začala třást zimnice a bylo mu znovu na zvracení. Myslel si, že je to jeho poslední hodina. Nechtěl to dát před ženami najevo, hlavně před Jo, ta už se ostatně vracela.
„Co je Deane?“, pokud si nechtěla připustit to, co slyšela dopoledne, teď viděla, že na té kletbě něco pravdy bude. Jeho stav se během té chvilky tak neuvěřitelně rychle změnil.
Bylo jí ho líto. Otočila hlavu, aby skryla slzy.
„Hrozně mě … bolí noha ……hlava ….. asi se ….. rozskočí,“ mluvil čím dál tím tišeji a pomaleji.
Jo stočila jeden polštář, podložila Deanovi nohu, aby ji měl trochu výš (vzpomněla si, že to viděla v nemocnici).
„Je to lepší?“
„Hm, dík.“
Na čelo a spánky mu položila studený ručník, „měl jsi otřes mozku, proto ta hlava……dobrý?“
„Dík.“
„Nemusíš mně pořád děkovat,“ usmála se Jo, vzala jeho levou ruku a dala mu ji nad hlavu.
„Dík.“
„Jseš fakt hroznej, víš to?“
„Vím …..dík,“ hlesl skoro z posledních sil.
Teď už to Jo nevydržela a vyprskla smíchy (alespoň ty slzy vypadaly jako slzy smíchu a ne lítosti). Dean se chtěl taky zasmát, ale jeho zraněné plíce mu to nedovolily, zakuckal se. Jo mu hned dala ruku na pusu a zklidňovala ho.
Dean měl pocit, že ze sebe nevypraví ani slovo, už prostě neměl sil, ale jednu věc potřeboval nutně vědět, kde je Sam? Byl to takový jeho ochranářský instinkt, musel vědět kde je, kdyby to náhodou na něho zase přišlo, aby mu pomohl …… no to asi těžko, seš fakt blbej chlape, ty nepomůžeš ani sám sobě, natož bráchovi.
Zmohl se jen na ...... „Sam?“……., Jo to pochopila.
„Sam odjel s Bobbym do města nakoupit ……. a Sam, že tam zůstane na Halloween,“ špitla Jo a čekala na Deanovu reakci, jestli bude zuřit, ale on nic, už opravdu nebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku, jen zavřel oči a přemýšlel, mozek bylo to jediné, co mu ještě fungovalo.
„No jasně, Halloween. Když jsme lezli do toho pitomýho baráku, bylo tak tři dny před ním….. to znamená, že už tady celý ty tři podělaný dny ležím a místo, aby se to zlepšovalo, je to do prdele horší a horší a jak je mně blbě …… to zranění přece není tak vážné, vždyť jsem chtěl i vstát a byl jsem na tom mnohdy i hůř, ale tak mizerně mně fakt ještě nebylo.“
Naštvaně a trochu moc zprudka si povzdechl ….. jeho plíce mu to daly hned znát. Raději se okamžitě se zklidnil a myšlenky pokračovaly.
„Sam a ten jeho Halloween. Kdyby se dělo nevím co, Sam si vždycky najde nějaký argument, aby mohl ten pitomý Halloween slavit. Ne, nemůžu to do dneška pochopit, co na tom má, co na tom vidí. Oba celý život honíme a lovíme nestvůry, duchy, někteří se dokonce podobali těm maskám, co si lidi na sebe navlíknou, tak nevidím důvod, proč bych se ještě měl bavit. Já tady ležím skoro na smrtelný posteli …. a Sam, ne fakt ho nechápu. Ale zase na druhou stranu, tam ho nikdo nevytočí, je to jeho oblíbená zábava a tu on si nenechá zkazit. Já ten hloupý svátek nemám rád a nikdy jsem neměl, nesnáším ho a po tom loňském, který se málem skončil tragicky pro mě i pro mou černou krásku, ho přímo nenávidím.“
V Deanovi se to všechno bouřilo, pěnilo, nadával na sebe, na celý svět, vybíral ty svoje nejlepší nadávky …. docílil jen toho, že se horko v jeho těle zvýšilo o další stupně.
Najednou ucítil něco velice příjemného, Jo ho znovu natírala tou mastí, líp se mu dýchalo i ten pocit zvracení ho přešel, bylo to celkově takové zklidňující, jen od té zatracené bolesti, která mu zase procházela celým tělem, nepřicházela žádná úleva. Pouze mu ta bolest připomněla a to dost krutě, že je při vědomí a stále žije. (Jeho heslo “Dokud cítím bolest, žiju“). Jo myslela, že spí, vstala a odešla za Ellen do kuchyně. Ale Dean nemohl skrze tu bolest usnout a vybavil se mu ten loňský Halloween.

Uživatelský avatar
Padme
Monster
Příspěvky: 182
Registrován: sob 26. zář 2009 22:16:04

Re: Proč právě já?

Příspěvek od Padme » úte 17. led 2012 21:10:55

Mě to zajímá! Jestli ti to pomůže. ;) Leč já už to louskám na jiném foru :)

Uživatelský avatar
janča
Monster
Příspěvky: 185
Registrován: pon 03. srp 2009 18:44:34
Bydliště: Vysočina

Re: Proč právě já?

Příspěvek od janča » čtv 19. led 2012 18:52:06

Padme: I tobě díky za podporu. :) A přidávám další kousek, snad se bude líbit i ostatním. ;)

HALLOWEEN 2008 - hotel v jednom městečku kdesi v Kansasu
„Ty Sammy, nemohli bychom letos zůstat tady!! Sedneme k televizi, zkoukneme nějaký film, otevřeme lahvinku (to udělal Dean raději hned), kopneme do sebe pár panáků, pokecáme, vždyť jsme ještě neměli mož ……“
„Ne, nemohli,“ odsekl Sam a ani nenechal Deana domluvit.
„No, víš, myslel jsem, když už jsem se dostal z toho pekla,“ a už naléval whisky do skleniček, „mohli jsme to trošku oslavit, trochu se rozšoupnout, trochu srandy néééé,“ zkoušel to Dean znovu a už do sebe obrátil jednu skleničku a druhou přistrčil Samovi.
„Tak pojď se mnou do města, tam to můžeme probrat,“ zahučel Sam a kopl do sebe whisky.
„Né, tak na ten tvůj Halloween mě nedostaneš ani párem koní,“ a Dean naléval další rundu.
„Ty nevíš co chceš!! Jestli chceš zábavu, za chvíli odcházím …. tak se pohni. Nebo si zůstaň tady a opij se, ale beze mě!!“ Sam zamyšleně točil skleničkou, Dean už tu svou stačil vypít, znovu si nalil.
„Same, abys nekulhal, ještě do druhé nohy, nějak zaostáváš,“ a hned mu šel příkladem, to už měl v sobě třetí skleničku.
Sam se pořád na něj díval a pak mu to došlo, „on ho chce Dean za každou cenu opít, aby nikam nešel, tak to se ti brácho nepovede.“ Ale nedal na sobě nic znát, nechtěl bratra naštvat a snažil se to zahrát do autu.
„Ne už nebudu, víš, že toho moc nesnesu,“ a odsunul skleničku směrem k Deanovi, „na rozdíl od tebe,“ zabručel ještě tak, aby to Dean neslyšel.
Dean se kousl do rtu … tak tohle mu nevyšlo, ale jaksi nemohl poznat, jestli ho Sam prokoukl nebo opravdu nechtěl. Obrátil do sebe další whisky.
„Tak jdeš se mnou nebo ne??“ Sam se zvedl od stolu a oblékl si bundu.
„Aby ses z toho svýho Halloweenu neposr….,“ ty poslední slabiky už Dean jen zamumlal, ale bylo na něm vidět, že ho to začíná štvát.
„Deane!!! …… abych ti nedal přes držku, dej si bacha na jazyk!!“ Sam začínal zvyšovat hlas, „a už nepij, sakra, “ protože mezitím si všiml, že Dean vypil i tu jeho skleničku.
Sam se na něj nevěřícně podíval a jen zakroutil hlavou.
„To je neuvěřitelný, co ten člověk toho dokáže vypít a jakou rychlostí!! To tedy je skóre 1:5, ale v čí prospěch? Mně už to stoupá do hlavy po té jedné, a jemu se jazyk vůbec neplete, nemotá se tady, uvědomuje si co říká, nikdy mu není blbě (jen ho někdy bolí hlava) o řízení a střílení ani nemluvě. Mně připadá, že čím víc pije, tím líp řídí a s pistolí se nikdy nemine, ruka se mu vůbec nechvěje. U Deana začíná opilost v tom okamžiku, kdy já po tom samém množství alkoholu bych měl otravu krve, byl bych prakticky mrtvej. Ale on ne, je úplně v pohodě, on tu skleničku vypije každý den (většinou ráno) a zdůvodňuje to tím, že je potřeba obrnit tělo proti všemu, co ho ten den čeká. Asi na tom něco je. Dean musel vždycky udělat tu „špinavou práci“ (hrabat se v takových nechutnostech) za mě, já bych se asi poblil, pozná to a raději mě odstrčí a udělá to sám. Nějaké lezení v kanálech, nebo když jsme spadli do té ledové vody, já to odnesl alespoň rýmou, kašlem a on do sebe kopne whisky a je OK. Je proti tomu už imunní. Už jsem si kolikrát říkal, že bych to měl zkusit taky …… ale jestli už není trochu pozdě ….. spíš by se ze mě stal alkoholik,“ takové myšlenky se Samovi honily hlavou.
Dean se po celou dobu díval někam za Sama, pak vstal, opřel se rukama o stůl a upřel na něho svoje zelené oči.
„Tak víš ty co? Já tě tentokrát poslechnu a opiju se tady v tichosti a sám, udělám si pěkný večer i bez tebe …… běž si kam chceš, je mi to fuk,“ natáhl se po láhvi, ale Sam byl o zlomek vteřiny rychlejší a sebral mu ji. To Deana nakrklo už pořádně, uhodil vztekle pěstí do stolu.
Sam očekával rvačku, už se na ni i připravoval, ale Dean jen mlčky sebral svoji koženou bundu a klíčky, zamířil si to ke dveřím, u kterých se otočil a s takovou výčitkou v hlase řekl.
„Nechtěl jsem, aby to zase tak skončilo, opravdu jsem si myslel, že bychom tento večer mohli strávit spolu. Jsem sotva měsíc z pekla, mám toho tolik na srdci, chtěl jsem i od tebe něco slyšet a ….. no nic, však on se někdo najde, kdo mě vyslechne …… vrátím se až ráno nebo nikdy!“ a se svou oblíbenou nadávkou „kurva“ práskl dveřmi.
U Impaly se opřel rukama o kapotu začal si v duchu nadávat do idiotů a blbců. Zase se to skončilo hádkou, ostatně jako každý rok, ale tentokrát to bylo dost ostré. Tohle nechtěl, ví Bůh, že to nechtěl. Chvíli stál tak opřený a pak …. už byl pevně rozhodnut, že udělá on ten první krok, usmiřující krok, přemoct se a jít s ním na Halloween, otočil se ….. a nic. Podíval se směrem k hotelu a zamyslel se.
„Proč já …… proč já mám ustupovat? Já mu ustupuji celý život a co z toho mám …. hovno. Žádný vděk! A ústupek z jeho strany? Toho se nedočkám ani do smrti …….do mé další smrti,“
zašklebil se, „jaká bude ta další smrt a kolik jich ještě bude?“ Nastoupil do Impaly a vyrazil.
Úplně stejné myšlenky probíhaly v tu dobu hlavou i Samovi.
„Do háje, zase hádka, ale dnes to teda bylo …. už jsem čekal, že mně jedna přiletí. Promiň brácho, to jsem netušil, že sis chtěl povídat o pekle a …. prostě o všem …. myslel jsem, že o tom raději vůbec nechceš mluvit,“ vzal mobil, už měl na displeji „Dean“ a chtěl číslo vytočit …. a taky nic, „ne, měl jsi možnost jít se mnou, bavit se, (uslyšel odjíždějící Impalu), ale tobě je milejší chlast, tak si běž, no běž si.“ Zaklapl mobil a odešel z hotelu směrem do města.
Oba věděli, jak dnešní večer dopadne, tak jako vždycky.
Sam se bude bavit na nějaké párty, během které na všechno zapomene, tam do sebe hodí nějakého panáka a ráno bude mít hlavu jako střep, dá si studenou sprchu, počká na Deana, pojedou dál a všechno bude v pohodě.
A Dean si najde osamělou hospodu se stejně osamělým majitelem, ve kterém najde spřízněnou duši, navzájem si vylijí srdce, pak budou chlastat až do rána. Dean se trochu prospí (buď v té hospodě nebo v Impale) a během dopoledne je zpátky jako kdyby se nic nedělo. V nejhorším případě (taky se už stalo, že žádný takový příhodný motel nenašel), zaparkuje někde v lese, pustí si svoje oblíbené kazety, vyžahne nějakou tu lahvinku whisky a pak usne na zadním sedadle.
Ale dnešní večer měl skončit trochu jinak, jak to ani jeden netušil.
Zima si trochu přispíšila, hlavně v horských oblastech a nadělila už v tu dobu místy na silnici trochu sněhu a náledí. Deanovi to ale vůbec nevadilo, plně spoléhal na svou černou krasavici, měl ji pevně v rukách a pak, jeho řidičské schopnosti i po těch pěti skleničkách nijak zvlášť neutrpěly (plynový pedál měl sešlápnutý skoro až na podlahu) i jeho myšlenky byly úplně jasné. Ještě pořád měl na mysli ten výstup ze Samem, vztek ho už přešel, nevěděl však co má dělat, pokračovat v cestě nebo se vrátit? Jeho dilema se vzápětí samo rozřešilo. Najednou se před ním zjevila obrovská, osvětlená, vyřezaná dýňová hlava.
„Blbče, málem jsem tě přejel,“ zasyčel Dean a ladným obloukem to zjevení objel, vůbec ho to nerozhodilo, to přece pro něj nic nebylo, „nejseš nějak daleko od skutečného dění, tady na silnici a sám?“ zabručel, podíval se do zpětného zrcátka, nikdo tam nebyl, pokrčil rameny a....
ona se ta hlava objevila před ním zase a jako kdyby se zlověstně smála. Dean strhl řízení zase na opačnou stranu, teď už trochu znervózněl, Impala se dostávala do smyku (čemu se divit při té rychlosti), naštěstí byl dobrý řidič, ještě to na té silnici ustál. Měl sto chutí zastavit, vystoupit a tomu debilovi rozbít hubu. Nedošlo k tomu. Ta protivná, hnusná hlava se na něho šklebila zase a tancovala mu před předním sklem.
To už Dean nevydržel: „Ty ….. ty kreténe, ty si ze mě budeš dělat prdel, či co?! Já ti ukážu!!“ a sešlápl plyn až na podlahu. To neměl dělat, nevšiml si, že už najíždí do zatáčky a Impala se na přimrzlé silnici začala nebezpečně natáčet na jednu stranu. Nepomohlo ani Deanovo řidičské umění, tohle by nezvládl nikdo, Impala se po zledovatělé vozovce bokem řítila někam do tmy. Dean stačil jen zaklít a pak se ozvala rána a ta tma se rozprostřela i v jeho hlavě. Na silnici v té tmě poskakovala jen ta jasně zářící hlava a příšerně se chechtala.
---------------
Probudila ho palčivá bolest hlavy a chlad, který s ním už začínal lomcovat. Vůbec nechápal, co se stalo, kde je. Začalo mu být špatně od žaludku. Nějak podvědomě sáhl na kliku dveří u auta (aniž by si to vůbec uvědomoval, že je v autě), otevřel a spíš vypadl než vystoupil. Chladný vzduch ho hned srazil na kolena do namrzlého, mokrého listí a ten pocit zvracení se tím ještě zdvojnásobil ......obrátil se mu žaludek.
„Vidět mě teď Sam, měl by škodolibou radost, že mně je konečně blbě ...... jak on to vždycky říkal – kéž by ses z toho chlastu pořádně poblil a bylo ti tak týden zle ........ Ale vždyť jsem toho tolik nevypil...... to není z pití ...... to je ...... tady je Impala, nejsem ani na silnici, ale někde v lese ........ty vole, ty ses vyboural, máš otřes mozku“ mumlal si pro sebe, sáhl si na hlavu, měl tam pořádnou bouli a z rozraženého levého obočí mu tekla krev přes oko na tvář. Chlad, který mu začínal pronikat celým tělem, ho vrátil do reality, naráz si všechno uvědomil. Hádku se Samem, svůj odjezd, rychlou jízdu (pravda byla trochu rychlejší – ušklíbl se), tu tančící zářivou hlavu, skřípění pneumatik, brzd a pak …….. nic, jen tma.
Propadl panice ..... „pryč, pryč“..... ani nevěděl proč to musí udělat, byl to nějaký instinkt, reflex, jako kdyby snad měla Impala po té nehodě vybuchnout a začal se od ní úplně nesmyslně vzdalovat někam do tmy. Každou chvíli uklouzl nebo zaškobrtl, dlaně už měl celé zkrvavené i jedno koleno rozedřené až do krve. Asi po třiceti metrech a dalším uklouznutí zůstal klečet na tom mokrém listí, chytl se za hlavu, která mu třeštila o poznání víc.
„Co blbneš Deane, nic ti vlastně není, kromě té hlavy a.......“ rozkašlal se a chytil za hrudník,
„pěkně jsem se narazil na volant, může to být i zlomené žebro .... paráda. A co moje kráska? Nechal jsem ji na pospas nějakým zlodějům ..... určitě to byli zloději, šli po Impale, dostali mě ze silnice a teď ji .....“ to pomyšlení, že by v ní seděl někdo jiný než on, ho úplně přivádělo k nepříčetnosti. „A já místo, abych tam zůstal a bránil ji, tak tady bloumám po lese, válím se po zemi a ještě si ke všemu můžu zlomit nohu ..... sakra,“ zaklel a vstal ....všechno se s ním točilo, připadalo mu, že i ta tma se točí. Chvíli se motal dokola a pak tam jen bezradně stál, tma byla jako v pytli, nevěděl odkud přišel a kterým směrem se má vydat, jednoduše ztratil orientaci. Bylo mu z toho všeho zase na zvracení. A ještě ke všemu začalo pršet. Ten ledový déšť ho znovu roztřásl zimou a tím i trochu vzpamatoval. Začal si prohledávat kapsy od bundy ..... sláva, zapalovač .... no moc světla mu to nedalo, neviděl stejně na krok, vztekle a se svou oblíbenou nadávkou na rtech, s ním mrsknul do tmy. Už si začínal zoufat.
„Same, proč jsem to nepřekousnul a nešel s tebou na ten pitomej Halloween, nemuselo se mi to stát .......... no jasně Sam, já jsem ale trouba ..... zavolám Samovi,“ a s takovou úlevou nahmatal mobil a krvavými, roztřesenými, zmrzlými prsty vytočil jeho číslo.
„Sammy, měl ..... měl jsem nehodu,“ už i ten hlas se mu třásl.
Na druhé straně telefonu bylo slyšet hudbu, hlasitý hovor, Sam byl na nějaké párty a asi se dobře bavil. Když viděl na displeji „Dean“, ne moc ochotně to zvedl, protože neměl náladu poslouchat ty jeho bláboly, zvláště po tom jejich vzájemném výstupu.
„Dovedu si představit jakou ..... byla aspoň pěkná?“ Sam se uchechtl.
„Ne, byla hnusná .... celá svítila ....... byla to dýně ...... a vytlačila mě ze silnice.........“, Dean byl tak rozrušený, hlavu měl jako střep, dělalo se mu zase špatně, vůbec nevnímal co říká. Kdyby se slyšel, jak Samovi odpovídá na otázku, asi by vyprskl smíchy stejně, jako to udělal Sam. Ono to znělo opravdu legračně, ale ne teď a za těchto okolností.
„Co je .... na tom směšnýho?“ vůbec nechápal ten Samův výbuch smíchu, on je v takové situaci a brácha z toho má ještě srandu, „byla to fakt ..... dýňová svítící hlava,“ už mu z té zimy úplně drkotaly zuby.
„Tak pokud ti to ušlo milej bratříčku, tak je Halloween a takové hlavy potkáš na každém rohu,“ Sam se podíval na hodinky a zakroutil hlavou, „no, to ti teda gratuluji, tohle je tvůj osobní rekord, takhle rychle ses snad ještě nikdy opít nestihl,“ na vteřinu se odmlčel, zamyslel se a pak na něho vyjel pěkně z ostra ...... „ty vole, ty chlastáš v autě a za jízdy, to teda už vážně přeháníš Deane! Okamžitě zastav a .....“
„Už se stalo,“ přerušil ho tiše Dean.
„No alespoň že ti zůstalo tolik rozumu v tý tvojí palici!!“ Sam si s úlevou oddechl, „tak až se trochu vzpamatuješ, hned se vrátíš do hotelu, rozumíš?? ....... slyšíš mě Deane?“
„Jó, slyším ...... Sammy ......ono to....není tak jak......“ snažil se mluvit normálně, moc se mu to nedařilo, ta zima ho roztřásla novou intenzitou.
Sam ještě procedil mezi zuby „ožralo jeden“, zaklapl mobil a bylo jasné, že se s ním už nehodlá bavit.
Dean zůstal překvapeně civět. Že mu Sam vynadá, to ještě chápal (ani se mu nedivil, měl na to právo), ale že ho tady nechá v lese v té zatracené tmě a zimě a ten svůj zadek nezvedne, nepomůže mu ..... čekal všechno možné, ale toto tedy ne. Zavřel oči a chvíli tak stál. Co teď? „Musím zpátky...zpátky k Impale,“ řekl si pro sebe a udělal dva kroky prostě někam .... narazil do stromu.... „do prdele!!!“ zařval a vzápětí toho litoval, rozbolelo ho na prsou a rozkašlal se.
V hlavě jako kdyby se mu rozdrnčely nějaké struny, pokoušely se o něj mdloby, po tváři a co hůř i do oka, mu znovu z toho sotva zaschlého obočí, stékala teplá krev, v momentě viděl rudě i v té tmě. Sáhl si na obličej a začal potichu nadávat, „pitomej, blbej strom ......určitě je široko daleko jediný a já se trefím přímo do něj,“ že je v lese a asi těch stromů tady bude trochu víc a při dalším kroku narazí na jiný, to mu v té chvíli v jeho bolavé hlavě nedošlo.
Sáhl znovu pro mobil v naději, že Sama přesvědčí o tom „nejsem opilý, není to z mé strany žádná - Sranda néééé, ale opravdu jsem boural.“ Třesoucími prsty vytočil číslo, byla tam hlasová schránka, „ne, to ne!! ..... Sammy tohle mi nedělej, prosím!!“ Takto dával Sam Deanovi pokaždé najevo, že už ho nechce ani slyšet. Ale přesto mu Dean namluvil zprávu.
„Sammy, moc mě to mrzí .... ta naše hádka, víš. Tak moc jsem se chtěl vrátit, věř mi. Šel bych s tebou i na Halloween .... opravdu,“ přerývaně Dean a znovu ho roztřepala zima, „najednou byla přede mnou taková divná zářící dýně, jako maska ...... byla prostě všude, všude ..... nemohl jsem se jí vyhnout .... a pak jsem dostal smyk a havaroval,“ v jeho hlase bylo znát zoufalství, nasucho polkl a pokračoval, „vůbec nevím kde jsem ..... jak dlouho jsem byl v bezvědomí a už vůbec nechápu proč ..... proč jsem nezůstal u Impaly a šel jsem .... šel jsem pryč .... asi šok. Teď tady bloudím po lese, je hrozná tma ......prší ..... je mi zima ..... mám možná zlomené žebro ...... třeští mně hlava a je mi blbě ......,“ otočil se na druhou stranu a zvracel. Začaly se mu zavírat oči i přesto, že byla taková zima, to nebylo dobré. Zvedl obličej a nechal si na něj dopadat ledové kapky deště, trochu mu to pomohlo, aby se probral. „Nevím co mám dělat Same, kterým směrem je Impala, je tma jako v prde....,“ nedořekl, věděl, že brácha ten jeho slovník nemá moc v oblibě (a když se Sam snížil k takovým slovům, musela se stát opravdu mimořádná událost). „Počkej .... támhle je nějaké světlo, ne dvě světla... ty krávo, to budou oni, ti zloději. No, já si je teda podám .... na to nezapomenou do smrti. Alespoň mně ti blbci sami ukázali směr ...... já jim ukážu, ze mě si nikdo blázny dělat nebude a sahat mi na moji Impalu !! To byl jejich nejhorší nápad v životě!!“ Dean vztekle zaklapl mobil, rázem ho to vzpružilo, nevnímal bolest na prsou ani třeštící hlavu. Ale ono to tak jednoduché nebylo, nohy se mu podlamovaly, zase jenom klopýtal a padal, ale ta světla viděl naprosto jasně a úplně ho přitahovala jako magnet. Když dobrkal za vybraných nadávek k Impale, naštěstí si je říkal v duchu (musel se přece přiblížit co nejtišeji), obě ty plamenné koule v klidu spočívaly na střeše jeho auta, jako kdyby na něj čekaly. Bylo mu to trochu divné, zloději by se přece schovali. Měla to snad být nějaká Halloweenská sranda? Jestli ano, tak tedy pěkně blbá. Už toho začínal mít opravdu plné zuby. Jeho jediným přáním bylo vrátit se do hotelu, umýt se a hlavně jít spát ..... zase se mu začala točit hlava. Chtěl to už nějak ukončit, jedno jak ..... rozkročil se, dal si ruce v bok, nedbal té veškeré bolesti a zařval.
„Slezte okamžitě dolu a rozdáme si to!!!“
Jak to chtěl udělat, když sotva stál na nohou, to sám nevěděl, v tuto chvíli nad tím vůbec nepřemýšlel. Ale stejně se nic nedělo, žádná odpověď, žádná reakce. Zamračil se a chystal se k další ostré výzvě, doprovázené nějakou šťavnatou nadávkou.
„Deane, Deane, všechno je to jen iluze ..... jen iluze, nevěř všemu co vidíš,“ ozval se za ním nějaký skřípavý hlas.
Dean se bleskurychle otočil. Díval se do tváře muže asi tak padesátiletého, vysokého jako on, oblečeného do tmavého dlouhého kabátu, ale jeho oči ...... jeho oči byly stejně černé jako ta tma kolem. Deanovi bylo hned jasné, s kým má tu čest.
„Ty parchante jeden,“ a udeřil ho pěstí do tváře .....jako kdyby narazil na kámen, ruka ho pěkně zabolela ale s démonem to ani nehnulo. On sám se musel opřít zády o Impalu.
„Je to jako scéna z nějakého špatného filmu,“ ušklíbl se Dean, „já vs démon, místo reflektorů toto ponuré místo osvětlují dvě zářící dýně a všude kolem hluboká tma, ještě diváci chybějí, aby tleskali, až tě pošlu tam, kam patříš ....... ty.....ty.....“,nemohl rychle najít nějaké vhodné oslovení, „......ďábelská bestie“, dokončil s takovým zadostiučiněním v hlase.
„No ano, stále stejně neodolatelně vtipný Dean Winchester a jeho vybraný slovník ..... ale nakonec se budu smát já,“ démon se zachechtal, „a pořád stejně nepoučitelný, jako kdyby jsi to nevěděl, mě a mým bratrům takovým způsobem neublížíš,“ zakroutil démon nechápavě hlavou a začal si ho prohlížet od hlavy směrem dolu. „No koukám, že ti ta havárie dala pěkně zabrat, nevypadáš vůbec dobře.“ Asi na něj opravdu nebyl pěkný pohled, zaschlá krev na tváři, rozedřené dlaně a koleno, potrhané, špinavé, zakrvácené oblečení. „Víš, mohl jsi tomu nechat volný průběh, zítra by tě našli v nějaké strži se zlomeným vazem nebo roztrhaného vlky, .... ale ty néé? ..... musel jsi se vrátit .... no tím hůře pro tebe .... a ten humor tě taky brzy přejde,“ démon se viditelně bavil na jeho slabosti, bolesti a obavy z toho neznáma, což Deana pěkně vytáčelo.
A démon pokračoval tím svým monotónním hlasem : „Vy lidé jste tak slabí .... tak strašně slabí, když se jedná o bolest .... raději sáhnete po nabízené možnosti .... ukončit utrpení ..... a věř mi, všichni, které jsem tam dole mučil, všichni podlehli ...... někteří dříve, někteří později ...... jen ty ne!! Mohl jsi být jako já, mým bratrem ..... nebýt toho zatraceného anděla,“ přiblížil se k Deanově tváři, on ucítil jeho horký páchnoucí dech, „už jsem byl tak blízko vytouženého cíle, chtěl jsem ti dát pocítit to, na čem jsem pracoval léta a najednou si přijde nějaký zmetek tam odtud,“ ukázal prstem směrem nahoru, „a moje nádherné dílo zůstalo tebou nedoceněno. Ani si nedokážeš představit ta hrozná muka a pak ..... pak by ses zlomil,“ zasyčel mu do obličeje.
Deanovi se dělalo zase zle, ale teď víc z toho co slyšel a zavrčel mu stejně nenávistně do tváře, „nezlomil ......... a co ty jsi vůbec zač??“
„Ale zlomil .... zlomilo to každého, už jsem to vyzkoušel a jací to byli tvrďáci!“ uchechtl se démon, „a kdo jsem? Přemýšlej i když ta tvoje hlava už dneska moc nebere, co?“ posmíval se démon a provokativně přecházel před Deanem sem a tam.
„Warrick,“ hlesl najednou Dean a začal ho polévat ledový pot. Tento démon byl vyhlášen svou obzvlášť nesmírnou a vynalézavou krutostí, s jakou mučil tam dole své oběti.
„Bingo!!“ zakřičel démon, „a teď pokud dovolíš, předvedu ti svoje dílko, když jsi o to potěšení tenkrát přišel a pak s tebou skončím jednou provždy. Budeš se přede mnou plazit, svíjet se bolestí, prosit o slitování, abych tě zabil ......“
„Toho se nikdy nedočkáš,“ přerušil ho Dean, „a stejně mě zabiješ, tak proč to prodlužovat .... ztrácíš svůj i můj čas,“ pokusil se znovu o vtip.
„Máš pravdu, nakonec tě zabiju .... musím .... ty jsi pro nás hrozba. Ale na to je času dost ....
nemůžeme se připravit oba o tu zábavu,“ posmíval se Warrick, „a nepřerušuj mě pořád ....“
Deanovi se zatočila hlava, z té bolesti ji měl už tak otupělou, bylo mu to vcelku jedno, co s ním démon udělá, stejně to bude asi jeho konec ..... opřel se odevzdaně o Impalu.
Warrick to pochopil jako výzvu k pokračování, dal si ruce za záda, rozkročil se a zadíval se na Deana takovým pohledem, jako by ho litoval,“ ani nevíš, jak dlouho mi trvalo, abych vytvořil takovou sílu, která je schopna vysát veškerou lidskou energii a to způsobem, že mučení co jsi již zažil v pekle, je proti tomu procházka rajskou zahradou ...... trochu té síly jsem vložil do .... no teď se zrovna hodily dýně .... a tito moji služebníci tě perfektně svedli z cesty, to musíš uznat,“ rozchechtal se démon.
„A jak jsem ti již řekl .... je to jen a jen iluze, nic není pravda,“ ukázal rukou na střechu Impaly, Dean otočil trochu hlavu, ničeho jiného už nebyl schopen, obě koule zmizely, byla jen ta tma .... démon opět mávnul rukou a ty hlavy se znovu rozzářily na střeše auta. Dean zavřel oči, přál si, aby to byl všechno jen sen ..... stačí se probudit a ......ne, nezdálo se mu to, ta ďábelská držka byla zase před ním a takovým posmutnělým, lítostivým tónem na něho mluvila.
„Mohl jsi být tohohle všeho a hlavně toho co bude následovat ušetřen, stačilo tenkrát jen přikývnout, všeho se vzdát, své duše, víry, lidskosti, stát se jedním z nás...“
„To nikdy,“ zašeptal Dean a sykl bolestí, ten naražený hrudník se začínal pěkně ozývat.
„.....pak by ti ani ten tvůj andělský kamarád nebyl nic platný a my bychom měli o jednu starost míň,“ pokračoval Warrick a když viděl Deanův udivený pohled, „někdo velice vlivný tam nahoře, určil právě tebe k záchraně světa .... takovou bezvýznamnou nulu,“ démon si ho změřil pohrdavým pohledem a ušklíbl se, asi nad tím jeho zbědovaným vzhledem. „No ano, ty o tom víš sotva měsíc, ale my,“ a přitom si hrdě poklepal na hruď, „my vyvolení o tom víme již dlouho, ale vás Winchestery je tak těžko najít a ještě těžší zabít. A když jsi se obětoval za svého bratra ....... kde je vůbec Sam?“ Warrick se začal rozhlížet kolem sebe, jako by ho hledal, „ano Sam, ten se někde baví a o tebe .... ty chudinko .... nemá vůbec, ale vůbec zájem .... o takového věčně opitého budižkničemu,“ posmíval se mu démon a bavil se na tom, jak Deanovi sršely z očí blesky a nejraději by mu skočil po krku.
„Kde jsem to skončil?“ Aha .... jak jsi se obětoval za Sama. Velký Dean Winchester, spása lidstva, v pekle. No uznej, takovou příležitost, jak se tě konečně zbavit, jsme nemohli nechat proklouznout mezi prsty .... chopili jsme se jí všemi deseti,“ s Deanem začal zase třást chlad, zatnul zuby, aby to Warrick nebral z jeho strany jako známku slabosti, strachu. Ten si ničeho nevšimnul, byl tak zabrán do svého vlastního monológu, jako kdyby opravdu čekal nějaký aplaus za svůj předvedený výkon a zase pokračoval, „a kdyby tě ten anděl nevytáhnul ven ..... nikdo by našeho pána už nezastavil, až nastolí na zemi vládu temna. No, vlastně ty už to stejně neuděláš ..... ty už neuděláš vůbec nic, toto jsou tvoje poslední okamžiky na zemi.“
Dean z těch jeho slov nabyl dojmu, že může očekávat opravdu něco zlého a vzápětí se jeho obavy také naplnily.
Warrick luskl prsty a ty dvě démonické hlavy zazářily ještě větším, ale chladným světlem a rázem se ocitly vedle Deana, každá z jedné strany a nějakou neviditelnou, elektrizující silou ho úplně znehybnily. Warrick si stoupl přímo před Deana, vztáhl ruce k jeho hlavě, ten chtěl uhnout, nešlo to ...... a pak mu démon dal obě dlaně na spánky ..... to co následovalo, to by Dean nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Bylo to tak hrozné, strašné, bolestivé, byl zvyklý na ledacos, ale toto .... jako kdyby mu tělem procházely elektrické výboje .... na ta muka, co prožíval, snad ani neexistovalo příhodné slovo. A co bylo nejhorší, nepřicházela žádná mdloba, žádné bezvědomí. Síla těch dvou pekelných hlav ho neustále držela na nohou a při vědomí ...... musel tu bolest snášet pořád a pořád dokola. Mysl byla to jediné, co mohl ještě ovládat a teď mu v ní kolovala jediná myšlenka, „nesmíš podlehnout, nesmíš, nesmíš ..... jsi Winchester.....a ti se nevzdávají .... raději zemřu!“ Neměl ponětí, jak dlouho to mučení trvalo, úplně ztratil pojem o čase. Pak najednou napětí a bolest povolila, začínal padat na kolena, Warrick ho chytil pod krkem a vytáhl zpět na nohy.
„A to je všechno?“ procedil Dean mezi zuby, „ses teda moc nepředvedl,“ provokoval ho dále.
Warrick tohle nepředpokládal, tak dlouho čekal na ten okamžik, kdy ho uvidí zlomeného a „na kolenou“, bude skučet, naříkat, prosit o milost a nakonec řekne to vytoužené ANO ..... Dean mu zase zhatil jeho skvělý plán. Přitáhl si jeho obličej ke svému a nenávistně zahučel.
„Ještě nikdo to nevydržel ..... co ty jsi za člověka? Jsi vůbec člověk, nejsi už jako ti tvoji andělští přítelíčkové?“ znechuceně a silou třískl jeho hlavou o střechu Impaly. Dean se bezvládně svezl na zem vedle svého miláčka. Démon do něho vztekle kopnul a zařval.
„Už mě to přestává bavit .... tohle není žádná legrace .... ať je tedy po tvém, skončíme to!!!“
Znovu luskl prsty a ty dvě svítící hlavy se jakoby přisály k Deanovi, postavily ho na nohy a nedovolily mu upadnout zpět na zem. Byl nucen dívat se na tu odpornou démonovu tvář, zkřivenou zlobou a neúspěchem. Posléze Warrick sáhl do kapsy kabátu a vytáhl velký nůž, jehož čepel se v té záři nebezpečně zaleskla. Dean vytřeštil hrůzou oči, proboha on ho chce podřezat!!
Warrick ho v návalu vzteku znovu stiskl pod krkem, Dean sotva popadal dech, už se loučil se životem. „Mohl jsem pokračovat v tom mučení tak dlouho, než bys přikývnul (Dean se jen pohrdavě zašklebil) nebo padnul mrtvý k zemi (souhlasně pokývnul hlavou Dean) ..... ani nevíš, jak bych si to vychutnal,“ s takovou nenávistí v hlase démon, „ ale ty Winchestere jsi takový nezdolatelný, nezlomný ..... nikdy bych si nemyslel, že existuje někdo takový, takový ......,“ Warricka ta Deanova vnitřní síla a výsměch z jeho neúspěchu přiváděly k nepříčetnosti a v té své nenávisti ještě více zesílil svůj stisk na jeho krku, „mohli bychom tady být třeba do soudného dne, ale ty ..... ty jsi mě přinutil k té rychlejší, pro tebe méně bolestivé variantě,“ Warrick již úplně šílel. „Bude to alespoň vypadat přirozeně, jako kdyby tě někdo přepadl a tvůj vzdělaný bratříček nic nepozná a už tě ani nezachrání,“ přirazil mu hlavu k Impale, napřáhl ruku s dýkou směrem k jeho srdci. Deanovi docházel vzduch v plicích, rozkašlal se sípavým, dusivým kašlem a znovu se mu rozdrnčela jeho hlava ...... poslední co viděl, byl záblesk té dýky a pak .....padal někam dolu, stále níže a níže, do nějaké propasti, do hluboké černé tmy ........
Už ani neuslyšel, že se za Warrickem ozval jemu důvěrně známý hlas.
„To ses šeredně spletl, ty zrůdo!!!“

O nějakou hodinu dříve
Sam automaticky dal hlasovou schránku, dělal to tak vždycky, aby ho Dean už neotravoval těmi jeho přiblblými opileckými žvásty. A jak ho znal, stejně mu tam toho nakecá .... poslechne si to někdy později. Chtěl znovu zapadnout do reje zábavy, ale už se nedokázal veselit jako doposud, musel pořád myslet na bratra, co kdyby ho zase napadla nějaká šílenost ....... na to on byl expert. Byl takový nesvůj, nervozní, raději se rozloučil a odešel z pěkně rozprouděné zábavy ..... docela ho to mrzelo, až do té chvíle se dobře bavil a kvůli tomu pitomci už to nebylo ono.
Pomalu se loudal rozveseleným městem zpět do hotelu a cestou přemýšlel, kde mohl mít Dean schovanou tu láhev, asi pod sedadlem řidiče, to místo bylo pro Sama téměř tabu ..... jen vyjímečně mohl řídit .... to když byl Dean pořádně zmlácený, unavený nebo si víc přihnul.
„Tohle si s tebou stejně ještě vyřídím .... až vystřízlivíš .... co ti řeknu, si za rámeček nedáš, to si teda piš brácho.“ A takové podobné řeči, adresované Deanovi, vedl Sam celou cestu, ale nějak si přitom neuvědomil, že na ulici není sám, zvlášť potichu to také neříkal a lidé se po něm otáčeli a měli ho buď za blázna nebo za totálně opilého, ale on okolí moc nevnímal, byl zabrán do té své samomluvy.
Sam pevně doufal, že si Dean vzal ta jeho slova o rychlém návratu k srdci a že před hotelem bude již zaparkovaná Impala ..... no nebyla. „Asi mu došel benzín a už to musel dobrkat pěšky nebo ho ta spásná myšlenka, projít se na čerstvém vzduchu, napadla hned,“ pomyslel si Sam, otevřel dveře do pokoje a rozsvítil v naději, že Dean bude již chrápat na posteli, možná na zemi ..... nebyl tam.
„No nic, počkám, snad se objeví ....... když ne, tak mu zavolám,“ zabručel Sam a lehnul si na postel, zavřel oči a asi tak půl hodiny čekal na zaskřípění brzd Impaly a Deanův vpád do pokoje ...... nic se nedělo.
„On ten blbec asi usnul v autě nebo ....... přece někam dojel a teď tam chlastá, jako obvykle, já tady trnu strachy a on .... škoda slov,“ Sam se natáhnul pro mobil do kapsy u bundy a byl rozhodnut, že Deanovi zavolá, „doufám, že už nejsi úplně namol a zvedneš ten telefon.“
„No jasně, to se dalo čekat, copak to zase bude za bláboly,“ Sam jen zakroutil hlavou, když nejprve otevřel hlasovou schránku, i přesto se pohodlně se usadil na postel, že si poslechne, co mu jeho ctěný bratříček chce sdělit a zprávu si přehrál.
„Sammy, moc mě to mrzí .... ta naše hádka, víš. Tak moc jsem se chtěl vrátit, věř mi. Šel bych s tebou i na Halloween .... opravdu,“ při těchto slovech se Sam začal usmívat – ha, ha, to určitě, „najednou byla přede mnou taková divná zářící dýně, jako maska ...... byla prostě všude, všude ..... nemohl jsem se jí vyhnout .... a pak jsem dostal smyk a havaroval,“ Sam
nevěřícně hleděl na mobil, „vůbec nevím kde jsem ..... jak dlouho jsem byl v bezvědomí a už vůbec nechápu proč ..... proč jsem nezůstal u Impaly a šel jsem .... šel jsem pryč .... asi šok,“ to již Sam vyskočil na nohy a pořád civěl na mobil. „Teď tady bloudím po lese, je hrozná tma ......prší ..... je mi zima ..... mám možná zlomené žebro ...... třeští mně hlava a je mi blbě ......,“ to bylo vzápětí v telefonu i slyšet a následovala taková delší pauza, jen s Deanovým hlasitým, přerývaným dýcháním. „Nevím co mám dělat Same, kterým směrem je Impala, je tma jako v prde....,“ zase pauza. „Počkej .... támhle je nějaké světlo, ne dvě světla... ty krávo, to budou oni, ti zloději. No, já si je teda podám .... na to nezapomenou do smrti,“ Deanův hlas nabíral na intenzitě. „Alespoň mně ti blbci sami ukázali směr ...... já jim ukážu, ze mě si nikdo blázny dělat nebude a sahat mi na moji Impalu !! To byl jejich nejhorší nápad v životě!!“
Sam zůstal jako opařený. Jestli by někdo čekal, že se na závěr ozve – „Ale Sammy, sranda nééé“ (aby ho trochu potrápil a vystrašil), tak Sam rozhodně ne. Natolik znal svého bratra, z jeho hlasu vycítil, že je to opravdu vážné, Dean se zase tak dobře přetvařovat neuměl.
Zmateně začal pobíhat po místnosti, přehrával si ten hovor znovu a znovu, snad tam bude nějaký náznak něčeho ..... ne, nic z čeho by se dalo poznat, kde Dean je. Vytočil jeho číslo ... nedostupné. Samovi probleskla myslí poslední Deanova slova před jeho odchodem, „vrátím se až ráno nebo nikdy!!“
NIKDY....NIKDY ..... NIKDY.....to se odráželo v Samově hlavě jako nějaký bumerang, tímto slovem měl zaplněnou celou mysl, jinak nic ..... prázdno. Chytil se za spánky, „ne, ne, to ne ...... soustřeď se Same Winchestere ..... soustřeď se, musím Deana najít .... musím,“ chvíli tak zůstal stát a přemýšlel, pak na sebe hodil bundu, vzal tašku se zbraněmi „ještě, že Deana občas neposlechnu a veškeré zbraně a vybavení jsem si tentokrát vzal s sebou. Zrovna včera, Dean se na nic neptal a kompletně všechno zamknul do kufru Impaly, tam je to prý nejbezpečnější, no teď by to bylo fakt bezpečně zavřené a já ..... já bych si mohl akorát uříznout nějaký klacek, divím se, že nevyžaduje, abych i ten nůž měl zavřený v kufru,“ bručel si Sam pro sebe. Vyběhl před hotel na parkoviště, vytipoval si auto, které tam již určitě stálo nějakou dobu a jeho majitel ho nebude ještě nějakou dobu postrádat. Jak během několika vteřin otevřít jakékoliv auto, to už se od Deana naučil, teď se jen modlil, aby se nespustil alarm ..... bylo ticho. Nastartovat .... také hračka.
Od hotelu vyjel hned na křižovatku a měl dilema: „Kterým směrem asi mohl Dean jet?“
Napravo? Do centra města, přímo do středu veselí a reje? Asi ne.
Nalevo? Byla to sice výpadovka z města, ale i odsud vylétaly světlice ..... tam by taky nejel, už jenom z principu, co kdyby potkal byť i jedinou masku ....
Přímo? To již vypadalo nějak osaměle, opuštěně ..... tohle bude ta správná cesta.
Sam šlápnul na plyn a vyrazil po té zatemnělé silnici.
„Opravdu, jako stvořené k přepadení,“ myslel si a každou chvíli čekal, že se před ním objeví také nějaká svítící hlava, aby ho svedla ze silnice, ale na rozdíl od Deana nejel jako blázen a byl připraven na cokoliv. Na sedadlo spolujezdce si vytáhnul z tašky nabitou brokovnici a vlastně pořád na ní držel pravou ruku. Jel čím dál tím pomaleji,aby náhodou něco nepřehlédl. Každou chvíli se zkoušel dovolat Deanovi, ale marně ......pořád byl nedostupný. Ani nevnímal čas, připadalo mu to jako věčnost, to hledání ve tmě, už i začínal prosit Boha, aby mu dal nějaký náznak, nějakou naději a pak .... to uviděl. Stopy pneumatik, jak Impala „gumovala“ silnici .... Samovi se zatajil dech ..... přeražená svodidla ...... zastavil, chtěl vystoupit a běžet k tomu místu a řvát Deanovo jméno. Něco ho zarazilo ... v té tmě kus před ním se zableskla nějaká světla, „ to jsou ti lupiči, o kterých se zmiňoval Dean ....... a jestli se mu něco stalo ......tak.... tak vás zabiju,“ Sam vzrušením, vztekem a strachem nemohl ani mluvit.
Vzal z tašky ještě bratrovu pětačtyřicítku (a udělal dobře), ta byla vždy nabitá stříbrnými kulkami, jak říkal Dean, „pro jistotu, nikdy nevíš koho potkáš,“ a potichu vystoupil z auta. Vybaven brokovnicí a pistolí v kapse pomalu, velice pomalu postupoval za tímto světlem. Čím více se přibližoval k tomu místu, tím jasnější tvar nabírala ta světla.
„No páni, on fakt nekecal, jsou to dýně,“ zamumlal si pro sebe Sam a již viděl Impalu, Deana na zemi a před ním nějakou postavu, která něco řvala a pak do něho ještě vztekle kopla. Sam pevněji stisknul brokovnici a odhodlaně vykročil, aby si toho bastarda podal. Každým krokem slyšel a viděl jasněji. Dean už zase stál ...... byl opřený o Impalu a z obou stran jako kdyby ho podepíraly ty zářící hlavy. Ten člověk, nebo co to bylo zač, ho držel jednou rukou pod krkem a druhou ...... druhou se napřahoval ke smrtící ráně. Sam teď zaslechl i jeho poslední slova ..... hned mu bylo jasné o koho se jedná ..... byl to démon. Přendal brokovnici do levé ruky, sáhnul do kapsy pro pistoli a několika rychlými kroky se ocitl za démonem, který si naštěstí ve své zlosti a nenávisti vůbec nevšímal okolí a věnoval se jen své oběti ..... Deanovi. Sam na něho namířil se slovy, „to ses šeredně spletl, ty zrůdo!!“
Warrick se nasupeně otočil, kdože se to opovažuje jej rušit ...... a zůstal překvapeně zírat na Samovu tvář a do ústí pistole toho, kterého se právě chystal sprovodit ze světa. Povolil stisk na Deanově krku, který se mimovolně svezl po své černé krásce na zem.
„Sam Winchester!!!“ zasyčel nenávistně, více toho již nestačil říct, Sam zmáčknul spoušť a stříbrná kulka mu provrtala čelo. Warrick padl jako podťatý, jeho oči naposledy temně zableskly, zem se začala chvět, celé okolí se na okamžik rozzářilo, ty dvě svítící koule se rozprskly na milión částí a pak byla jen tma a ticho.
(Pozn.autora: v této povídce se dá zabít zlo – démoni, vlkodlaci, upíři a jiná havěť, kromě Lucifera, stříbrnými kulkami. Železo, sůl, svěcená voda, ďáblova past a různé pentagramy slouží jen k dočasnému zastavení tohoto zla).
Sam se ujistil, že je po démonovi, dal pistoli zpět do kapsy a v ruce se mu objevila baterka (pamatoval na všechno), poklekl k Deanovi, posvítil mu do obličeje ..... úplně se ho zhrozil.
„Ty teda vypadáš,“položil brokovnici a trochu ho propleskl po tváři, Dean jen něco zamumlal, Sam si oddechl, „tak zlé to s tebou asi nebude, hlavně, že jsem nepřišel pozdě.“
„A teď, jak to vypadá s tebou?“ Sam klepl rukou do dveří Impaly, položil bratra zpět na zem, do toho mokrého špinavého listí ...... on už byl tak doválený, že trocha špíny navíc....
Sam vstal a obešel s baterkou v ruce Impalu, ta to schytala nejvíce na pravou stranu, tam se pěkně opřela o nějaký mohutný strom.
„No brácho, měl jsi docela kliku ..... kdyby ti nestál v cestě tady ten strom, tak nevím, nevím, kam bys zahučel,“ ještě jednou si Sam posvítil na černou krasavici - blatník, světlo, dveře, nárazník – to byly zevrubně ty její největší bolesti, „alespoň máš pro příští dny o zábavu postaráno,“ prohodil Sam na Deanovu adresu.
Protože Impala byla předními koly docela zahrabaná v hlíně, rozhodl se, že hned ráno pro ni pošle odtahovku. Zamknul dveře, kufr (ten arsenál, co tam Dean ještě navíc vozil a co se nevešel do tašky, rozhodně přetahovat z auta do auta nemínil), ještě do kufru přihodil svoji brokovnici, teď už ji nepotřeboval a doufal, že po dnešní Halloweenské noci do těchto míst nikdo nepřijde.
Postavil Deana na nohy, opřel o Impalu a snažil se ho vzbudit .... nic, nepomohlo ani jeho lehké propleskávání. Začalo zase pršet nebo spíše sněžit i Sama již roztřásla zima, ale s Deanem už ani ty ledové kapky nehnuly, byl jako v nějakém hlubokém transu, jen pořád něco breptal, „ty zrůdo ... já tě zabiju ...raději umřu.“
Sam to, že by Dean odešel po svých, po chvíli vzdal a nějakým způsobem ho dotáhnul do auta na silnici. Šlápnul na plyn, aby již byli co nejrychleji v hotelu.

Asi o pět hodin později – v hotelu
Sam seděl u počítače, po očku pozoroval Deana, ten spal na posteli, občas se zavrtěl a něco zamumlal ...... konečně se po několika hodinách (Samovi to připadalo jako věčnost) probral.
„Jak ti je??“ hned se ptal se zájmem Sam, vstal od stolu a postavil se nad bratra.
„Až na tu hlavu ...... docela dobře,“ odvětil mu Dean, odhrnul přikrývku, chtěl vstát, ale se zaúpěním mu spadla hlava zpět na polštář. Všimnul si, že má jen rifle, pravou nohavici rozstřiženou nad koleno, byl tak vidět bílý obvaz ..... přitom bylo v místnosti docela chladno ...... nebylo mu tedy dost jasné, proč je svlečený. Uvědomoval si, že po tom plahočení v lese byl asi dost špinavý, ale s tím by Sam určitě problém neměl, nechal by ho klidně „jako prase.“
„Doktor říkal, že máš ........“
„Cože? On tady byl doktor?“ skočil mu do řeči Dean a zatvářil se dost nazlobeně a již mu bylo také jasné, proč nemá alespoň tričko a „klepe tady kosu“...... „vždyť ti říkám, že jsem v pohodě ..... ten „felčar“ se sem plahočil zcela zbytečně.“
„To bude asi proto, ty blbče, že ti ten doktor něco píchnul proti bolesti,“ myslel si Sam pro sebe, „a o té injekci, to mu už vůbec nemůžu říct, řádil by zase jako tornádo,“ dokončil myšlenku a sedl si na okraj postele k bratrovi a zase ho přikryl.
„Tak, když už se ten „felčar“ obtěžoval kvůli tobě až sem, nech mě laskavě ti říct co naznal.“
Dean jen odevzdaně vzdychnul a díval se otráveně do stropu.
„Nic zlomeného nemáš, jen pěkně naražená žebra ..... takže budeš v klidu, roztržené obočí ..... dva stehy to spravily, pár oděrek a pořádný otřes mozku.“
„Na to jsi nemusel volat doktora, to bych ti řekl taky a nějaký steh bys snad zvládnul, néé ..... však něco takového neděláme poprvé,“ zhurta vyjel na bratra Dean.
„A jak jsem to asi měl poznat, já žádný doktor nejsem a ty jsi celou zpáteční cestu v autě zvracel,“ Sam trochu uraženě, on chtěl pro něho to nejlepší a ještě za to dostane nadáno.
„Ne neboj, Impala to neodnesla,“ když zaregistroval bratrův vyděšený pohled, že si zaneřádil interiér svého miláčka, ale vzápětí se hned pousmál při představě, jak se asi bude tvářit majitel toho vypůjčeného auta, až uvidí ten vnitřek. Protože Dean na něho upřel zvídavě svoje zelené oči, mávnul jen rukou a znovu se usmál.
„Ále, pak ti to řeknu ....... a když už je řeč o Impale, tak jsem ji nechal hned odtáhnout k Bobbymu ...... a ty až se dáš do kupy, tak dáš dohromady i Impalu .......ještě, že je to stará, poctivá práce a ne jako ty dnešní „plechovky od sardinek“...... to i ty bys dopadl mnohem hůře .......budeš mít alespoň co dělat ..... stejně si za to můžeš sám,“ poslední slova si Sam pomyslel jen v duchu.
Chvíli bylo ticho, Dean si prohlížel svoje ruce, měl je celé zelené od nějaké dezinfekce, pěkně ho to pálilo a pořád čekal, kdy se Sam zeptá na to hlavní ..... jako kdyby to přivolal.
„Co to bylo vůbec za parchanta??“
„Kdo??“
„No ten démon, co jsem ho zastřelil??“
„Jaký démon?“
„Deane, ty si nic nepamatuješ?“ zkoumavě se Sam podíval na bratra, „nebo si nechceš nic pamatovat??“
„Hele Same, měl jsem bouračku ...... opil jsem se a naboural ...... jako kdybys mě neznal, tohle tě přece nemůže překvapit,“ Dean to řekl takovým tónem „přes který nejede vlak“ a otočil hlavu na stranu.
Tento jeho odmítavý postoj Sam dobře znal ..... nechtěl o tom vůbec mluvit. Musel to být pro něj tak nepříjemný zážitek, že ani vlastnímu bratrovi se nechtěl svěřit (a určitě by mu to pomohlo). Vzal to tedy na vědomí a zůstalo u té havárie (zatím). Zase bylo pár minut ticho.
Sam vstal, začal se procházet po místnosti .... chtěl „obrátit list“ a mluvit o něčem jiném, ale
na jazyk se mu drala následující poznámka, kterou si nemohl odpustit i když ho něco v jeho nitru nabádalo k potlačení ..... začínal mít takový nějaký divný pocit (ten už na sobě shledával delší dobu) ..... prostě musel to ze sebe dostat za každou cenu, i když tušil, že je něco špatně a neměl by to říkat ..... a jaká asi bude Deanova reakce ..... raději se vzdálil tak na dva kroky od něho.
„Víš Deane, někdy tě fakt nechápu, každý normální člověk se nechá po bouračce vyšetřit od doktora ...... jen ty vyvádíš,“ a Sam raději ještě o krok ustoupil.
Deanovi chvíli trvalo, než mu došlo, co Sam právě řekl, nadechl se a ......
„No dovol!!! Tak .....tak já jsem podle tebe nenormální, jóó,“ každým slovem přidával na intenzitě, „to ti tedy pěkně děkuju ..... bratře!!“ dodal trochu jedovatě a ušklíbl se, chtěl to prostě přejít bez nějakého dalšího komentáře a vzít to spíše z té humorné stránky.
Ale Sam to zjevně nepochopil: „Někdy ano, fakt jsi,“ utrousil a teď tomu ale nasadil korunu.
„Sameeee!!!!!“ to už Dean zařval a chtěl vyskočit a možná mu jednu vrazit. Ale ozvalo se jen nějaké zakvílení, jednou rukou se chytil za hlavu a druhou za hruď, padnul zpět na postel, zavřel oči a jen prudce oddechoval. Pak prstem ukázal na Sama ..... i přes zavřené oči trefil správný směr.
„Ty zneužíváš toho, že jsem teď poněkud indisponován, to by ti strach nedovolil, tohle říct!!“
„Ale dovolil ...... klidně ti to zopakuji a klidně bych risknul i to, že mě dáš po hubě, protože takhle to s tebou už nejde dál, paličáku jeden!! Doktor se na tebe ani nemůže podívat, natož se tě dotknout, hned bys mu ruce urazil,“ Sam se začínal rozpalovat, Dean otevřel v úžasu pusu, chtěl něco namítnout, aby ho nějak zklidnil, ale on pokračoval dál a jako kdyby přestával vnímat okolí.
„Víš co ty bys potřeboval, aby se ti něco stalo, třeba .......“ jeho pohled utkvěl na Deanově obvázaném koleni ........ „ne jen odřené koleno, ale něco mnohem horšího a ty jsi musel zůstat ležet na fleku a v nemocnici a hodně dlouho a jen v péči doktorů .......oni by tě z toho tvého odporu ke všemu bílému vyléčili ...... a jak rychle .... to bys koukal,“ on Dean už koukal teď, cože mu to přeje za hrůzy.
(Pozn. autora: Sam ani netušil jakým dobrým prorokem je, že o rok se má toto všechno do puntíku vyplnit a ty následky, které s sebou tato nechtěná věštba přinese, pěkně zamotají a poznamenají život obou bratrů a jejich blízkých).
Sam to ze sebe vychrlil takovou rychlostí, že ho Dean nestačil přerušit a jen na něho civěl s otevřenou pusou a když se jeho bratr zase chystal k dalšímu proslovu .... pěkně se už dostával do varu ...... Dean ho předešel.
„Dobře, dobře ....... tak už toho nech Sammy,“ zabručel, viděl na bratrovi, že začíná trochu nad sebou ztrácet kontrolu a bylo třeba ho včas zarazit, než mu to přeroste přes hlavu .... on sám teď zrovna nebyl ve stavu, aby ho zvládnul. Takhle ho doteď neznal …. že ho taková malichernost (Dean to alespoň tak bral) dokáže vytočit až k nepříčetnosti. Pravda, připadal mu nějaký divný, jiný ..... za ten měsíc, co byl zpět z pekla, pozoroval na Samovi určité změny, ale přikládal to tomu, že byl jeho bratr dlouhou dobu sám, nešťastný, bezradný. Kdyby jen věděl, že v tomto se velice spletl, Sam si společnost (a moc špatnou) našel – Ruby, pak toho litoval, ale to už bylo příliš pozdě – apokalypsa!!!!
„Mám hlad,“ změnil najednou Dean úplně téma ...... zkusil to a vyšlo to.
Sam jakoby se probudil z nějakého snu a úplně klidně bez nějakého náznaku rozčílení, emocí mu odpověděl, že tady nic není a musí jít něco koupit.
Dean jen pokrčil rameny a pomyslel si: „Hmm .... tak tohle si musím pamatovat, stačilo jen stočit rozhovor jinam a Sam je v pohodě ...... jsem zase o něco chytřejší, ale pokaždé to nemusí fungovat. No snad tohle byl jen nějaký úlet a už se to nebude opakovat! A kdyby to přece na něj zase přišlo, musím to poznat včas a rychle a hlavně správně zareagovat .... (mýlil se v krátké době už podruhé - kdyby tušil, kolikrát tohle ještě budou oba absolvovat a v mnohem horší míře).
Sam se opravdu začal natahovat po bundě a byl ochoten pro něco zajít do obchodu, Dean ho zarazil pohybem ruky, on vlastně neměl na jídlo ani pomyšlení, měl žaludek jako na vodě.
„Počkej Same, přece se tady nebudu válet ...... najíme se cestou k Bobbymu ...... no doufám, že už jsi půjčil nějaké auto, když Impala je ...... však víš......?!“
„Jasně,“ pochopil Sam, „ale ty se nejdřív ještě trochu prospíš, pak vlezeš do sprchy a dáš se do pořádku,“ přejel ho zamračeně očima od hlavy až k patě, „a pak teprve vyrazíme.“
„Ano .... mami,“ zabručel ještě Dean a obrátil se na posteli do své oblíbené polohy (přitom zahlédl na židli přehozenou svou koženou bundu, již perfektně očištěnou od bláta) – na pravý bok, levou ruku pod polštář, pravou volně podél těla, stejně tak levou nohu pokrčenou a pravou někam do strany, prakticky se roztáhnul po celé posteli a za chvíli usnul. Sam se jen usmál nad tím jeho oslovením .... takhle mu Dean svým způsobem dával občas najevo, že si váží jeho starostlivosti ....... a znovu se zahleděl do počítače.

Uživatelský avatar
janča
Monster
Příspěvky: 185
Registrován: pon 03. srp 2009 18:44:34
Bydliště: Vysočina

Re: Proč právě já?

Příspěvek od janča » stř 25. led 2012 18:28:16

Tak a je tady další kousek. :)

Bobbyho dům – současnost
„Taková sprcha, ta by teď bodla ..... prvně horká, potřebuju už ze sebe dostat všechen ten hnus ..... a potom ledová, ten žár již dál nesnesu,“ Dean si to živě představoval, „a pak spát a spát a spát ...... třeba i týden, měsíc“ ale ten slastný, normální a bezbolestný spánek nepřicházel a nepřicházel. To nevyspání se na něm také podepsalo, tmavé kruhy pod očima, malátnost, nechutenství, nevolnost. Prakticky se od toho pádu pořádně nevyspal, jen se potácel mezi bezvědomím, polospánkem, horečkou a neustále se zvyšující bolestí.
I teď byl zmítán tak silnou bolestí, že ho přiváděla téměř k šílenství ..... podvědomě slyšel, jak někdo v jeho blízkosti naříká .... nikdo však kromě něho v místnosti nebyl ..... byl to on sám, kdo tak bolestně vzdychal a pak ...... pak upadl do toho podivného polospánkového transu.
Ty jeho vzdechy přivolaly obě ženy. Strašně rychle a hlasitě dýchal..... rozkašlal se, z pravého koutku úst mu vytékal tenký pramínek tmavé krve ..... házel sebou z jedné strany na druhou .... na jeho tváři se rozprostřela opět ta hrozná šeď ...... měl zase záchvat. Jo okamžitě přiskočila, Ellen ji chtěla zadržet, aby se k němu raději nepřibližovala, mohl by jí nechtěně ublížit (zapomněla jí sdělit, jak může být Dean agresivní, sama to již poznala), ale Jo byla příliš rychlá. Snažila se vtlačit Deana za ramena zpět do polštáře a překvapilo ji, jak je ledový a přitom z něho tekly pramínky potu a hlavně kolik síly je v jeho zuboženém těle ......nemohla ho udržet. Otočil k ní hlavu a ona se dívala do jeho ..... už ne smaragdových, ale tmavě šedých očí, které na ni zle a cize hleděly. Jo se zalekla, chtěla ucuknout .... pozdě, Dean její ruce pravačkou takovou silou strhnul ze svých ramen a pak ji surově odstrčil, až upadla přes židli za sebou.
„Co je to s ním??!“ vykřikla vyděšeně Jo, když se postavila zase na nohy.
Ellen chvíli trvalo, než se vzpamatovala ..... z předešlé zkušenosti pochopila, že Deana musí přidržet za ruce tak dlouho, než záchvat pomine .... naštěstí trval jen chvíli (stejně jako v noci) a Deanovi se zase vrátila do obličeje bílá barva, zklidnil se ...... pustila ho.
„Doufala jsem, že se ten záchvat již nebude opakovat. Ale ono se to vrátilo a moc brzy a asi to bude čím dál horší,“ vzdychla nešťastně Ellen, přitom otírala Deanovi z tváře krev ..... s ním teď již lomcovala horečka, sálalo z něho horko, byl úplně lepkavý od potu .... a již to bylo i cítit ..... ten pach.
„No, až se vrátí chlapi z města, hned si tě vezmou do parády ..... vypadáš opravdu strašně,“ pronesla tichým hlasem směrem k Deanovi a trochu se usmála při představě, jak to asi bude probíhat.
Jo byla z Deanova nenadálého útoku trochu vystrašená ..... pozorovala mámu, jak mu přikládá mokrý ručník na čelo, obličej a pak její pohled sjel až k jeho levé ruce ...... vyjekla.
„Jeho ruka!!!“
„Co je, co se děje?“
„Podívej se,“ a roztřeseným prstem ukazovala Jo na Deanovu levačku.
Obvazem začala prosakovat krev, Ellen ho okamžitě odmotala a zůstala nevěřícně hledět ...... první dva stehy praskly a jizva se začínala rozevírat, jako zip u bundy .... přitom si ani jedna nebyla vědoma toho, že by se do té rány nějak uhodil.
Ellen okamžitě sáhla po čistých obvazech na vedlejší židli, „podrž mu tu ruku!!“ křikla na Jo, ta stála jako zařezaná, „tak co je to s tebou .... slyšíš?“
Teď se konečně Jo probrala a uchopila jeho ruku .... teplá krev z té rozevírající se rány stékala po jeho předloktí, mezi jejími prsty, byla již prakticky všude .... na přikrývce, na polštáři, na zemi. Jo se dělalo při tom pohledu mdlo, krev nesnášela ....zavřela oči ..... a jen ještě víc a křečovitě stiskla tu bezvládnou, zakrvácenou ruku ..... a otevřela je, až máma řekla, „hotovo.“ Dean měl levačku pevně staženou bílým obvazem, stejně takovou barvu měl i jeho obličej, chvěla se mu víčka ..... třásl se vlastně celý ..... to ta horečka a ztráta krve ..... byl zase v tom polospánku a asi vůbec nevnímal, co se to teď s ním dělo. Jeho rty něco šeptaly, Ellen sklonila hlavu a rozuměla jen: „Ne, ne ...... ne ...... Sammy ...... to nesmíš .....jsme bratři ...... prosím, nedělej to .... prosím,“ Dean zase prožíval nějakou noční můru.
Ellen s povzdechem vstala a při pohledu na Jo jen zakroutila hlavou, ta byla bledá jako křída ..... raději ji poslala pro čisté povlečení a vodu, musela umýt všechno, co bylo od krve, včetně Deana. Když se Jo vrátila, měla již trochu lepší barvu v obličeji, Ellen toho hned využila a ukázala na postel, aby ji převlékla ...... myslela si „jen si zvykej holka, možná bude i hůře.“
O tu krev se postarala sama ..... a přitom přemýšlela, jak se to mohlo stát? Jako kdyby se mu ten úraz stal před pěti minutami a ty rány byly úplně čerstvé!! A nejvíce ho asi trápí ta noha, na ni neustále naříká. Že by to mělo něco společného s tou kletbou? Znovu si ji v mysli opakovala slovo od slova.
„Ten poslední ........ zhyne zdlouhavou a bolestivou smrtí ...... zdlouhavou a bolestivou smrtí,“
a toto se jí vracelo pořád a pořád dokola a pak .... pak jí to najednou dávalo všechno smysl.
„Proboha,“ vykřikla polohlasem .... hned si zakryla ústa rukou s obavou, aby ji někdo neslyšel, ale Jo již odešla do koupelny a Dean ..... ten byl úplně mimo. Hadr, kterým stírala krev ze země, jí vypadl z rukou. Posadila se na kraj postele a dívala se zoufale na ležícího Deana.
„Ano, při každém záchvatu se ti otevřou rány a pokaždé hůře, bolestivěji. Proto ti ty léky nezabírají, jen to trochu utlumí, na to prostě není léku ..... jen jediného ..... zlomit tu zatracenou kletbu, ale jak ... jak ....jak??? Same ty musíš na něco přijít .... musíš ..... nebo je s ním konec,“ mluvila přitom k Deanovi, držela ho za ruku a ani si neuvědomovala, že ji stejně neslyší. Ellen stékaly po tváři slzy ......slzy bezmoci.
--------------
Bobby si za jízdy pořád opakoval tu hroznou kletbu, již ji znal nazpaměť, ale jednotlivá slova stejně dost dobře nechápal a koho se má na to zeptat, za kým jít? Nejprve musí za Tomem pro léky ...... a co tak zkusit jeho? Jejich rod tady již žije po staletí, snad by mu mohl pomoci!!
Podíval se do zpětného zrcátka, Sam jel za ním v těsném závěsu a .....zase telefonoval. Bobby zajel ke kraji a zastavil, Sam udělal totéž. Starší lovec mu pokynul rukou, aby přišel k němu, pak mu ukázal na sedadlo spolujezdce, Sam čekal výčitky ohledně Deana, že se spíš nezajímá o tu kletbu .... ale toto nebylo hlavním tématem.
„Ty Same, tohle bych teda do tebe nikdy neřekl,“ trochu s údivem v hlase Bobby.
„Co??“
„No, co, co ...... nějak moc rychle ses zakoukal do Alex a upozorňuji tě, že je to slušné děvče, znám ji dost dobře, tak si dávej velký pozor ..... jestli se něco stane a ty jí zlomíš srdce, tak zapomenu, že jsme skoro příbuzní a pak .... ať ti je Bůh milostiv,“ z Bobbyho hlasu bylo cítit, že to myslí vážně.
„Ty jsi zapomněl co je pro nás teď prioritní?? ..... tvoje milostné avantýry snad můžou počkat ...... chápu, chceš na chvíli vypadnout z domu a trochu se pobavit, přijít na jiné myšlenky, bylo toho poslední dny na tebe poměrně dost,“ a po krátké pomlce, „ale proboha Same, je to tvůj bratr a moc času mu asi už nezbývá,“ povzdechnul si Bobby a podíval se nešťastně na Sama, ten civěl před sebe a nevěděl co na to namítnout ...... „on pan bratr počká že? ještě chvíli vydrží! a nějaká kletba taky!!“ dodal ještě kousavě Bobby.
Tohle Sama vyburcovalo konečně k odpovědi: „Ty si myslíš, že jsem na Deana zapomněl nebo se na něho vykašlal?? Chtěl jsem se zeptat Alex, jestli o někom náhodou neví, kdo ......“
„No snad jí to nechceš vyklopit? ..... měla by tě jenom za blázna,“ Bobby nevěřícně zakroutil hlavou. „Ostatně já teď jedu za jejím tátou, chci ho nenápadně oťuknout ...... ten by spíše mohl něco vědět ...... tak s Alex na to raději zapomeň, myslím tu kletbu i to druhé,“ a na to poslední slovo položil zvlášť důraz.
„A neříkej mi, že to byla náhoda......najednou jsi chtěl do města, nakupovat, pomáhat .....vy jste to již měli domluvené, že?? A kde jsi vůbec vzal její číslo??“
„Ano, volal jsem jí hned ráno, jak se má a tak .... Alex mě přemlouvala na Halloween, to je pravda ......já jsem to původně neměl v úmyslu a argumentoval jsem tím, co kdyby se Deanovi přitížilo a bla, bla, bla ..... asi mě to nesežrala a spíše byla naštvaná, ještě jsou přece v domě další tři, kteří se můžou o něj starat. Ale pak jsem si přečetl o té kletbě a když tě Ellen vyslala do města, chopil jsem se příležitosti, jak spojit příjemné s užitečným .... brnknul jsem jí ......mohla mě odmítnout .... pochopil bych to .....ale ne, byla hrozně šťastná. Za chvíli máme sraz na náměstí. Slibuji .... jen se trochu projdeme, pročistím si hlavu ..... ve vší počestnosti odvezu Alex domů a já se taky hned vrátím a pak snad na něco přijdu.“ Sam už bral za kliku u dveří, „a to číslo mně dala sama v nemocnici ......no, snad si nemyslíš, že jsem si o ně řekl nebo bych jí nutil svoje .....to bych opravdu neudělal, nejsem přece Dean........Asi to bylo opravdu kouzlo osobnosti, nemusí se vždycky všechny holky točit kolem něho, taky snad můžu mít nějakou známost ..... nebo né?“ Sam se trochu samolibě usmál.
„Aha,“ Bobby mávnul rukou, „prosím tě, nech toho, Dean je sice děvkař, ale aspoň v tom má vždycky jasno, ale ty?? Pokud si dobře pamatuju, pokaždé z toho vyšel pěkný trapas. Měl by ti tvůj bratr v tomto směru dát nějakou lekci ....... jen jestli k tomu bude mít ještě příležitost,“ zamumlal Bobby, ale hned by si za ty pohřební řeči nafackoval ..... otočil se na Sama, naštěstí to neslyšel, už otevíral dveře od auta .... starší lovec se otočil zpět k volantu a zahučel.
„A padej už, nenech dámu čekat,“ ještě stočil okno, křiknul, „a pamatuj na dobré vychování!“
Sam to již neslyšel nebo dělal, že neslyší ...... nastartoval Impalu, brzdy jen zaskřípěly, jak měl napilno s odjezdem.
-------------
Bobby zastavil před nemocnicí a spěchal za Tomem. Ten se nejprve zeptal na Deana, a protože se Bobby nějak ošíval s odpovědí, uhodil na něho důrazněji ...... a on musel přiznat, že to asi nebyl nejlepší nápad, vzít Deana z nemocnice ...... nějak se to nechce lepšit a asi by potřeboval něco na bolest. Na Tomovi bylo vidět, že s ním lomcuje zlost, on jako lékař tohle nemohl snést.
„Co jsem ti říkal??? Při jakémkoliv náznaku zhoršení ho okamžitě přivezeš sem!!! A já tedy, pokud dobře vidím ...... a asi vidím ..... nebo spíše nevidím .... ty jsi ho nechal .... trpět!!! ..... a ani ses neobtěžoval nějakým zavoláním..... víš přece dobře, že bych hned přijel!!! Já to opravdu nechápu ..... Myslel jsem, že alespoň na to děvče bude spolehnutí a bude mít více rozumu.“ Jeho hlas zněl opravdu nazlobeně, sáhnul po svém lékařském kufříku a zvedal se k odchodu, pokynul Bobbymu, aby udělal totéž, ten ho zarazil pohybem ruky.
„No, víš Tome, ono to není tak jednoduché.“
„Tak mi to objasni,“ sednul si zpět na židli, založil si ruce křížem a čekal, co z Bobbyho vypadne, „snad mé vzdělání na to tvé vysvětlení bude stačit.“
A Bobby začal nejprve tím, čím se on a oba bratři zabývají – lovením duchů a démonů. Sledoval po očku Toma, jaká bude jeho reakce ...... zatím byl v pohodě. Bobby pokračoval nehodou v tom domě, jak se Dean hodinu od hodiny zhoršuje, nic nepomáhá, i ten podivný záchvat se změnou barvy očí a kůže Tomovi vylíčil a skončil citováním té kletby, která jim zatím nedává moc smysl, jen to, že Dean je tím posledním a pomalu a bolestně umírá..... a oni nevědí, jak mu pomoci.
Bylo ticho. Tom si sepjal ruce pod bradou a zamyšleně se díval na Bobbyho, ten čekal každým okamžikem výbuch smíchu a popřípadě zaklepání na čelo. Nic .... Tom na něho pořád jen vážně hleděl. Pak se podíval na hodinky.
„Končí mi služba, převléknu se a ty na mě počkej u auta. Pojedeme ke mně domů a něco ti ukážu.“
„Jó, až dojdu dolu, budou tam na mě čekat se svěrací kazajkou ..... já nejsem blázen, Tome.“
Tom se zašklebil: „Nic takového jsem neřekl. A snad mě znáš dost dlouho Bobby .... kdybych to chtěl udělat ...... zvednu telefon a nebudu to takhle obcházet .... nemyslíš??? Za pět minut jsem u tebe.“
Bobby tedy odešel a opravdu neuběhlo ani pět minut a Tom projížděl okolo Bobbyho a kynul mu rukou, aby ho následoval. O pár minut později oba zastavili před ne příliš velkou, ale pěknou vilkou. Na poštovní schránce, která byla věrnou miniaturní kopií tohoto domu, se dobře vyjímala jmenovka vyrytá do plechu - Tom Shephard.
Tom se chystal odemknout, ale již jim otevírala dveře dívka ......vypadala naprosto stejně jako Alex ... jen její oči byly temné, chladné, polodlouhé černé vlasy jako uhel....bylo to její dvojče.
„Ahoj táto ...... Bobby!!“ pozdravila odměřeně a chtěla odejít.
„Tess!!“ Tom radostně vykročil ke své dceři, ale hned se zarazil, „počkej, co tady děláš, ty nejsi ve škole??“
„Pchá .....ve škole,“ posměšně Tess, „vyhodili mě ........ jako ostatně z každé, na kterou jsi mě protlačil,“ řekla to tónem, že jí to je naprosto jedno.
„Tess, jsi to opravdu ty??“ překvapeně Bobby, „tak dlouho jsem tě neviděl!!“
„A koho jste čekali? Alex?? No jasně Alex .....Alex .....Alex .... všechno se točí jen okolo ní, jaká je úžasná, všichni ji mají rádi, jak pomáhá, chce být lékařkou ...... vezmi si ze své sestry příklad ....... to slyším pořád......“
„Přestaň Tess, měla jsi stejné možnosti jako ona ......všechno jsi zahodila, všeho jsi se vzdala ...... a pro co ..... pro nějaké pochybné známosti ...... a kam to až došlo!?“ Tom nakvašeně hodil klíčky od auta na stolek, jen to zařinčelo.
„A zabírala jsi tam místo ostatním, potřebnějším ..... to jsi chtěl říct, že??“ uštěpačně Tess.
S Tomem to již začínalo cloumat: „Ale ty, jak vidím stejně o žádnou školu ani nestojíš ......
a chceš se jen flák ...“ ,nedořekl, ovládnul se, „ ...... ale nechme toho, je to pořád dokola.“
Tess uraženě pohodila hlavou a odešla již bez dalšího slova do svého pokoje.
Bobby začal couvat ke dveřím, že by o ten malý domácí výstup zrovna stál ..... byl to trapas. Ale Tom byl jak vidno, na tohle zvyklý a rozhodně nezapomněl, proč sem přišli, zamířil ke své pracovně a Bobbymu dal pokyn rukou k následování.
První, co Tom udělal, nalil oběma skleničku whisky. Viděl Bobbyho rozpaky, smutně se usmál.
„Mrzí mě to ..... před chvílí, že jsi to musel slyšet, ale už nevím, co s ní mám dělat? Nějak se mi to vymklo .... z tou její výchovou ..... Asi bude nejlepší, když zůstane doma, snad na ni budu mít více času a dohlédnu na ni .... tak strašně jí chybí matka,“ Tom se zadíval na obrázek své ženy na stole, otáčel skleničkou v ruce, ale nenapil se, „ Alex a Tess jsou stejné a přitom tak rozdílné, jak je to možné Bobby, že dvě sestry, dvojčata mají tak rozdílné povahy, můžeš mě to říct??“
Bobby již do sebe obrátil tu svoji skleničku, trochu ho ten výstup vyvedl z míry.
„Koukám, že se nic nezměnilo. Je pořád stejně zatrpklá a veškerou vinu hází na tebe, na Alex, na rodinu. Opravdu nevím, co ti na to mám odpovědět, co chceš slyšet ...... v tobě ta chyba nebude, ty jsi dělal co mohl, staral jsi se o obě děvčata stejně, dal jsi jim všechno....zvrtlo se to asi někde jinde .....možná špatní kamarádi ..... jak jednou zapadne do takové společnosti, těžko z toho ven ..... musí chtít ona sama, mít pevnou vůli.“ Bobby tím chtěl Toma trochu povzbudit a pokračoval, „víš, ti moji synovci taky zůstali jen s tátou a to ti povím, ten jim tedy vládnul tvrdou rukou ...... až mně jich bylo někdy líto. Po většinu času se o Sama staral Dean, protože John nebýval často doma ..... a to věčné stěhování a útrapy ...... a jací z nich vyrostli chlapi .... když jde to tuhého, nikdy tě nezklamou ...... jeden za druhého by položili život,“ Bobby si rukou zakryl ústa, vzpomněl si co Dean provedl pro záchranu Sama, „jen se někdy chovají ztřeštěně a mají dětinské nápady, zvláště Dean, ten v tom opravdu vyniká ......a to bych je pak s chutí zabil.“
„No vidíš, Dean ...... my tady probíráme to, co již pravděpodobně nezměníme a jemu jde o život,“ Toma ty Bobbyho slova opravdu vrátila zpět do reality a ze zásuvky stolu vytáhnul jakýsi starý deník v černých odřených deskách a podal ho nechápavě hledícímu Bobbymu.
„Najdi si podzim 1709 a čti ...... a pozorně!“ Tom mu nalil další skleničku .....věděl, že ji bude potřebovat. Deník byl Tomova prapředka, který byl tenkrát v této osadě mastičkářem (takový předchůdce dnešního lékaře). Bobby nalistoval příslušnou stránku .... písmo bylo kostrbaté, místy rozmazané ....dalo mu dost práce některá slova přečíst. A s každým přibývajícím slovem se mu rozšiřovaly oči údivem a hrůzou.
--------------
Sam zaparkoval Impalu v jedné z postranních uliček a na náměstí došel pěšky, Alex tam již čekala. Jejich hnědé oči (Samovy o odstín tmavší) se znovu setkaly. Bylo to tak zvláštní, jak se tito dva lidé, ještě před třemi dny si navzájem cizí, přitahovali. A Sam ......takového ještě nikdy nic nepocítil k žádnému děvčeti. Vzal ji za ruku a lehce políbil na tvář .....začervenala se. Ona na tom byla podobně jako Sam. Také jí ten vysoký, urostlý mladý muž učaroval (kromě toho jejich prvního setkání v nemocnici u jeho bratra, to byl trapas, teď se na to již dívala s humorem). Jeho ne příliš krátké tmavě hnědé vlasy mu rozevlál vítr ....a když se na ni usmál ..... měl nádherný úsměv .....ohromně mu to slušelo.
„Co Dean?? Jak mu je??“ otázala se Alex.
Sama to trochu překvapilo, on jde na rande (pokud se tomu tak dalo říct) a její první starost je Dean ...... možná se i trochu zamračil. Alex to postřehla.
„Promiň ..... u mě je to asi profesionální deformace, on je pacient, já ošetřovatelka .... zajímá mě to ...... a hlavně ......je to tvůj bratr,“ nechápavě zavrtěla hlavou a pak se začala smát, „no snad nežárlíš ....,“ rukou mu prohrábla jeho rozevláté vlasy (musela si přitom stoupnout na špičky), ..... „blázínku,“ a taky ho políbila na tvář.
Samovi bylo tak trapně .....Alex měla pravdu, ono mu to opravdu proběhlo myslí. Jak ho tohle mohlo vůbec napadnout ..... Dean je rád, že je rád, on vůbec neví, co se s ním děje .... a myšlenky na holky!! No to už vůbec ne ..... Sam se opravdu zastyděl.
„Já se omlouvám, nějak to na mě všechno dolehlo .... a Dean no, pořád je to stejné,“ Sam měl na paměti Bobbyho slova a opravdu se přemáhal, aby to Alex hned teď nevysypal, nevykřičel na celou ulici, že mu umírá bratr a on si neví rady .....a všechno je to jeho vina.
V očích Alex viděl mírné zděšení a hned ji začal uklidňovat ...... ale spíše hlavně sebe.
„Bobby je právě u tvého táty ......pro nějaké léky ...... na bolest.“
„Neboj, dopadne to dobře .....uvidíš,“ Alex vzala Sama za ruku.
„Kéž bys měla pravdu,“ zašeptal ještě Sam a pak již vyrazili do ulic města.

Výňatek z deníku Toma Shepharda
Podzim 1709 – Obvyklá rutina - zlomeniny, nachlazení, odřeniny, bolavé zuby, narození dětí, úmrtí. Až na ten divný konec října. V našem kraji začal řádit nějaký šílenec, nikdo nevěděl, odkud přišel a co je zač. Rozneslo se, že v záchvatu pomatenosti zabil svoji ženu a tři děti a to tak strašným způsobem, rozsekal je sekyrou a jejich těla pak spálil zároveň se svým domem. Kdo mu vstoupil do cesty, toho ubil stejným způsobem – sekyrou. I naše vesnice zaplatila daň - překvapil tři muže, kteří pracovali zrovna na poli - znal jsem je dobře. Po jednom zůstala vdova se dvěma dětmi. Ohledal jsem jejich těla, byla k nepoznání - otřesné.
Blížil se Halloween, všichni se na tento svátek těšili a události posledních dnů by jim to měly zkazit?? Vesničané narychlo pohřbili těla těch mužů, smuteční obřady můžou proběhnout až po halloweenském svátku. Všichni s tím souhlasili. Veselí mělo vždy přednost před smutkem.
Moji přátelé Jack, Billy, Mick se rozhodli, že tu stvůru ještě do Halloweenu najdou a zabijí. Prý, abych šel s nimi ..... moje žena čekala každým dnem dítě, nechtěl jsem ji nechat samotnou a ani jsem neměl moc chuti se zúčastnit takové akce.
K večeru přišli ke mně domů, aby mi vyprávěli o svém díle. Obklíčili toho vraha na vyvýšeném kopci za osadou a setnuli mu hlavu jeho sekyrou. Tělo pak zakopali pod jediným stromem, který tam byl - borovice. Přece jenom to byl člověk, tak alespoň takhle mu prokázali poslední poctu. Pořádně jsem jim vyčinil ..... chtěl jsem se ujistit, že je opravdu mrtvý a oni nepohřbili někoho zaživa .... moc jsem tomu setnutí hlavy nevěřil. Ošívali se, dívali se jeden na druhého a když jsem stále naléhal, aby mě tam zavedli, Billy vyšel ven, něco sebral ze země .... v ruce měl mokvající pytel ...... pytel nasáklý krví. S hrůzou a vírou, že to není to, co jsem si myslel, jsem mu jej vyrval z rukou a třesoucími se prsty rozvázal provaz .... byla v něm hlava toho šílence. Již jsem měl jistotu, že je mrtvý..... ale toto neměli dělat, to nevěstilo nic dobrého!!!! Křičel jsem .... již ani nevím co, snad aby mi nechodili na oči. Až jsem se uklidnil, přesvědčoval jsem je, aby i hlavu vrátili tam, kam patří – ke svému tělu – do hrobu .... a raději se o tom vůbec nezmiňovali. Ale Mick ještě ten večer trochu přebral a všechno vyžvanil. Místní obyvatelé mu dali pěkně do těla ..... také věřili, že tím oddělením hlavy od těla na sebe a možná na celou vesnici přivolají trest. Chtěli po něm tu hlavu ..... nevím, jak je přesvědčil ..... asi, že byl opilý ..... byl to jen výmysl a nic takového neudělali. Uvěřili mu. Jen já jsem věděl svoje a pevně doufal, že mě poslechli a v hlíně již spočívá celé tělo.
Druhý den se na tomto čerstvém hrobě objevil záhadný nápis vyrytý do plochého kamene, který ti samozvaní vykonavatelé spravedlnosti ještě položili na navršenou hlínu, aby měli jistotu, že odsud nic neunikne. Nikdo tomu nápisu nevěnoval pozornost, spíše to každý považoval za nějaký hloupý žert.

Ti, jenž se smrtí toho zde pohřbeného co dočinění měli,
do jednoho týdne na slabost svou z tohoto světa sejdou.
A ten poslední, kterýž to vše ukončí, byť staletí přešla,
než znovu luna na obloze se zaskví v celé své černé kráse,
zhyne zdlouhavou a bolestivou smrtí …..
a znovu povstane, však s duší již dávno mrtvého,
by pokračoval v odkazu toho, jehož zkázu zapříčinil.

Blázni, mysleli, že je po všem, ale to byl jen začátek .....začátek jejich konce.
Jack byl odjakživa slabý na srdce – čtvrtý den po této události, ráno po Halloweenu, se neprobudil – jeho srdce to nevydrželo. Již jsem nemohl nic dělat.
Následující den Billy opravoval střechu svého domku, zatékalo tam, musel tam vylézt - měl takový strach z výšek – uklouzla mu noha a spadl dolu – zlámal si vaz.
A Mick, ten samý den večer šel do lesa na dříví. Uprostřed lesního jezírka byl obrovský leknín, větví si ho chtěl přisunout, byl by to nádherný dárek pro jeho Sáru, asi se příliš naklonil - neuměl plavat a utopil se.
Byla to další tři úmrtí. Takový strašný Halloween tady nikdo nepamatoval, jako nějaká noční můra. Považoval jsem to všechno jen za náhodu, ani tomu verši jsem nepřikládal velkou váhu. Ale mezi lidmi se začalo šuškat .... je to trest, trest, Boží trest ..... a nyní stihne celou vesnici. Všichni se s hrůzou dívali na ten proklatý vrch. Našlo se několik odvážlivců, šel jsem tentokrát s nimi .... bylo nutno rozkopat hrob a přesvědčit se, zda je tělo i s hlavou. Naše nejhorší obavy se naplnily .... byl tam jen trup. A hlava? Kde je?? Mlčel jsem. Co jiného mi také zbývalo? Přiznat se, že já jediný jsem tomu mohl zabránit?? Nepřesvědčil jsem se, že opravdu udělali to, co mi slíbili. Ne, nemohl jsem .... lidé by mě ukamenovali .... a co moje žena a dítě?? A teď již nic nenapravím, svoje tajemství si vzali všichni tři do hrobu. Ostatní urychleně zaházeli hrob a kvapem opustili toto místo, ani tu kamennou desku nedali zpět. Chtěl jsem to napravit .... něco mě na ní upoutalo ..... očistil jsem ji od hlíny ….. byl tam také nějaký nápis, vypadalo to jako pokračování předešlého verše.

Avšak pokud znovu mysl s tělem v celek splyne,
dříve, než tím černým hávem luna zastře se,
než znovuzrozený zavládne ještě mocnější silou,
by utrpení, bol a smrt rozpoutal kol sebe …….
překonána bude kletba, kterouž na něj uvrhnul ten,
jehož duše pak konečně spočine po staletí v pokoji.

Další hádanka!!! Ne tohle není trest, je to kletba .... kletba toho šílence!!! Zatím se vyplnila. Všichni mí přátelé „sešli z tohoto světa na slabost svou.“ Ale co ta další slova??? Kdo je ten poslední??? Koho mám varovat??? Co to všechno znamená??? Pečlivě jsem si zapsal tyto tajemné texty, abych mohl pak v klidu doma nad vším bádat. Vrátil jsem desku zpět, tím již známým nápisem nahoru a zničeně se vrátil do osady.
Každý den, každou hodinu a minutu se mi vracela ta slova, již jsem je znal zpaměti, ale kromě toho začátku o smrti mých přátel, jsem dále nic nechápal. A v příštích dnech se nic nestalo. Žádná záhadná úmrtí. A tak se pomalu zapomnělo na těch pár strašných dnů a život v osadě se vrátil do svých zaběhlých všedních kolejí.
------------
Tom vzal Bobbymu, který měl výraz vyplašeného zajíce, deník z ruky a ponoukl ho, aby se napil a konečně tu svoji skleničku také vypil. Přešel až na poslední stránku v deníku a četl: „Moje dny se již chýlí ke konci, ale pořád musím myslet na ta proklatá slova. Předávám tento deník další generaci, aby ho uchovala opět pro další a další pokolení. Snad bude nápomocen, až nastane ten okamžik, který tato kletba popisuje a pomůže k záchraně toho „posledního“. Tom pomalu zavřel desky a tázavě se podíval na Bobbyho.
„Tak co na to říkáš, kamaráde?“ ten jen nepřítomně a beze slova civěl a Tom pokračoval,
„my jsme již o kousek dále. Víme, že tím „posledním“ je tvůj synovec Dean a umírá. Musíme přijít na to, co znamenají ta ostatní slova .... a hlavně, jak ho zachránit.“
Teď teprve Bobby jako kdyby procitnul z nějakého snu. Uvědomil si, že Tom to nebere na lehkou váhu, ale naprosto vážně a chce jim pomoci...... jako opravdový přítel.
„Když tady čtu, že ti tři umřeli na svoje slabosti ..... a co je Deanova slabost? Vždycky jsem si myslel, že to jsou holky, pití .... ostatně to ho spíš posílilo,“ Bobby nechápavě pokrčil rameny.
„A když já nad tím tak přemýšlím,“ Tom nalil další skleničky .... usoudil, že budou potřeba.
(Pozn.autora: V tomto případě jsou to skleničky se širokým dnem a asi půl centimetru whisky. Takže nehrozí, že se Tom a Bobby opijí. To Dean by se s takovou trochou nespokojil, pro něj to znamená – plná. Není sklenička jako sklenička, každý má jinou představu).
„Dean je zraněný ...... a to je teď jeho největší slabostí, je vysílený, zesláblý ..... nemůže se bránit. Když jsem ho ošetřoval, také jsem si myslel, že do týdne bude na nohou, tak zlé to zase nebylo. Ale podle toho, co mi tady vykládáš ..... jak se to zhoršuje ...... kdyby se v tom domě jen škrábnul, umíral by pravděpodobně na nějaký hloupý škrábanec a ....“
„No právě,“ skočil mu do řeči Bobby, „už byl na tom mnohem hůře, co kulek schytal a bodných ran ...... otřepal se a byl zase v pohodě, ale tohle ..... to se mi vůbec nelíbí.“
„Všimnul jsem si ..... má jizev, jako nějaký barový rváč,“ Tom sepjal ruce a založil si je pod bradou, „prozraď mi něco Bobby, tohle dělají ti hoši normálně, že pořád strkají nos tam, kam nemají? A pak to takhle dopadne?!“
„Je to jejich práce, zabíjet zlo, zachraňovat lidi ..... sám jsem je to učil,“ pronesl Bobby hrdě, „obětovat se jeden pro druhého .... Dean už byl skrze to v pekle, prodal svoji duši, aby Sam mohl žít,“ Tom polkl naprázdno, „a teď když Sam rozpoutal apokalypsu,“ nešťastně a smutně pokračoval Bobby, Tomovi málem vypadly oči z důlků, „je na Deanovi záchrana světa, tak mu to přikázal Bůh,“ Tom do sebe rychle obrátil svoji whisky, tohle bylo už na něj trochu moc a opravdu již začal pochybovat o lovcově zdravém rozumu. Ale Bobby, jak si předtím umínil, že o tomto rozhodně mluvit nebude, najednou to ze sebe všechno vysypal ..... vůbec nevnímal okolí a úplně Toma dorazil tou poslední částí, „a proto ho andělé z pekla vytáhli.....“
„Přestaň, už nechci nic slyšet .... nebo .....,“ Tom zvýšil hlas a nějak divně se na něj podíval.
Bobby se vrátil zpět do reality, zachytil ten divný pohled: „Promiň, nechal jsem se unést .... já fakt nejsem blázen ..... všechno je to pravda,“ hlesl ještě tiše, Tom jen mlčel a kroutil hlavou.
„Tak abych už raději jel, brzy se setmí, Ellen a Jo tam jsou s Deanem samotné .....“ hned se zarazil. Tom neví, že Sam je v tuto chvíli s Alex a baví se, asi by Samovo jednání nepochopil .... rychle tedy pokračoval, „můžeš mi půjčit ten deník? Sam je taková chytrá hlava, snad mu nějak pomůže.“ Tom mu jej naprosto nepřítomně a beze slova podal přes stůl ..... Bobby do sebe v rychlosti kopnul tu whisky a měl se k odchodu.
„Počkej!!“
V lovci hrklo ...... a teď se Tom zeptá, proč není Sam se svým bratrem, když je to s ním tak nahnuté ..... musel by mu to vyklopit a ještě to schytá Alex. Ale on ze svého kufříku vyndal nějakou lahvičku.
„Dám ti pro Deana něco na bolest, když bude nejhůře .... alespoň nebude tak trpět ....já jako lékař v tomto případě už stejně nejsem nic platný,“ dodal smutně.
„Dík,“ Bobby strčil léky do kapsy, „ven již trefím sám,“ viděl, že Toma to všechno nějak sebralo, seděl za stolem naprosto zničeně.
Za lovcem se zavřely dveře .... Tom zašeptal: „Teď už je to na vás hoši, Bůh vám pomáhej!!“
--------------
Sam s Alex pomalu obcházeli celé náměstí, povídali si, chvílemi se zastavili u nějakého stánku s halloweenskými předměty, z postranních uliček na ně vyjukla občas nějaká maska .....vůbec nevnímali jak čas ubíhá ..... začalo se šeřit a citelně se ochladilo. Alex se otřásla zimou, Sam ji přivinul k sobě. Oba chtěli vydržet až do konce na závěrečný průvod masek – byl velkolepý. Po celou dobu je provázely oči .... oči závistivých děvčat, taková puťka a jakého má fešáka, kde k němu asi přišla?? V nemocnici?? Nějaký pacient?? Alex se ještě pevněji, teď již nejen zimou, ale trochu s obavou .....ty pohledy jí nebyly dvakrát příjemné ...... přitiskla k Samovi. V jeho blízkosti se cítila tak bezpečně..... s úlevou si vydechla, ale přesto ......
„Same, měla bych už jít domů, ráno musím brzy vstávat, tak .....“
„Jasně, já už taky pojedu,“ Sam byl docela rád, že to Alex navrhla jako první, měl by opravdu jet a jak slíbil Bobbymu, se raději věnovat záchraně Deana.
Loudali se zavěšeni do sebe k Impale.
„Máš super auto .... všimla jsem si, když jsi přijel pro bratra,“ obdivně Alex, opřela se o Impalu a zadívala se na pomalu tmavnoucí oblohu, „ podívej, Měsíc ..... až minou dva dny, zahalí se do černého závoje,“ probudil se v ní básnický duch.
„Je Deanovo,“ Sam již otevíral dveře ..... pohyb nedokončil a zůstal civět na Alex, „co .... cože jsi to říkala??“
„Bude zatmění …. je to vzácný úkaz ….jen musí být jasno, aby ….. “
„Já vím, co je zatmění,“ přerušil ji Sam, „ale co jsi to říkala prve o té černé zácloně??“
Alex se rozesmála „závoji ne zácloně, to mě jen tak napadlo,“ otočila se na Sama ….i přes to šero viděla, jak je bledý a má vytřeštěné oči. Rychle oběhla auto.
„Same, je ti něco?? Vypadáš, jako kdybys viděl ducha!!!“ s obavou se mu podívala do očí.
Ale Sam jako v transu opakoval pořád dokola stejná slova, kterým Alex vůbec nerozuměla. „Než znovu luna na obloze se zaskví v celé své černé kráse …… luna se zaskví v černé kráse …..v černé kráse….“
A najednou vyhrkl, „ano, to je ono ...... já blbec, vždyť je to naprosto jednoduché ..... díky Alex,“ a ze samé radosti ji políbil na ústa, vzápětí s takovým omluvným výrazem odvrátil tvář, „promiň, ale tak mě to rozrušilo …… musím se rychle vrátit,“a již sedal do auta a Alex nechal stát překvapenou vedle dveří. Nastartoval …… a kdyby rychle nenasedla, asi by jí ujel.
V Impale si ho zkoumavě prohlížela, v jeho tváři se nyní mísila radost, smutek, nedočkavost, odhodlání, strach. Jen ho navigovala „doleva – doprava – rovně“, Sam se automaticky řídil jejími pokyny a jiná slova mezi nimi nepadla. Přemýšlela, zda ona je příčinou toho náhlého zlomu v Samově chování, ale nebyla si ničeho vědoma ….. že by ho ta poznámka o zatmění natolik rozhodila? ……nechápavě zakroutila hlavou. Před jejich domem jí to přece nedalo a zeptala se.
„Same, něčím jsem tě naštvala??? Myslela jsem ….. že my dva …..“zašeptala smutně, a protože Sam nic neříkal, se slzami na krajíčku vystoupila z Impaly. Teprve, až Sam uviděl před kapotou její záda, vyskočil jako když do něho střelí.
„Alex, počkej ..... promiň ..... jsem z toho celý jakýsi zmatený .....promiň,“ chytil ji za ruku a otočil proti sobě. Oči se jí leskly, políbil ji na tvář..... měla je vlhké od slz. Přitisknul ji k sobě.
„Promiň ..... promiň.....ani nevíš, jak jsem rád, že jsi tady se mnou .... ale ......“ polohlasem a přitom ji líbal na hebké, voňavé vlasy.
„Tak už se neomlouvej ..... a jeď ...... chápu, chceš být s bratrem .... pak mi zavolej,“ stoupla si na špičky a lehce ho políbila na tvář .... drželi se přitom za ruce. Pomalu se od něj vzdalovala a při každém jejím kroku vzad se jejich ruce rozpojovaly,až se oba dotýkali jen konečky prstů. „Dobrou noc,“ zašeptala Alex ......cítila, že napětí, které mezi nimi tak náhle nastalo, stejně
tak rychle pominulo. Již nepřemýšlela nad důvodem .... jí úplně stačilo ke štěstí, že Sam o ni má stále zájem.
„Dobrou ..... Alex,“ Sam pozpátku došel k Impale a nastoupil ...... ještě jí zamával a odjel.
Alex setřela poslední slzu z tváře a radostně se rozběhla k domu.
-------------
Sam vytočil Bobbyho číslo ...... nemohl to vydržet ..... byl jako na trní, musel mu to sdělit. „Bobby, máme dva dny!!!“
„Co?? .... na co??“
„Na záchranu Deana ...... je to zatmění Měsíce ...... „luna se zaskví v černé kráse“ ..... že mě to nenapadlo ...... přišla na to vlastně Alex ....“
„Takže to zatmění bude za dva dny??? ........ to máme sakra málo času ......nebo spíš Dean již nemá čas,“ Bobby ta poslední slova jen zašeptal.
„Máš také něco? Zjistil jsi něco??“ Sam úplně nedočkavě.
„No, mám od Toma deník ..... popisují se v něm ty události z roku 1709, třeba z .......“
„Co .....tak hovoř....“ přerušil ho Sam a vzápětí si uvědomil, co právě řekl ......„proboha, už mluvím jako Dean,“ zamumlal si pro sebe, a protože na druhé straně bylo ticho, pokračoval.
„Promiň Bobby ..... co jsi říkal??“
„Mám deník Tomova prapředka, který by nám mohl .... a víš co? Raději šlápni na plyn, probereme to doma,“ Bobby zavěsil ...... usoudil, že po telefonu toho moc nevyřeší ..... lepší to bude v klidu a za stolem.

Dakota – Bobbyho dům - o pár minut později
Bobby zrovna dojížděl k domu, když dokončil hovor se Samem. Pomalu vkročil dovnitř. Ellen a Jo něco připravovaly v kuchyni .... byly nějak podivně zticha. Položil na židli velkou tašku s veškerým nákupem ..... divil se sám sobě, že si na to po odjezdu od Toma vůbec vzpomněl. Ještě vtisknul Ellen do ruky ty léky.
„Jak je na tom??“ a nakouknul do pokoje ...... Ellen jen pokrčila rameny .....nemusel se ani ptát ...... žádná změna ..... Dean ležel stále bez hnutí a vypadal ještě hrozněji, než když se Samem odjížděli ...... ale byl při vědomí a z jeho výrazu byla patrná velká bolest. Bobby s povzdechem sedl za stůl, položil na něj deník, našel tu příslušnou stránku ..... počká na Sama a pokusí se společně na něco přijít. Ale jakmile Sam vkročil do dveří, ukázala Ellen rukou na Deana a pak na dveře koupelny. Její gesto a pohled byly naprosto výmluvné a nepřipouštěly žádných námitek. Oba lovci odvedli nebo spíše odvlekli Deana do koupelny, museli využít toho, že byl zrovna při vědomí. Všechno potřebné jim tam již Ellen nachystala. Co se dělo za těmi zavřenými dveřmi, to raději Ellen s Jo nechtěly vědět, úplně stačilo slyšet ty Samovy hlášky a Deanovo naříkání – obrázek si každá udělala svůj.
„Deane, dej tu ruku pryč!! ..... Že ti jednu vrazím!! ......Přestaň!! .....No tak Bobby, podrž mu ty ruce! ...... Nech toho kňučení! ...... Chceme ti pomoct ...... Páchneš jako skunk.......“
Chvílemi se ozýval Samův a Bobbyho lehký smích, místy zněl Samův hlas prosebně a nakonec i trochu nazlobeně. Do toho Dean slabým hlasem protestoval proti všemu, co musel v koupelně a na toaletě vytrpět ..... z jeho strany padly i nějaké nadávky na adresu obou lovců ..... tolik síly v sobě našel..... ale stejně mu to nebylo nic platné, ti dva byli silnější.
Jo se nejprve usmívala, ale pak to psychicky neunesla, nahrnuly se jí slzy do očí a odešla z místnosti. Když se asi tak za půl hodiny vrátila, celá místnost byla provoněná čerstvým, provětraným vzduchem a Dean již znovu ležel na čistě převlečené posteli, oblečen ve sněhobílé košili, do půl hrudi rozepnuté (Ellen to připadalo takhle více kulturnější). Jen ty fixační obvazy na jeho hrudi a noze zůstaly původní .... jejich odstraněním a převázáním by mu mohli ještě více ublížit.
Jo si sedla na okraj postele a pozorovala ho .....jak namáhavě oddechuje ..... pootevřené, popraskané rty odhalovaly jeho skvělé zuby, zářící bělostí (chlapi byli opravdu důkladní, nezapomněli na nic). Modřiny, které utrpěl, se začínaly ztrácet, kromě té na levé tváři, ta právě vynikla na jeho teď již hladké tváři. Připadalo jí, že barva jeho obličeje je bělejší než ta košile ..... ještě více se zvýraznily temné kruhy pod očima. Vypadal tak zuboženě, bezmocně ..... nedalo se poznat, zda spí nebo je při vědomí ..... Jo mu přejela rukou po jeho krátkých, již na omak příjemně jemných vlasech a pak se mu špičkami prstů lehce dotkla tváře. Ten dotek způsobil, že znovu pootevřel oči .... vždycky tak jasně zelené, ale teď ..... teď naprosto bez jiskry. Přes rty mu přešlo bolestné zasténání ...... již se nemohl přemáhat ....neměl sílu.
------------
Zatímco Jo dávala pozor na Deana .... během těch pár dnů k němu hrozně přilnula ....Sam, Bobby a Ellen si sedli ke stolu nad deník. Samovi zacukaly koutky úst, když si mimoděk vzpomněl na tu tahanici s Deanem v koupelně. Na to, jak na všechno říkal: „Ne! ..... Nechte mě! ......Ty vole! .....Já vás oba zabiju!!“.... oháněl se přitom rukama, naštěstí ho jeho chabé síly brzy opustily a zůstalo jen u těch slovních protestů a pak se již nezmohl vůbec na nic.
Ne, nezazlíval mu to ...... muselo to být pro něj hrozné, trapné, ponižující...... ale nedalo se nic dělat. Jen ho zajímalo, zda si to vůbec uvědomoval a až mu to někdy připomene, jestli to nezapře .......no, jen aby měl možnost mu to připomenout. V jeho kůži by tedy být nechtěl a nejhorší na tom bylo, že do této situace ho dostal prakticky on sám ..... víceméně to bylo jeho vinou.
„Same ...... Same ..... halóóó .....my jsme tady!!!“ někdo mu mával před obličejem rukou, byl to Bobby, „Alex ti tedy pěkně pomotala hlavu,“ usoudil tak ze Samova usměvavého výrazu.
„Co??...... promiňte ...... ne to s Alex nemělo nic společného, opravdu,“ rychle se vrátil do reality, „takže lidi co víme?“
Každý si k tomu řekl svoje. Sam také přispěl a přitom pročítal ty příslušné stránky v deníku, pak ho zaklapl a .....„tak abych to shrnul.“
„Všichni tři, kteří toho zmetka tenkrát zabili, zemřeli do týdne na nějakou nemoc, neznalost, strach, fóbii – to je vcelku jasné z toho deníku. A dál. Nikomu se nepodařilo zabít jeho ducha, až Deanovi,“ Sam si smutně povzdechl, „a stal se tak tím posledním, ukončil jeho řádění po třech stoletích .... padla na něj kletba, umírá pomalu na svoje zranění, která vůbec nejsou smrtelná,“ a jako důkaz se ozvalo z pokoje bolestné zasténání ...... Sam se mimoděk podíval na Ellen a ta jen mlčky přikývla .... o tom dalším Deanově záchvatu, při kterém se mu opět obnovily rány (a bude to čím dál horší), jim před chvílí řekla....... a pokračoval, „na jeho záchranu máme dva dny, než nastane zatmění Měsíce a pak .....“ Sam se odmlčel ..... najednou to všechno do sebe zapadalo, jako nějaká skládačka, jen bylo třeba ji pochopit a on už to pochopil .... ta druhá část kletby a úryvek z deníku mu k tomu dopomohl .......neměl odvahu jim to říct ......bylo to tak strašné ..... sám se toho děsil.
„Co bude pak??“ tiše se otázala Ellen i Bobby se na něho díval s otázkou v očích.
Sam přivřel bolestně oči, přejel si rukou po obličeji, nadechl se a třesoucím hlasem dořekl.
„Dean, tak jak ho známe, zemře ...... a vrátí se mezi živé ....... jako zrůda, zabiják, monstrum. A bude stokrát silnější, mocnější a mám takové obavy, že i nesmrtelný...... nemilosrdný, bez soucitu, nic ho nezastaví ...... kolem sebe bude rozsévat jen smrt ...... stane se noční můrou,“ Samovi klesla hlava do dlaní.
„Ach Bože, ne! ..... to přece nedopustíme! ....... Same! ..... musí být nějaká cesta k záchraně!“ zoufale Ellen ...... Bobby ten neříkal nic, jen bezmocně hleděl před sebe.
Sam zvedl hlavu, oči měl vlhké, ale zračilo se v nich odhodlání, pokračoval již pevným hlasem.
„Jak už jsem říkal, máme dva dny .... nejprve musíme najít ten hrob a pak tu hlavu.... to bude horší ..... jsou to přece jen tři století.....“
Bobby mu skočil do řeči: „Třeba ti tři chytráci poslechli a vrátili ji zpět.....“
„To si nemyslím, uvažuj Bobby ..... kdyby to opravdu udělali, skončilo by se všechno v tom domě, zabitím ducha a nebyla by žádná zasraná, zkurvená kletba,“Sam už začínal být sprostý.
„Asi máš pravdu,“ odevzdaně vzdychnul Bobby.
„A když se nám to nepodaří?? Co pak? Necháme Deana změnit ve zrůdu??“Bobby nakousnul otázku, která zákonitě musela přijít. Sam jen nešťastně pokrčil rameny.
------------
Jo si nevšimla, že její matka stojí již chvíli za ní a také se dívá na Deana. V ruce měla talíř s drobně nakrájeným ovocem. Pohledem naznačila, že jí chce něco říct. Jo se k ní naklonila.
„Zkus do něho něco dostat ...... posílí ho to ..... alespoň doufám .... a nejprve tady ty tři kousky ...... je v nich rozdrcena tableta proti bolesti,“ zašeptala ještě a odcházela.
„Díky,“ zašeptala Jo také. Byl to jen mžik, co měla odvrácenou hlavu ..... a opět takový zvrat v Deanově stavu .....vyděšeně na něho hleděla.
„Deane, tobě je zima?“
„Ne.“
„Tak proč se tak třeseš??“
„Nnnnevím,“ úplně mu drkotaly zuby.
Rychle položila talíř na stolek, vzala ho za ruku a snažila se ho uklidnit. Po chvíli opravdu ten třes pominul a Jo mohla pár kousků ovoce vpravit Deanovi do úst ... žalostně málo ....otočil hlavu na stranu ...... odmítal všechno, veškerou pomoc ....
Jo se neubránila a přes rty jí přešlo: „Proboha, je to s ním čím dál tím horší .....zatracená kletba!!“ i když to bylo jen polohlasem a pusu si hned zakryla rukou ..... pozdě ..... slyšel ji.
„Něco ....tajíte!....Same .....Same ..... zavolej ho,“ již téměř šeptem Dean, ta předchozí očistná procedura jej naprosto vyčerpala, přitom ho to nestálo žádnou námahu.
Jo odešla do kuchyně a Samovi, který s Bobbym seděl stále nad deníkem, řekla, že Dean si ho přeje mít u sebe ...... a ještě mu pošeptala, že asi něco tuší a na vině bude ona .... prořekla se.
„Stejně jsem se chystal, že mu to řeknu, nemůžu ho takhle nechat v nevědomosti .....obzvlášť teď, když nás tak tlačí čas ..... musí vědět pravdu ......“ chlácholivě jí položil Sam ruku na rameno, nadechl se a pomalu šel za Deanem.
Sedl si k němu na postel a spustil .... Dean mlčky poslouchal. Po několika minutách Sam vstal, chtěl odejít, ale Dean mu pokynul, aby si znovu přisedl a něco předlouze povídal on ..... časté pomlky střídal dusivý kašel. Sam jen občas něco dodal ......chvílemi se musel hodně sklánět k jeho ústům, aby vůbec rozuměl ...... najednou prudce vyskočil a s takovým odmítavým postojem vztáhnul ruce proti Deanovi .....pak jen odevzdaně sklopil hlavu a zdálo se, že přikyvuje. S naprosto zničeným výrazem vešel do kuchyně.
„Jak to přijal?“ zeptal se Bobby ustaraně ..... Samův obličej byl stejně bledý jako uplakaná tvář Jo ...... Ellen jí právě sdělila veškeré skutečnosti ohledně té kletby.
Sam jen zavrtěl hlavou, beze slova a kvapem opustil místnost, aby nebylo vidět slzy, které se mu draly do očí. Potřeboval na vzduch ..... před domem se opřel zády o Impalu, chvíli tak stál a pak se pomalu sesul s hlavou v dlaních až na zem ...... to co mu řekl Dean, ho naprosto sebralo ......znovu se mu celý jejich rozhovor promítnul v hlavě.

Uživatelský avatar
janča
Monster
Příspěvky: 185
Registrován: pon 03. srp 2009 18:44:34
Bydliště: Vysočina

Re: Proč právě já?

Příspěvek od janča » stř 07. bře 2012 21:26:08

A přidávám další kousek, snad se bude líbit. :)

Bratrský rozhovor
Nejprve Sam začal rozvláčně (nebyl si jistý co si jeho bratr z té noci pamatuje) od jejich vstupu do toho domu, jak se dostali do poschodí, Deanův pád, chlapa se sekyrou, který ohrožoval Sama a jehož se Deanovi posléze podařilo zničit. Nemocnici raději vynechal. Pokračoval tím, že jeho zranění se nechtějí hojit a jde to s ním od desíti k pěti a je to důsledek nějaké staré kletby, která na něho padla právě zabitím toho ducha. A všechno co ohledně té kletby zjistil .......všechno mu řekl ......nic neskrýval. Dean ho nepřerušoval, celou dobu se na něj mlčky díval, jen při té zmínce, kolik mu zbývá času a o zrůdě, v kterou se pak změní ..... se smutně usmál a bolestně zavřel oči. Sam to chápal jako další nával bolesti, zvednul se, že ho nechá v klidu, ale Dean mu rukou naznačil, aby si opět sednul.
„Same, počkej ……musím ti něco ří ....“
„Řekneš mi to potom, teď odpočívej,“ přerušil ho Sam
„Třeba už žádné potom nebude. Myslel jsem ..... že ti to nikdy nebudu muset říct, ale co si budeme nalhávat ...... jde to se mnou s kopce…….. možná je tohle poslední příležitost, kdy si spolu můžeme promluvit a já ..... já toho mám tolik na srdci,“ sípavým hlasem Dean.
„Brácho, to neříkej!!“
Sam vzal jeho bezvládnou ruku do svých dlaní. Dean namáhavě pokračoval.
„Pamatuješ na ten loňský Halloween?“
Sam neurčitě přikývnul, teď dost dobře nechápal jeho otázku. Za ten rok se toho tolik událo, skoro na to zapomněl ……znovu se mu to vybavilo. Jak jeho bratr téměř přišel o život, kdyby on včas nezasáhl a Dean pak z nějakého důvodu celou tu záležitost „pohřbil.“ A teď ji znovu vytahuje. Ale né……. už mu bylo jasné proč!! Vpálí mu to s plnou parádou ….. jak mu prorokoval, aby se mu stalo něco hodně zlého a musel zůstat ležet ….. pamatoval si, že byl trochu rozohněn a jen to tenkrát plácnul ….. přesně o rok se to vyplnilo. Ale takhle to nechtěl, ví Bůh, že ne ..... a s takovými hroznými, strašnými následky.
„Jmenoval se Warrick.“
„Kdo??“ hlesl tiše Sam.
„Ten démon ......poznal jsem ho v pekle, byl to parchant, jeden z nejhorších .....mučil mě ..... a když mě pak andělé zachránili,“ každé slovo dělalo Deanovi obrovské potíže, „nepřestal mě hledat, aby dokončil, co tam dole začal ....... jen díky tobě mě nedostal,“ a Dean pomalu, s přestávkami ..... doprovázené hlasitým kašlem ..... Samovi řekl o té pro něj tak strašné noci.
Na Deana to byl dlouhý proslov ......musel si odpočinout.
Sam svíral jeho ruku a již chápal, proč se mu nechtěl svěřit. Využil této chvíle k přemýšlení.
„Ano, to je celý Dean, nechtěl mě tím zatěžovat ..... a určitě by se mu ulevilo, takhle ho to pronásledovalo celý rok. Tušil jsem, že ho něco trápí a když jsem se zeptal ...... raději se utápěl v alkoholu. Ano on měl strach, aby se jeho starosti, noční můry nepřenesly na mě. Nebo měl snad Dean obavy z toho, abych si to nekladl za vinu?? Když se on za mě obětoval, skončil v pekle a všechno, co potom následovalo, Warrickovo mučení, jak v pekle, tak té noci ...... je toho jen důsledek?? Dean mě celý život ochraňoval a udělal ten pro mě naprosto nepochopitelný krok a obětoval se. Vyčítal jsem mu to při každé příležitosti, ale on argumentoval tím, že bych pro něj snad udělal to samé. Co se na to dalo říct? ..... Měl pravdu .....Měl pravdu?? Udělal bych to také? Nejsem si vůbec jistý, zda bych to dokázal. Možná až taková situace nastane ....... ale ta teď již nastala. Loni na jaře, když mi umíral v náručí ...... nedokázal jsem tomu zabránit a nyní ho vidím umírat znovu ....... udělám cokoliv, aby se to neopakovalo ..... cokoliv,“ bratrova ruka se mu v dlaních slabě zachvěla a Sam se vytrhl ze svých myšlenek a Dean jako by mu je četl.
„Ptáš se proč? Proč teď??“ zase dlouhá pomlka, „jestli tohle má být můj konec .....chci abys věděl, co je to za parchanty, čeho jsou schopni. Možná po tobě půjdou, budeš pro ně hrozba .... že zastavíš apokalypsu ......,“ Sam překvapeně zamrkal očima.
„Třeba převezmeš tu moji úlohu ...... Winchester jako Winchester ...... ostatně ty jsi to začal, tak si to taky pěkně ukonči,“ Dean se chtěl zasmát, ale místo toho se jen dusivě rozkašlal.
„Blbče, copak jsem to chtěl??“
„Já vím, promiň ....... sranda néé,“ Dean hluboce oddechoval, chvíli mlčel a znovu pokračoval.
„A pak v tom hotelu ..... jak jsi se na mě vyjel .....,“ přerývaně Dean.
„Tak přece,“ pomyslel si Sam, „teď to přijde a pak bude určitě na programu ten barák a můj blbej nápad ..... ,“ ale Dean žádné z těchto témat dál nerozváděl a namáhavě pokračoval.
„V tom hotelu jsem poprvé zjistil, že se s tebou něco děje,“ Sam překvapeně vykulil oči,
„myslel jsem, že jen potřebuješ vybít vztek, zlost, za to moje peklo, za tvoji samotu..... a pak budeš v pohodě ..... ale to tvoje nekontrolovatelné chování bylo čím dál častější a horší, nechápal jsem to ..... stával jsi se agresivní ..... schopen ubližovat nevinným lidem,“ Sam se chytl za hlavu při představě, co mohl kdy spáchat.
„A pak ...... pak jsem tě přistihnul nad tím démonem s pusou od krve,“ další záchvat kašle ..... Sam již oči vytřeštěné hrůzou, „nedalo se to zvládnout .... musel jsem tě postřelit do ruky ..... namluvil jsem ti, že to bylo při lovu..... sežral jsi mi to jako vždy,“ Dean se opět odmlčel, aby nabral síly, mluvil příliš dlouho a Sam nechtěl věřit vlastním uším a s obavou očekával, co ještě bude následovat.
„Dost mě mrzelo, že jsi se spřáhl za mými zády s Ruby,“ Sam se zarytě díval do podlahy, tohle tedy Dean připomínat nemusel, „jak jsi se v noci ztrácel a vracel úplně rozhozený, mimo ...... jako feťák .... dal jsem si dvě a dvě dohromady, došlo mi, že jsi závislý na té démonské krvi ..... a trochu jsem tu děvku přidusil....... kápla božskou,“ Dean se zase rozkašlal, „omotala si tě okolo prstu hned po mé smrti ....... po celou dobu, co jsem byl v pekle tě přesvědčovala, že jedině cesta, kterou ti ukázala, je ta správná ......s mým návratem ale nepočítala ..... ale i tak proti tomu nic nezmůžu ...... ty již jdeš tvrdě za svým cílem ...... vysmála se mi do očí. Když viděla, že jí jde o krk, zalekla se ..... prý jenom ona ví, jak zastavit apokalypsu,“ na Deanovi byla vidět velká únava, „já blbec jsem ji nechal jít,“ hořce se usmál, „samý kecy.“
Sam už slyšel dost ....ano jenom „kecy“, bylo to právě přesně naopak, jen Ruby věděla, jak apokalypsu rozpoutat ..... a on jako poslušný pejsek plnil její rozkazy a ....... udělal to, zatloukl ten poslední pomyslný hřebík do rakve lidstva. Již ani nevěděl, co učinil, bylo to jako v transu ..... jen si pak pamatoval její příšerný, rozléhající se smích. O to s větší chutí jí potom za přispění Deana podříznul hrdlo.
Samovi už z toho šla hlava kolem, ale to ještě zdaleka nebylo všechno.
„Ale zapomněla, že jsme Winchesterové,“ Dean se zašklebil, „nevzdal jsem to, hlídal jsem tě,“ Dean si musel znovu odpočinout, „společně jsme docílili toho, že ta touha po krvi tě opustila..... ale bylo to dost kruté pro oba .... věř mi. Ty si toho asi moc nepamatuješ, ale nějak podvědomě jsi cítil, že je to pro tvoje dobro ...... a pomáhal jsi mi, vlastně sám sobě.“ Sam zavřel oči a chtěl si i zacpat uši ..... nic dál nevidět, nic neslyšet, ale Dean zadýchaně pokračoval dál.
„A ty tvoje záchvaty nepříčetnosti ..... nejsou už tak časté a intenzivní..... ale máš to již v krvi .... musíš se to naučit ovládat, potlačit!! Teď víš, proč jsem měl tak často rozbitou hubu ...... raději jsem nastavil svou vlastní než tvoji .... schytal jsem to všechno za tebe...... jen jednou to byla tvoje pěst ..... ta teda sedla, to ti povím,“ Dean se nevesele usmál, zavřel oči, otočil hlavu na stranu a namáhavě oddechoval a pak upřel na Sama svoje, již nezářící zelené oči, na tváři měl takový potměšilý výraz a ...... obrátil list.
„A co jste mi s Bobbym provedli ...... to mělo znamenat co??“ vyštěkl.
„No, potřeboval jsi umýt, oholit, trochu zkulturnit,“ opatrně Sam ..... nechápal ..... ještě za to dostane vynadáno.
„Aha ...... abyste pak už se mnou neměli žádnou práci ..... ještě by to chtělo černý oblek a jsem komplet ......do rakve .....,“ Dean se chtěl zasmát, ale vzešel z toho opět jen dusivý kašel. Že si Dean dokáže dělat legraci sám ze sebe, to bylo o něm všeobecně známo, ale teď v této situaci ...... takový černý humor!!
„Ty jsi ale vůl,“ neodpustil si Sam až ten záchvat kašle přešel.
„Děkuju za upřímnost ..... to potěší,“ chrčivě Dean a tiše pokračoval, „a jestli jsem tam něco řekl .... omlouvám se ...... jsem debil, já vím.“
„Ne, nejsi ..... neomlouvej se, to je v pořádku ..... a už nemluv,“ viděl na bratrovi, že je na pokraji svých sil. Je opravdu neskutečný, kdo jiný by se dokázal v takovém stavu a situaci omlouvat ..... nikdo ...... jen on.
Ale Dean si ještě neodpustil tu oblíbenou poznámku o svém již nepříliš dlouhém životě.
„No, stejně to mám spočítané, co si budeme povídat ....myslel jsem si ..... než se znovu octnu na onom světě ...... ještě trochu vyčistím svět od těch parchantů ......ale takhle jsem to opravdu nečekal,“ povzdychnul si Dean, „a že by mě někdo opět oživoval??? To asi ne ......
já to hned říkal, že si měli tam ti nahoře,“ zvednul oči směrem k nebi, „najít někoho jiného, lepšího,“ ušklíbl se ještě. Sama pokaždé ty jeho řeči pořádně naštvaly, ale tentokrát to přešel jen nechápavým zavrtěním hlavy.
Chvíli mlčeli oba. Na Deanovi se začínaly projevovat účinky toho léku proti bolesti, napětí ve tváři mu polevilo, celkově se zklidnil, Samovi se zdálo, že i zavírá oči ....... proto se znovu zvedal k odchodu, ale Dean mezitím nabral síly na poslední a nejhorší část svého proslovu.
„Sammy ..... zastřel mě!“
„Prosím!!?“ zděšeně Sam.
„Pokud se ti to nepodaří zastavit .... zastřel mě,“ Dean již ospalým, ale důrazným hlasem.
Sam prudce vyskočil a vztáhnul proti Deanovi obě ruce: „Nééé .....to po mě nemůžeš chtít!!“
„Jedno monstrum můžeš zastavit ...... zcela určitě .......,“ opět dlouhá pauza, „až zemřu a než se začnu měnit ...... bude to tvá jediná šance ...... nesmíš jí propásnout .....,“ další záchvat kašle, „ a s tím druhým zlem ..... uvnitř tebe ..... musíš bojovat,“ zašeptal Dean, „dokážeš to Sammy ..... obojí .......musíš ...... věřím ti,“ další pomlka, „nebo chceš, aby po světě běhaly dvě zrůdy?“ zašklebil se Dean ...... a nadechl se ještě k jedné větě.
„Chci, abys to byl ty .......kdo jiný by to měl udělat, než můj vlastní bratr ...... slib mi to .... prosím ...... prosím,“ poslední slova byla již sotva slyšitelná, „a Sammy, udělej to mojí pětačtyřicítkou, ta tě nezradí......“
Sam na něho smutně hleděl ...... věděl, že Dean má pravdu, tak krutou pravdu. Teprve nyní pochopil pravý význam Deanova bolestného úsměvu ..... jemu bylo hned jasné, co musí Sam udělat, když se mu nepodaří zlomit tu kletbu.
Teď to byl Sam, kdo bolestně přivřel oči a mlčky přikývnul. Pomalu vycouval z pokoje a vůbec nevěděl, jak se ocitnul u Impaly.
-------------
Sam zvednul hlavu a díval se na potemnělou oblohu plnou hvězd, které byly svědkem slz, jež se mu kutálely po tváři ....... ani je neskrýval, nikdo tady nebyl, nikdo ho neviděl, i kdyby ano .....nestyděl se za ně. Proč taky? Byly to slzy lítosti, bezmoci, vzteku, beznaděje .....
Zpoza jediného mraku, který na obloze byl, vykoukl Měsíc a jakoby se Samovi vysmíval za jeho bezmoc .....Měsíc, který za dva dny měl rozhodnout o Deanově zkáze nebo životě????
Ne .... tak to ne!! ......Sam setřel slzy z tváře a rozhodným krokem se vrátil zpět do domu ..... nevzdá to, bude bojovat do poslední minuty, vteřiny a teprve pak .... jeho pohled padl na tašku se zbraněmi, kde byla i bratrova pětačtyřicítka ...... sáhne po té nejkrajnější možnosti.
Sam beze slova sedl za stůl, prostřený k večeři ...... neměl hlad, neměl na nic chuť, vzal si jen bezmyšlenkovitě krajíc suchého chleba a znovu pročítal ten deník. Bobby ani Ellen se neodvažovali zeptat, co bylo příčinou toho překotného odchodu ...... z jeho ztrápeného výrazu bylo jasné, že něco hodně nepříjemného. Zatím to nechali být ...... až bude sám chtít, svěří se.
-------------
Jo si hned po odchodu Sama sedla opět k Deanovi. Na čele měl krůpěje potu ....... asi z té námahy z rozhovoru ...... lehce mu je otřela ..... horečku neměl, byl spíše studený, přímo ledový, Jo nevěděla, zda je to dobře nebo špatně. Usoudila, že spíše dobře ..... konečně bez horečky .....možná je to náznak zlepšení (netušila, že pravý opak). Oči jí padly na tu příjemně vonící mast a teď, když byl Dean umytý, jí připadalo velice vhodné ho natřít. Začala u spánků a čela, přes tváře na krk, paže ....... a pak mu nechtěně zavadila o jeho zraněné koleno...... trhnul sebou ..... i když byl zase v tom polospánku .... ten lehký dotek i přes obvazy ucítil.
„Deane ......,“ zašeptala, otevřel oči ...... zračila se v nich nesmírná únava .... Jo se zdálo, že ta smaragdová zeleň, kterou si zamilovala hned při jejich prvním setkání..... se téměř vytratila, „nechceš něco ...... třeba napít??“
Dean otočil hlavu stranou: „Nech mě být ......,“ nebylo to vůbec nevraživé, úsečné, znělo to spíše odevzdaně, prosebně ..... skoro již nepohnul rty .......oči se mu znovu zavíraly ...... ty léky proti bolesti byly dost silné ..... ulevily mu, ale taky ho přiváděly do hlubokého spánku. Jo počkala, až usne ...... opatrně se rozhlédla kolem, nikdo nebyl nablízku ..... pohladila ho po tváři a lehce políbila na čelo ..... ještě pomohla mámě v kuchyni a šla spát. Sam odešel již o trochu dříve i s deníkem a velkou lahví minerálky ..... bylo jasné, že u něho s tím spánkem to bude k ránu nebo vůbec...... on po tom návratu do domu vypadal tak odhodlaně, neústupně ...... Sam když se do něčeho „zažral“..... nemusel jíst, pít ani spát.
Ellen s Bobbym se dohodli, kdo si vezme první službu u Deana a celý dům upadal do ticha.
--------------
Hned s ranním rozbřeskem scházel Sam z podkroví. Musel se usmát ..... Bobby seděl na židli vedle postele a spal ..... stejně tak Dean. Noc asi proběhla v klidu, díky těm lékům, kterým ještě napomohla Deanova velká vyčerpanost ....... ten dlouhý spánek mu prospěl ......i barva jeho obličeje se zdála o něco výraznější ......působil celkově takovým klidným dojmem, ale pořád nadmíru unaveným.
Na Samovi, který na rozdíl od svého bratra celou noc nezamhouřil oko a opravdu na chvíli zdřímnul až k ránu, nebyla znát únava žádná. Dal si sprchu .....chladnější, aby byl svěží po celý následující den. Mezitím vstala i Ellen a Jo .... nikdo nemohl dospat ...... čemu se taky divit. Ten ruch po domě vzbudil i Bobbyho, který se cítil trochu provinile, ale omlouvat se nebylo za co ..... Dean opravdu spal celou noc.
Sam i při snídani pořád listoval v deníku. Všichni byli zvědaví, zda ta probděná noc přinesla nějaké výsledky. Sam mlčel, ale netvářil se už tak zoufale, jako ten předchozí večer.
„Co Castiel?? Co tak zkusit jeho?“ pronesl najednou Bobby do ticha.
„To bych raději nedělal,“ Sam to ještě zdůraznil zavrtěním hlavy.
„Proč??“ překvapeně Bobby a Sam ve stručnosti vyprávěl.
„Když jsme se setkali naposledy ..... shodou okolností také u snídaně ..... a byl tam i Zach.
No a zase ta „stará písnička“....... Dean příliš hazarduje se svým životem, proto ho z pekla nezachránili, není zodpovědný a bla, bla, bla ..... však to znáš. Dean je nejprve s úsměvem poslouchal .... on přece nebude zalezlý sto sáhů pod zemí, klepat se strachy a čekat až nastane ten rozhodující okamžik ...... to tedy né........ a jestli Bůh určil jeho, jako poslední naději lidstva, tak ať to nechají na nich dvou ....... a pořád se nestarají. Mávnul rukou a obrátil se zpět ke svému hamburgeru. Ale oni zase začali, tak je Dean poslal ..... do prdele.
A když pořád mleli svou ...... častoval je takovými nadávkami ..... některé jsem opravdu slyšel poprvé v životě ......... až jsem se za Deana styděl. Pak teprve oba zmizli. Já jsem již nemohl pozřít ani sousto a Dean ..... v klidu sedl za stůl a pokračoval tam, kde přestal. To jsem ho tenkrát obdivoval, jaký je kliďas .... jemu stačí si sprostě zanadávat ..... a pro něho to tím byla uzavřená záležitost.
„Ale zkusit bychom to mohli ..... né??“ zase Bobby, trochu se usmál, když si představil Sama,
jak se asi tvářil a cítil trapně při těch Deanových sprostých výlevech ..... a že to jeho bratr dokáže!! ..... tak jako nikdo jiný!! ..... úplně to živě viděl a slyšel.
„Myslím, že by to fakt nebyl dobrý nápad,“ Sam znovu odmítavě zavrtěl hlavou, „a když teď nad tím přemýšlím , něco pravdy na tom bude ...... víš, když si Bůh vybral Deana jako svoji prodlouženou ruku k záchraně lidstva .... vždyť proto ho zachránil z pekla, tak ho snad nenechá zase zemřít!!! ..... nebo ano??..... nezdá se mi, že by ho chtěl pořád oživovat dokola (vzpomněl si na ten večerní rozhovor) ...... třeba mi vnukne nějakou myšlenku, jak ho dostat z té bryndy ..... nebo se stane zázrak,“ Sam už jen špitl s takovou naději v hlase.
„A Cas??.... Ten se po tom posledním výstupu s Deanem neobjevil ….. a nebude mít moc chuti do jeho záchrany …. se asi urazil …..,“ intonace jeho hlasu se během vteřiny k údivu všech změnila, „možná ještě pořád „tráví“ ten Deanův slovník,“ Sam se uchechtl, „třeba to má právě proto zakázané a on je tááák poslušný,“ ještě si musel rýpnout Sam. Bobby po něm loupl očima ….. divil se, co to do něho najednou vjelo.
„Máš pravdu,“ ozvalo se ......okamžitě se podívali tím směrem ....... stál tam Castiel.
Sam k němu hned přiskočil a pěkně zblízka mu zasyčel do tváře: „A v čem? V čem mám pravdu?? Ve všem???“.....ostatní tři byli trochu překvapeni Casovou nenadálou přítomností (jen Sam byl na to zvyklý) a raději se ani nehnuli z místa.
„To nevím ...... ale zachránit tvého bratra nemůžu.“
„Nemůžeš .... nebo nechceš?? .... Jsi tak ješitný .... zabedněný ..... poslušný......nebo.......já nevím, co si mám o tobě myslet!!? My jsme tě měli za přítele, kamaráda, bratra. Když jsi potřeboval pomoc ...... vykašlali jsme se na tebe někdy?? ..... no řekni ...... vykašlali???“
Castiel se díval zarputile do země a mlčel. Sam ho chytil pod krkem a přitisknul ke zdi .... také mlčel ...... jen se na něj díval přimhouřenýma očima ...... čekal nějakou odpověď.
„Same, co to děláš ..... přestaň!!“ křiknul Bobby, ihned si dal ruku na pusu, jakoby měl strach, že vzbudí Deana. Ellen a Jo se na Sama dívaly trochu překvapeně, tohle by do něj neřekly.
„Nech mě!!...... Ať mi to řekne do očí ...... no, podívej se na mě Casi!! ........ Chci to slyšet!!!“
Sam zvyšoval hlas a začínal se dostávat nějak podezřele do varu, ale včas si to uvědomil (zase mu vyvstal ten rozhovor), zhluboka se nadechl, zavřel oči a chvíli nemyslel na nic ...... pomohlo to, alespoň trochu. Pustil Castiela, až teď mu došlo, co on je zač, mohl se Sama zbavit pouhou myšlenkou. Neudělal to ..... asi měl pro to důvod. A Sam takovými hloupými, omluvnými gesty …… jako oprašování kabátu, narovnání kravaty, poplácání po tváři, psí oči, zkroušený výraz ….. se to snažil „vyžehlit“. Bobby jen obracel oči v sloup, bylo mu jasné, od koho to má odkoukané.
Castiel pokročil doprostřed místnosti, s rukama svěšenýma podél těla .....se podíval na Sama.
„Ne, nikdy jste mě nezklamali …. já vím,“ odmlčel se ...... jako kdyby hledal vhodná slova.
„Věř mi Same, tak rád bych mu pomohl, ale nemůžu …… nesmím,“ Sam se zamračil.
„Pokleknul jsem před Bohem a zeptal se, co bude, když Dean Winchester zemře, kdo zastaví apokalypsu?? A on mi odpověděl přesně jako nedávno tvůj bratr - To není tvoje starost!!
A ještě velice důrazně dodal - Nech tomu volný průběh …….ať uděláš cokoliv, nezachráníš ho ...... ty ne!! v tvé moci to není,“ Cas se podíval zkoumavě na Sama.....ten nereagoval .....tak pokračoval.
„A jakkoliv jsem byl rozhodnut překročit práh mezi poslušností a přátelstvím .... i zatracení bych riskoval ..... tón hlasu mého Pána mě přesvědčil, že by má oběť k ničemu nevedla ...... je mi to líto ..... promiň,“ svůj smutný pohled stočil na ležícího Deana.
V zápětí opět svěsil hlavu k zemi a tichým smutným hlasem: „Vím, co musíš učinit v případě neúspěchu ..... vím také, jak tě to bude bolet ...... dlouho bolet ...... ale to co budeš nucen udělat, je nezbytné,“ a odmlčel se.
„Casi a ...... to před chvílí ..... nějak mě ujely nervy,“ zakoktal Sam, nevěděl jak svoje chování ospravedlnit ...... říct pravdu? Ne!! Castiel chápavě přikyvoval ...... alespoň to tak vypadalo a Sam bleskurychle přemýšlel: „Ví to nebo neví? Tváří se vždy tak neutrálně, nikdy nepoznám co myslí.“
Castiel jako kdyby mu četl myšlenky ..... se na něj zadíval právě tím svým zvláštním, divným, nezúčastněným výrazem a velice tiše zašeptal ..... aby to slyšel jen on.
„Je to všechno ve tvých rukou Same ...... všechno, věř mi ...... vím to,“......vzápětí zvýšil hlas, „a pro tvou informaci, ten Deanův slovník jsem již „strávil“, ale Zach ne ....ten to ještě dodnes nepřekousnul, asi mu to bude dlouho ležet v žaludku,“ uchechtl se a zmizel.
Bobby měl co dělat, aby zadržel smích ..... přece na Castielovi čas strávený s bratry něco zanechal a pochytil od nich ..... hlavně od toho jednoho ..... trochu té jejich mluvy.
Sam zůstal stát uprostřed místnosti ....učiněná „hromádka neštěstí“ a přebíral si to všechno v hlavě. Ostatní tři z toho jejich rozhovoru moc neslyšeli ..... byl veden příliš potichu. Sam ucítil jejich pohledy v zádech a zprudka se otočil. V očích měli rozpaky a rozčarování.
„No, co jéé!! ...... nakrknul mě,“ rozmáchnul se rukama a začal pochodovat po místnosti.
Bobby ho chvíli pozoroval a pak to již nevydržel.
„Hele, Same ...... zklidni se. Nejmenuješ se náhodou Winchester a nejsi úplně čirou náhodou bratr támhle toho člověka??“ ironicky Bobby a ukázal rukou na Deana ...... Ellen a Jo se začaly uculovat, tušily, kam tím míří ..... jen Sam, jak byl v tom svém rozpoložení ..... to nechápal.
„To ses tedy předvedl!! Kdo tady před chvílí říkal něco o stydlivosti? Vždyť vy jste oba stejní ..... není divu, jste bratři,“ kousavě Bobby, „jen s malým rozdílem ..... u Deana to většinou skončí těmi nadávkami, dokáže to ukočírovat ......ale ty?? Měl jsem jednu chvíli strach, že snad Case uškrtíš!!“ opět zakroutil hlavou starší lovec, „a to se přátelům nedělá!!“ ještě si neodpustil jízlivou poznámku ..... Sam stále hleděl, jako kdyby „spadl z višně“....... Bobby nad ním mávnul rukou takovým gestem jako „to nemá cenu“.
Sam nemohl přiznat (alespoň zatím), že se s ním něco děje a je to způsobené tou démonskou krví .... neví zda to zvládne .... sám ...... sám bez Deana. Ten ohýnek zla, který v něm začal plápolat, se již zadusil ..... zatřepal hlavou a jakoby se probral z těžkého snu ...... vrátil se konečně nohama na zem.
„Tak, že bychom se vrátili k našemu hlavnímu problému ..... co říkáš, Bobby??“
Ten na něho nevěřícně hleděl, přišlo mu trochu divné, jak Sam zapomněl na předchozí nepříjemnou a trapnou situaci a bez mrknutí oka a nějakého slůvka omluvy, přešel k jinému tématu ..... v tomto případě přednostnímu. Ani netušil, že právě toto „obrácení listu“ platí na Sama, když to s ním začíná cloumat, nejlépe.
„Takže .....fakta jsou taková ...... najít hrob.....lebku...... spojit dohromady .... je po kletbě,“ Sam se vítězoslavně podíval po všech přítomných, ale ti jeho nadšení nesdíleli ...... to jim nemusel říkat..... to snad věděli. Bobby usoudil, že ještě moc střízlivě neuvažuje .... nechal ho, aby si to urovnal v hlavě a odešel nachystat potřebné nářadí, Jo pomohla sklidit se stolu a pak , jako vždy, se usadila k Deanovi, Ellen se také někam ztratila.
Sam osaměl ...... pořád mu nešla z hlavy ta Castielova slova....a najednou: „Casi, ty parchante ..... celou dobu ses mi to snažil říct ....... a já jako kdybych si stál na „vedení“. Já, který to začal, mám zachránit spasitele světa ..... to je ale ironie,“ Sam se zašklebil, ale hned zvážněl.
„Ale musím uznat, že je to chytře vymyšlené, velice chytře ...... pokud neuspěji, všechno to padne na mou hlavu ...... lidé mě budou proklínat ..... podívejte on začal apokalypsu a mohl zachránit toho, který by ji dokázal ukončit ...... a nic pro to neudělal. Začnou mě honit, pronásledovat ..... to zlo ve mně bude sílit ..... nezvládnu to sám ..... vlastně mě budou zatracovat a nenávidět dvojnásob ...... nakonec mě zabijí nebo to udělám sám,“ chytil se zoufale za hlavu, „pořád jsem čekal nějaký trest za to, co jsem spáchal ....... a jestli je pravda, že „Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“ – tak u mě to platí stoprocentně ...... tam nahoře,“ zvednul oči tím směrem, „umějí tedy trestat, jen co je pravda ......horší než vězení, horší než cokoliv jiné ..... ale co, zasloužím si to ...... pykej Same Winchestere,“ dokončil svoji samomluvu.
Na nějaké další rozbory neměl již čas. Bobby mezitím všechno přichystal do svého auta a doufal, že se Samem bude již rozumná řeč ........ netrpělivě ho popoháněl k odjezdu.

Vyvýšený vrch – kousek z městem
Míjeli ten prokletý dům, Sam raději otočil hlavu, vůbec nechtěl vidět objekt jejich potíží ..... velkých potíží. Kousek za domem byla právě ta vyvýšenina, kde se měla tehdy odehrát poprava. Stromů tam bylo dost, ale ať se dívali sebevíc pozorněji, po nějaké třísetleté borovici ani památky.
„Do prdele práce!!! Co teď budeme dělat???“ Bobby vztekle rozhodil rukama.
Tentokrát Sam zachoval chladnou hlavu ...... již si ji vyčistil, urovnal myšlenky ...... měl na paměti Casova slova ......má to ve svých rukou.
„No, když jsem v noci nad vším přemýšlel,“ a chodil s rukama za zády v půlkruhu sem a tam, pak zůstal stát před Bobbym, který si mezitím sednul u auta na zem, „vzal jsem v úvahu i tuhle možnost ..... a z deníku jsem pochopil, že tohohle místa se lidé dost báli, neodvažovali se zde zasahovat do přírody, ani vkročit ..... kromě výjimek ...... které na to šeredně doplatily ..... nemusím chodit daleko, že???“ Bobby jen přikývnul, Sam smutně také.
„Takže ten strom .... a musel být již mohutný jak na výšku tak na objem, vhodný na trámy, prkna ..... pokáceli až někdy v minulém století ..... všimnul jsem si, že ve městě je pila,“ Bobby tiše souhlasil, ale moc nechápal, jak jim to pomůže v nalezení toho správného místa. Sam tedy pokračoval dál.
„A po takovém obrovském stromu zůstane i velký pařez ...... pochybuji, že si někdo dal práci s jeho vykopáním. Jdeme hledat!! ....... No tak, zvedej se!! Už jsme téměř u cíle!!“ Bobby vzal lopatu a krumpáč a šel Samovi v patách. Chvíli bloudili dokola, Bobby už to pomalu vzdával ...... až Samovi padly oči na obrovské mraveniště, okolo kterého byla taková malá mýtina.
A vítězoslavně: „To je ono ..... moc toho sice o mravencích nevím, ale jsem si jistý, že svoje obydlí postavili právě na tom pařezu.“
„A to jako tady celé rozkopeme, až narazíme na kosti?? ..... to zabere tak týden a ten my nemáme ..... a ještě sem pošlou šerifa, cože tu vyvádíme,“ z Bobbyho se stával pesimista.
„Uvažuj Bobby, tenkrát tady byla holá pláň a kdybys chtěl něco zakopat ..... kde to uděláš?
Na odvrácené straně od vesnice ...... a to je támhle,“ a Sam ukázal rukou, kde by měli kopat.
Začali ...... asi po půl metru narazili na tu kamennou desku s již známým nápisem .... všechno nasvědčovalo, že jsou na správné stopě ...... Bobby pochvalně zamručel, přece to Samovo ponocování k něčemu bylo ...... nezklamal se v něm. Sam kámen ještě podrobně prozkoumal ..... nic jiného, co by mu napovědělo dál, tam nebylo.
Po chvíli nalezli několik kostí, ale lebka, jak Sam správně předpokládal, tam nebyla. Dřív než Bobby začal zase lomit rukama a propadat beznaději, zazvonil mu mobil ...... byla to Ellen a vzrušeným hlasem oznamovala: „Okamžitě se vraťte ..... s Deanem je zle.“
Urychleně zaházeli kosti i desku hlínou ...... teď již vědí, kde kopat .....nasedli do auta a odjeli.

Mezitím
Jo seděla u Deana a Ellen něco chystala v kuchyni, jen se každou chvíli nakoukla ..... moc se jí nelíbilo, jak se na něj Jo upnula ......kdyby to s Deanem nedopadlo dobře .....jak těžce by to asi nesla? A když to přežije? ...... Nebude to ještě horší? Jo si možná dělá plané naděje .... on takový sukničkář ...... i kdyby nebyl ...... má před sebou těžký úkol – apokalypsu ......věděli to všichni obyvatelé tohoto domu ..... ale raději o tom nemluvili. Co kdyby to celé nepře .........
je to samé .... kdyby ...... kdyby......
Z myšlenek ji vytrhl výkřik: „Ne, nééé ....... už zase, Deane ..... uklidni se .....prosím!!“
Rychle vběhla do pokoje. Zase dostával ten záchvat .... a teď již mnohem ..... mnohem silnější.... šeď nejen v obličeji, ale po celém těle, zuřivě blýskající se tmavé oči, pravou ruku zaťatou v pěst takovou silou, až mu vystoupily žíly na té ruce a na krku...... žádná zubožená troska, ale jako netvor chystající se k útoku. Ta předchozí klidná noc bez horečky, byla poslední předzvěstí před nadcházející „bouří“ a jeho velkého utrpení. Obě ženy ho za ramena tiskly vší silou do postele, i přes košili cítili ten chlad, co z něho vyzařoval ..... vytrhnul se jim ...... a jako smyslů zbavený se oháněl rukama, kdyby měl cokoliv nebo kohokoliv v dosahu, špatně by to dopadlo ...... Ellen také včas uskočila, jinak by obdržela pěknou ránu ......pak ještě zařval jako raněné zvíře a ....... zhroutil se na polštář. Ta nepřirozená šeď se ztratila ..... záchvat pominul.
Tak jak byl před minutou ledový …… nyní opět rozpálený ….. a jako nikdy před tím ……přímo z něho sálalo horko ….. chrčivě něco šeptal: „Ovládni to ...... musíš ..... dokážeš .... neubližuj,“ zase ta stejná, nepochopitelná (jen pro Sama by již nebyla), noční můra. Obvazem na levé ruce znovu prosakovala krev, Ellen mu ji jen pevně stáhla dalším obinadlem. Najednou se Dean zcela nečekaně dusivě rozkašlal a z úst se mu vyhrnula tmavá, téměř černá krev ....Jo se ji snažila nějak zastavit ….. přes slzy v očích téměř neviděla ..... rozmazávala krev po přikrývce, Deanovi po obličeji, krku ..... vypadal jako kdyby mu někdo podřezal hrdlo. Ellen zrovna skončila s obvazováním ruky …… odstrčila ji ……protože při pohledu na krev začala Jo opět nějak blednout. Ellen otřela Deanovi alespoň tváře ….ten jen sípavě oddechoval ......byl tak rozpálený, vyšší horečka snad již neexistovala …… vyděsilo jí to.
„Přines led!!“ přikázala dceři ……. ta se již vzpamatovala …… mžikem byla zpět a led nasypala do mísy se zteplalou vodou. Ellen začala hned přikládat ledový ručník Deanovi na čelo, krk, hruď. Po chvíli ustalo i to chrčivé dýchání, mimoděk jí sjely prsty k jeho krční tepně.
„Má hrozně slabý puls ..... Deane, Deane,“ lehce s ním zatřepala, „proboha, je v bezvědomí,“ rychle sáhla po mobilu a volala Bobbyho ..... na ten vrch to nebylo od domu daleko ..... Bobby šlapal pěkně na plyn, takže oba byli zpět během pár minut. Právě vcházeli dovnitř ...... Ellen se opětovně snažila probudit Deana ...... marně ...... Jo stála za ní s vyděšeným pohledem.
„Co se mu stalo??“ vyhrkl Sam …… Dean a všechno kolem něj bylo od krve.
„No, co asi,“ podrážděně Ellen, měla nervy na pochodu ...... znovu kontrolovala Deanovi tep, „skoro již nedýchá ......musíte ho odvézt do nemocnice ..... hned!!“ vykřikla téměř hystericky.

Uživatelský avatar
janča
Monster
Příspěvky: 185
Registrován: pon 03. srp 2009 18:44:34
Bydliště: Vysočina

Re: Proč právě já?

Příspěvek od janča » ned 11. bře 2012 19:42:20

Děkuji všem, kdo tuto povídku čtou. :) Nějaký ten komentář bych uvítala, protože vždy váhám, zda mám něco přihazovat. ;) Ale přesto přidávám další kousek a přeji příjemný zážitek. :)

O pár minut později
Sam, Bobby a Jo ..... ta i přes protesty Ellen jela také ..... čekali na chodbě před nemocničním sálem, kde svítilo červené světlo NEVSTUPOVAT. Bobby pocházel nervózně sem a tam, Jo tekly po tvářích slzy, jen Sam byl kupodivu klidný, vyrovnaný, zamyšlený. Ano, on od toho ranního setkání s Casem neustále přemýšlel ...... čas ho neúprosně tlačil.
Asi za hodinu vyšel Tom ...... Bobbymu pokynul, aby si sednul a sám si stoupnul před ně.
„Udělali jste dobře, že jste ho přivezli ...... téměř mu zkolabovaly plíce,“ Sam jen přivřel bolestně oči, nechtěl si připomínat tu divokou jízdu do nemocnice, při níž se Dean v Impale skoro udusil vlastní krví.
„A podle toho jak byl zakrvácený........“ Sam se nadechnul, chtěl se omluvit, že na nějaké omývání a převlékání nebyl čas, ale Tom ho chápavým gestem zarazil, „.......ztratil asi dost krve a nejen z té znovu otevřené ruky, že??“ dořekl a podíval se na Jo, ta ještě pořád svírala v ruce krví nasáklý ručník, jak ho přidržovala celou cestu Deanovi u pusy ..... už se jí ani nedělalo mdlo ..... překonala to ..... nic jiného jí nezbývalo.
Tom pokračoval: „A vůbec mi nejde na rozum, že mu popraskaly ty stehy??“ nechápavě zavrtěl hlavou, „znovu jsem musel celou ránu zašít ..... a má tam parádní zánět, a stejně tak v koleni,“ zase zakroutil hlavou, „to vás nikoho nenapadlo od čeho má tu vysokou horečku .... a nechali jste ho takhle trápit?“podíval se po nich zkoumavě, „vy jste mu vysadily ty léky!! Proč? Tím ho zabíjíte ..... místo, abyste jeho utrpení oddálili ..... víte to?“ žádná odpověď, jen oči sklopené k zemi.
„Asi to byla moje chyba,“ povzdechl si Tom, „když jsem říkal, že medicína v tomto případě je bezmocná .... to neznamenalo, že přestanete .....špatně jste si to vyložili ...... no teď už je to jedno ..... já si ho pohlídám ..... nasadil jsem hned antibiotika ......zítra by už asi bylo pozdě!!“ Sam chtěl namítnout, že by ho rád viděl na jejich místě ...... dostat do Deana nějaké léky byl problém normálně, natož teď ..... a co bude zítra ..... na to ani nemyslel!! Ale než se k tomu dostal, ozval se za dveřmi řev, řinčení skla, silné rány ...... a pak jen sípavý kašel. Všichni tři se po sobě podívali ......jim bylo jasné co to znamená .... byl to Dean .....probral se z bezvědomí do té své strašné reality .... nepříčetnosti.
Tom se okamžitě vrátil na sál. Ten příšerný rámus neustával ...... záchvat střídal záchvat. Jo si zacpala uši .....nemohla to slyšet .... z očí jí tekly proudy slz. Po další slabé hodině a již za naprostého ticha, vyšel Tom ..... byl poněkud neupravený a za ním dva urostlí ošetřovatelé ...... vypadali, jako po nějaké rvačce .....jeden měl monokl pod okem, druhý rozražený ret a modrající tvář ......jejich bílé pláště zdobily krvavé skvrny. Bylo to všechno Deanovo dílo i ta krev byla jeho. Tom počkal až odejdou a pak se zprudka otočil k Bobbymu, který se již chystal vysvětlovat, ale překvapený, nyní i rozezlený Tom mu naznačil, aby mlčel a obořil se na něho.
„Ty....ty na mě vůbec nemluv!! Ještě nikdy jsem nic takového neviděl!! On má obrovskou, přímo nadlidskou sílu …..jak je to možné?......jako nějaké zvíře ......co zvíře!! ...... nestvůra!! Před chvílí téměř umíral a teď jednou rukou zvládne dva silné chlapy!!! A opět začal krvácet!! Nejenom z plic, ale i z té ruky .....sotva jsem udělal jeden steh, vedle prasknul druhý!! Nemohl jsem to vůbec zastavit!! Co se to tady probůh děje? Má to co dělat s tou kletbou? Je něco, co bych měl vědět??“ Otázka střídala otázku.
„Tak odpovíš mi ...... slyšíš?“ Tom zatřásl s Bobbym, ten svěsil hlavu a mlčel, „ty jsi mi neřekl všechno, že??“ znovu zahartusil ..... Bobby mu tedy pokynul ..... odešli na konec chodby. Podle gestikulace a jak se Tom chytá za hlavu, bylo naprosto jasné o čem hovořili.
Zanedlouho se vrátili zpět .... vyříkali si to .... Tom již pochopil ten hrozný Deanův osud a čas, který neúprosně ukrajoval jeho život .... a že veškeré skutečnosti vyplývají na povrch velice pomalu a jen díky Samovi .......v jeho očích byla vidět lítost, soucítění a omluva za to, jak před chvílí vybuchnul.
Mlčky se odebrali do pokoje, kde již ležel Dean ..... převlečený, umytý od krve, obvazy zářily bělostí ..... hrozivé ticho rušilo jen pípání přístrojů. Tou neustálou ztrátou krve nebyla jeho tvář bledá, ale téměř průsvitná. Horečka již trochu klesla ...... ale stále se chvěl, trhal sebou.
V obou rukou měl něco napíchnuté ......asi nějaké léky a výživu, které ho udržovaly v tom relativně klidném stavu. Jo se při pohledu na něj znovu rozplakala. U Deana stála Alex a kontrolovala mu puls ...... usmála se na Sama, trochu ji udivilo, že její úsměv neopětoval .....spíše se tvářil vyděšeně, tak jako všichni ostatní ..... nechápala proč ..... zatím.
Když jí táta oznámil, že opět dovezli Deana ..... přitížilo se mu ...... na jednu stranu se tomu potěšila, znovu uvidí Sama ..... na druhou tomu nebyla ráda ......připadalo jí, že veškerou bratrovu bolest jakoby prožíval s ním ..... dost na něm lpěl ..... i nyní upíral svůj pohled na něj.
„Je v umělém spánku,“ tiše řekl Tom, „jinak to bohužel nešlo .....jen s obtížemi se mi podařilo ho uvést do klidu,“ a přejel si po pravém rameni a syknul bolestí ...... Dean mu ho téměř při té předchozí potyčce vykloubil. Alex k němu hned s obavou přistoupila, až teprve nyní si všimla tátova neupraveného vzhledu a tázavě se na něho podívala, ten ji vzal za loket a něco šeptal ...... překvapeně se podívala na Deana, zakroutila hlavou ...... a vrátila se ke své práci.
Bylo jasné, že jí celou pravdu neřekl.... nebyl zatím důvod ..... to by se tvářila trochu jinak.
„A vy tři byste měli jít domů a vyspat se ....potřebujete to,“ ano, vypadali unaveně, ale spíše po psychické stránce, „tady stejně nejste nic platní,“ dořekl ještě Tom.
„No, víš je to asi ironie osudu,“ začal nesměle Bobby, „ale právě minulá noc byla od té doby první klidná, pro nás všechny, vyspali jsme se ...... a to jen díky těm tvým posledním lékům,“ a vylíčil, jak si Ellen poradila .... Tom se usmál nad její šikovností....a Bobby ještě smutně dodal, „vypadalo to tak nadějně, jako zlepšení ..... takový zvrat jsme nečekali.“
„To asi nikdo,“ dodal zamyšleně Sam ..... a podíval se konečně na Alex ...... kontrolovala přístroje ...... jejímu tátovi ten jeho zálibný pohled neušel, ale nic neříkal. Jo si mezitím sedla k Deanovi, úplně ho hypnotizovala očima. Tom vzal oba lovce kolem ramen a odváděl je pryč, ve dveřích se tázavě podíval na svou dceru ...... pochopila a pokývla hlavou .... ještě chvíli Jo nechá a pak ji také odvede. Sedla si vedle ní ..... obě dívky byly přibližně stejného věku i postavy ..... jen vlasy a oči měly rozdílné ..... když Jo zvedla hlavu se svými do půl zad dlouhými, mírně vlnitými blond vlasy ..... dívala se Alex do dvou zoufalých modrých studánek, které se nyní utápěly v slzách. A Jo mezi vzlyky něco povídala, Alex tomu vůbec nerozuměla, ale velice ji to rozrušilo.
---------------
Před nemocnicí se Sam najednou zarazil..... chytil Bobbyho za loket a .......
„Počkej ...... musím ti něco říct ...... včera ten rozhovor s Deanem,“ a ve stručnosti mu vyložil co mu sdělil Dean ......jen to, jak ho ovládá démonská krev, to vynechal ..... vůbec nevěděl proč to udělal? Měl strach, že by ho Bobby odsoudil? Nepochopil ho, nepomohl mu .... tak jako Dean?? Zabředával se do toho bahna lží čím dál víc ...... jednu lež překrýval druhou ...... v tuhle chvíli si myslel, že dělá dobře, ale zanedlouho měl zjistit, že opak byla pravda. S Bobbym to zjištění, co má Sam udělat, docela otřáslo.
„Same, pokud k tomu dojde a ty se na to necítíš ......tak já .....“
„Ne ....,“ přerušil ho Sam, „Dean si to přál ...... já jsem mu to slíbil ..... a svůj slib dodržím!!!
Přicházela Jo .... modré oči měla rudé od slz ....nasedli do auta, Sam mlčky nastartoval .......
Alex se dívala z okna za mizející Impalou a pak vrazila do tátovy pracovny.
„Řekneš mi, co to má všechno znamenat??? Jo říkala něco o nějakém tvém deníku, kletbě a že Deanovi zbývá jeden den!!!“ upřela na otce dychtivě oči a čekala odpověď.
Tomovi nezbývalo, než ji zasvětit. Asi v půli vyprávění si musela sednout ..... zeslábly jí nohy.
„A co se stane, když se jim to nepodaří zastavit?“ nečekaně a tiše se otázala.
„Nevím děvče ..... opravdu nevím,“ Tom pokrčil rameny, „podle té kletby se z Deana má stát nějaká zrůda ..... a v tu se již asi pomalu mění.“
Alex vstala a špitla: Vezmu si službu .....i zítra, na ten poslední den .....než to všechno skončí.“
„Právě o to jsem tě chtěl požádat ..... díky.......víš, nechci, aby do toho pokoje chodil ještě někdo další ..... prostě oznámím, že je to pacient s nějakou ...... třeba nakažlivou nemocí.“
Tom obešel stůl, objal Alex: „Je dobře, že jsi u toho nebyla, něco tak příšerného jsem ještě neviděl..... chudák ..... nebyl to pěkný pohled, věř mi ....... Kdyby ti cokoliv připadalo zvláštní ..... v žádném případě se k Deanovi nepřibližuj ...... mohl by tě i zabít,“ vytřeštila hrůzou oči, „a raději mě zavolej.“ Alex přikývla, sklopila hlavu a odcházela.

Dakota - Bobbyho dům
V Bobbyho domě zatím zavládl takový divný, relativní klid ...... ubyla jim sice starost o Deana .....a právě proto byli více nervóznější ..... všude na ně padal strach ....strach z nadcházejícího dne. Připraveného jídla se skoro nedotknuli .....Ellen jim to neměla za zlé. Nikdo neměl na nic náladu ... dokonce ani na návštěvu koupelny, Sam vzal jenom deník ..... a všichni mlčky odešli do svých pokojů .... Spát? Přemýšlet? Plakat? Modlit se?......Svědkem byly jen stěny tohoto domu. Sešeřilo se.....další den se chýlil ke konci .... zbýval jen jeden a pak.... pak se rozhodne.
----------------
Nádherné, bezmračné, ale chladné ráno přivítalo čtyři obyvatele domu. Stejně tak chladná nálada panovala i uvnitř. Jeden po druhém se mlčky trousili k již prostřenému stolu. Poslední přišel Sam. V rychlosti něco snědl a zase listoval v tom deníku.
„Musím do města, za Tomem ...... mohl by nám pomoct,“ zničehonic pronesl.
„Počkej, počkej ... to mi vysvětli ..... jak???“ ptal se právě do koupelny odcházející Bobby.
„Nejde mi z hlavy ta Sára,“ Bobby se díval trochu nechápavě.
„Přece Sára z toho deníku.....co když jí ten Mick do všeho zasvětil a řekl jí, kam dali tu hlavu?“
„Ta už je snad mrtvá .... skoro tři století! Duchy zabíjet umím, ale vyvolávat z hrobu, tak to jsem ještě nezkoušel,“ znělo to jaksi, i přes vážnost situace, ironicky ....... Samovi to asi leze na mozek, ani se mu nedivil.
Sam ten posměch v jeho hlase vycítil, ale přesto pokračoval: „Třeba si také vedla nějaký deník ....a pokud něco věděla ..... mohla to tam zapsat .... nebo si to předávali jen ústně z generace na generaci, jako velké tajemství ..... nebo .....“
„Nebo také nic,“ dořekl Bobby a Sam smutně přikývnul.
„Ale pořád nechápu ..... i kdyby to byla pravda ..... jak se chceš dopátrat potomků té Sáry??“
„No, v každém pořádném městě mají kroniku ..... tak snad i tady nějaká je ..... a Tom to bude vědět. Třeba tam najdeme zmínku o Sářiných potomcích .... každopádně to musíme zkusit.“
Bobby si myslel, že má až příliš velkou fantazii, ale nechal ho ..... měl vlastně pravdu, je třeba vyzkoušet všechny možnosti. Sam již byl ve dveřích, Bobby ho zarazil.
„Nikam nechoď, zavolám Tomovi, ať to nejprve zjistí a pak se uvidí,“ vzal mobil a volal. Jo si stoupla před Bobbyho se sepjatýma rukama na rtech ..... bylo jasné na co se má také zeptat.
„Dean?.....žádná změna, alespoň ne k horšímu. Ty noční můry a záchvaty prožívá naštěstí pro něj i pro své okolí v tom hlubokém spánku, ani ta rána na ruce se mu již neotevírá, jen mírně krvácí ......“ krátká pomlka, „na tu kroniku se hned podívám ..... a dám vědět.“
Čekali ...... každý ten čas využil po svém.
Sam si dal nejprve pořádnou sprchu ..... a zase brouzdal po internetu ....... chvílemi naprosto bezúčelně. Ellen něco uklízela v kuchyni.... všechno jí padalo z rukou ..... bylo slyšet i řinčení rozbitého talíře. Bobby nosil do kuchyně ke kamnům neustále dřevěná polena .....za chvíli je již nebylo kam dát. A Jo, že půjde umýt zakrvácený vnitřek Impaly ..... co by řekl Dean, až se vrátí domů a našel by ji v takovém stavu!? Spíše chtěla být sama, nebo v blízkosti auta cítila i jeho přítomnost?
Tom se neozýval ...... nervozita stoupala ...... připálený, přesolený oběd, špatně zabrzděné jedno z aut, naštěstí si toho všimnul z okna lelkující Bobby a zastavil ho těsně před Impalou (ještě že tak), Samovi se téměř podařilo vymazat nějaký důležitý soubor z počítače. Všichni se tvářili tak provinile, jako kdyby na něčem z toho záleželo .... proti tomu, co je ještě čekalo, to bylo nepodstatné, bezpředmětné, naprosté „prkotiny“. Jak by řekl Dean „pokud nejde o život, jde o hovno“. A jemu o ten život právě šlo.
Konečně!! ...... Bobby dal telefon na hlasito (kdyby věděl, co Tom bude říkat, nedělal by to) a položil ho na stůl ..... všeho nechali a jejich oči se dychtivě upřely na mobil.
„Kamaráde, promiň, že to trvalo tak dlouho, nemohl jsem toho kronikáře zastihnout. Kroniku sice ve městě máme, ale špatná zpráva je .... datuje se až od roku 1800. Samozřejmě, pokud Sam chce ...... domluvil jsem to s ním ..... umožní mu její přečtení. Strašně bych si přál, aby to nějak pomohlo, ale upřímně ...... velké naděje si nedělám. Raději přemýšlejte, co uděláte, když se z Deana stane ...... však víš co?“ Bobby se rychle natáhnul pro mobil a zase ho ztišil ...... stejně už bylo pozdě ...... všichni to slyšeli a výraz jejich obličejů mluvil sám za sebe, hlavně Jo .....ta její bledost a uplakané modré oči se ještě zvýraznily. Bobby už jen poděkoval Tomovi za jeho ochotu a díval se na Sama, který nelenil, vzal klíče od Impaly, svoji bundu a rychle odcházel ......... znovu ho zastavil.
„Řekni jim to!!!“
„Co??“ Sam se nechápavě otočil na Bobbyho.
„To, co musíš udělat dnes v noci, pokud ....... musíš jim to říct!!“ Ellen a Jo se podívaly na Sama a očekávaly další „jobovku“..... a ta přišla v zápětí!!! Jo se rozplakala novou intenzitou, pak se rozběhla k Samovi, začala do něj bušit pěstmi.
„Ne, to neuděláš ..... nesmíš!!!“otočila se zoufale na mámu a Bobbyho, „vy mu to dovolíte??“
Ellen ji objala .... ona to pochopila ..... je to jediná možnost, jak ukončit Deanovo trápení ..... cítila společně s Jo ten obrovský smutek, lítost, bezmoc.
Sam se ještě na okamžik vrátil, sáhnul do tašky pro Deanovu pětačtyřicítku ......zkontroloval zásobník, zajistil .... a strčil do kapsy. Pozorovali ho .....již ne s hrůzou, ale s pochopením ..... Jo se ještě více přitiskla k mámě .....neplakala, nemohla.... neměla slzy.
--------------
Sam se ve městě doptal, kde bydlí místní kronikář, ten ho bez okolků přijal a dal mu k přečtení kroniku. Tom měl pravdu, začala se psát až téměř sto let po tom osudném roku. Byla tam zmínka z roku 1809 a 1909, ale nic nového, než již Sam znal z internetu. Ale i tak pročítal celou kroniku ..... jak dlouho mu to zabralo, nevěděl. A nakonec zjistil, že nezjistil vůbec nic, co by mu dopomohlo dále. Tak ho to naštvalo ...... začal cítit uvnitř sebe nějakou změnu ...... potřeboval na vzduch. Urychleně poděkoval a vypadl ven ....... opřel se rukama o Impalu, vzrušeně dýchal a jen si pořád opakoval „KLID ....KLID ....KLID“!!! Pomohlo to ....teď byl docela Deanovi vděčný za to, co mu řekl .......snad dokáže v sobě zlo rozpoznat a utlumit hned na začátku. Do tváře mu zasvítily zapadající sluneční paprsky, podíval se na hodinky ..... propána....... úplně ztratil pojem o času.
Zavolal Bobbymu, že ta poslední šance, do které vkládal své velké naděje, ho také zklamala. Sejdou se na tom zatraceném kopci. Bobby hned vystartoval ...... vyložil Jo v nemocnici, ani Ellen jí nemohla zabránit...... chtěla být v těch posledních okamžicích u Deana.
--------------
Sam byl již na místě. Znovu vykopali tu kamennou desku a kosti a Sam s vírou, že „naděje umírá poslední“ očekával snad nějaké znamení shůry, jaký krok má nyní učinit k záchraně svého bratra. Nic ...... jen to zlověstné ticho, tmavnoucí obloha plná hvězd a ten zatím ještě jasně zářící Měsíc, který na ně „posměšně“ shlížel.
Rukama a čelem se Sam opřel o chladnou střechu Impaly .....Deanovy Impaly .... smutně se pousmál ....... vždy, když chtěl řídit, musel se zeptat Deana o dovolení, většinou ho stejně nedostal...... strašně ho to štvalo ..... a teď!!..... teď už žádné dovolení potřebovat nebude.
Ale takhle ne! Ne takovým způsobem!! Sam přejížděl rukou po Impale a na mysl mu přišlo, že Dean při tom jejich posledním rozhovoru neříkal tu svou oblíbenou větu: „Kdyby se mi něco stalo, Impala je tvoje a běda jak se o ni nebudeš starat, tak tě budu chodit strašit.“ Sam se ušklíbl ..... hlavně, že on o ni tak pečoval!!
Opět opřel hlavu o Impalu a pak se podíval nepřítomně někam přes auto a nahlas řekl.
„To je pravda, proč bys mi to pořád připomínal, je přece samozřejmé, že se o ni budu starat, jako o všechny tvoje věci .... nebo ..... počkej, ty věříš, že tě .......“
Bobby stál kousek za ním a při těchto slovech se zamračil, vzal ho za rameno a otočil k sobě.
„Same, s kým mluvíš, nikdo tady není ..... jsi v pořádku??“ Vůbec by se nedivil, kdyby mu z toho všeho přeskočilo.
„Bobby.......on mi věří ...... věří, že ho nezklamu,“ vzrušeně Sam.
„Kdo? ..... Dean? Ano, on ti věří ...... že budeš bojovat dál ...... i bez něho a nevzdáš to......“
„Ne ..... on věří, že ho z toho dostanu,“ přerušil ho Sam.
Bobby se mu podíval do očí a zatřásl s ním: „Ne, to ty tomu věříš , chceš tomu věřit ..... i já bych chtěl, strašně moc. Ale Same, je konec......konec......podívej se,“ a oba zvedli hlavu k obloze, Měsíc se již začínal skrývat, „běž chlapče ..... víš, co musíš udělat!!“
„Máš pravdu .... musím jít,“ Sam sáhnul do kapsy a stisknul v dlani studenou rukojeť pistole, „už z toho začínám bláznit ...... mluvím s Deanem ......není tady ......a tak jsem věřil, že se mi to podaří,“ padnul Bobbymu kolem krku a on cítil jeho vlhkou slanou tvář. Pak ho od sebe jemně odstrčil se slovy, „jeď už!!!“ Sam nasednul do Impaly a odjel směrem do města. Bobby teď dal průchod svým slzám, které stěží před Samem skryl.
V autě Sam pořád myslel na Casova slova, že to záleží na něm.... zkusil snad již všechno, nebo něco opomněl?? Podíval se na sedadlo spolujezdce ...... a zase začal mluvit s Deanem.
„Ne, ne ...... tenkrát byli tak pověrčiví, nevěřím, že tu hlavu ukryli někam jinam..... ale proč tam tedy není?? No jasně ..... máš pravdu!! Možná to byla právě ta Sára, našla uťatou hlavu u Micka doma, dostala strach a odnesla ji v noci na ten vrch, ale nevěděla přesně, kde leží tělo.
Co bys dělal ty na jejím místě?? Jak tě znám, moc by ses s tím nepáral, prostě hlava by skončila v tom mraveništi,“ Sam se uchechtnul, „....... no ty vole!!“ Šlápnul tak zprudka na brzdu, že málem čelem narazil do skla .... vzpamatoval se a smutně zjistil, že je v Impale sám ......ale ta samomluva přinesla své ovoce ...... znovu v něm vzplála jiskřička naděje. S očima upřenýma na již způli zakrytý Měsíc volal rozradostněně Bobbymu a s takovým nádechem mírného bláznovství.
„Povídal jsem si s Deanem,“ Bobby jen protočil oči, „a společně jsme na to přišli!!“ Sam se docela bavil, při představě jeho obličeje a vůbec si neuvědomoval, že mu tím způsobuje velkou bolest na duši. Na druhé straně byl klid. Bobby se už smiřoval s tím, že ztratí hochy oba - jeden v hrobě a druhý v blázinci.
„Rozkopej to mraveniště!!“
„Cože?? Same, tobě fakt přeskočilo!!“
„To se mně teprve stane, když nebude pravda to, co si myslím!! ...... Ale teď vážně Bobby, jsem si jistý, že ta lebka je v tom mraveništi, řešení jsme měli celou dobu před sebou .....bylo to tak jednoduché .....stačilo jen trochu přemýšlet. Celá staletí byla lebka tak blízko zbytku kostry, ale nikdy se nedotkla jediné ostatní kosti z těla, proto ta kletba pořád účinkovala.“
Sam vycítil, že Bobby je pořád nějaký zkoprnělý a aby ho trochu popostrčil ......pokračoval.
„Teď není vhodná doba na vysvětlování ..... udělej to!!.....prosím ......už nezbývá moc času!!“ Měl pravdu, Měsíci zbývala poslední čtvrtina, „a volej v každém případě ..... já jedu do nemocnice ....... kdyby náhodou,“ šlápnul znovu na plyn.

Zatím v nemocnici
Tichou místností se nesl jen zvuk monitorů. Jo seděla na posteli u Deana .... vypadal naprosto klidně, již se ani netřásl a jakoby ani nedýchal ....... držela ho za ruku a jen na něj mlčky a naprosto zničeně hleděla. Alex se hlavou opírala o rám okna a dívala se smutně na pomalu se zakrývající Měsíc. Z okolních pokojů se ozývalo nadšení nad tímto přírodním úkazem .... jen v tomto vládl smutek. Alex si otřela z tváře slzy. Vůbec nechápala proč pláče, se smrtí se v nemocnici setkávala dost často a nikdy ji to tak nedojalo. Dean byl pro ni cizí člověk, prakticky ho vůbec neznala, tak proč ty slzy? Nebo to bylo tím, že se smrtí Deana ztratí i muže, do kterého se zamilovala. Sam má svého bratra příliš rád, je na něm přímo závislý a jak se vyrovná s jeho ztrátou (netušila, že něco takového neprožívají oba bratři poprvé). Asi nezůstane tady, kde si na každém kroku připomene tragédii, jíž nedokázal zabránit. Znovu se jí po tváři kutálely slzy. Měsíci zbýval do úplného zatmění jen nepatrný kousek, Deana dělily od smrti pouhé vteřiny. Stejný nemilosrdný čas ukrajoval jí a Samovi.
„Same, musíš to dokázat ….. prosím ….. prosím...... už skrze nás dva,“ zašeptala Alex.
Z pochmurných myšlenek ji vytrhl ten nepříjemný monotónní zvuk, který ohlašoval jen to jediné …… konec ...... a pak ...... srdcervoucí výkřik: „Néééééé!!!!!“
Otočila se ....... Jo svírala v náručí Deanovo bezduché tělo, hladila ho po tváři, po vlasech.
Alex bolestně přivřela oči .... nedokázal to! Dívala se na Jo, jak objímá Deana a uvědomila si
strašnou pravdu .... to není přátelství ......Bože, ona ho milovala ..... s ní si tedy osud zahrál mnohem, mnohem krutěji .... milovaná osoba jí umírá v náručí ..... jak mohla být tak sobecká a myslet jen na sebe, na svoje štěstí??? I když Sam odejde, ...... bude to pro ni bolestné, ale časem se s tím určitě smíří ..... alespoň ji bude hřát vědomí, že žije.
Alex potichu došla k Jo, položila jí ruce na ramena, s očima upřenýma na monitor, na kterém běžela jen ta rovná čára, přemáhajíc slzy, tiše zašeptala.
„Nech ho...... nech ho jít.“
Jo položila Deana opatrně zpět na polštář, levou rukou se chytila pevně Alexiny dlaně a pravou pořád lehce hladila Deanovy vlasy a její horké slzy dopadaly na jeho již pomalu chladnoucí tvář.
-------------
Sam kráčel rozhodným krokem po nemocniční chodbě, nevnímal okolí, v kapse svíral pětačtyřicítku. Rázně rozrazil dveře od pokoje. Alex se právě chystala Deana odpojit od přístrojů. Obě děvčata sebou škubla. Sam namířil na bratra jeho vlastní pistoli ....odjistil.
„Jo ...... ustup stranou .... prosím,“ ta se s uslzenýma očima postavila mezi něj a Deana.
„Néé ...... já ti to nedovolím!!“
„Prosím ......Jo,“ zašeptal Sam.
Alex se dívala vyděšeně a nechápavě střídavě z jednoho na druhého. Pak vzala Sama za ramena a zatřásla s ním.
„Je mrtvý Same ...... rozumíš tomu, co ti říkám...... tvůj bratr je mrtvý .... tak proč ještě tohle,“ zvýšila hlas a ukázala rukou na pistoli.
„Ty to nechápeš, Alex .......uhni mi z cesty,“ tiše Sam a sklopil pistoli.
„Tak mi to vysvětli!!“ téměř na něho křičela.
„Teď ne!!“ sykl tvrdě ...... levou rukou ji odstrčil a znovu namířil na Deana.
Naprosto nic nechápající Alex odvedla zdrcenou Jo stranou a obě s hrůzou očekávaly, co se bude dít. Samovi se napětím začala chvět ruka s pistolí .......stisknul ji ještě pevněji .... prst na spoušti.To hrozivé ticho přerušilo zvonění Samova mobilu ..... byl to Bobby.
„Zadrž Same ...... měl jsi pravdu ......právě pálím kosti,“ a bylo slyšet praskot a syčení ohně.
Sam sklonil zbraň, ale pořád byl připraven. Všichni tři upírali oči plné naděje na Deana.
Nekonečně dlouhé vteřiny čekání přetnul Deanův hluboký, bolestný nádech a na monitoru znovu naskočila křivka života. Měsíc za oknem právě dokončil poslední fázi zatmění.
Dean pootevřel oči, které již zase svítily tou jasně smaragdovou zelení ...... jeho pohled pomalu bloudil po celém pokoji ..... zastavil se u Jo a Alex ...... až zaostřil na Sama.
„Sammy, co to děláš s mojí pistolí ..... sakra?“ zašeptal hrozně slabým hlasem.
Sam stále v jedné ruce pistoli, v druhé mobil a na jeho druhé straně dychtivě čekající Bobby.
„Bobby, povedlo se ..... je zpátky ...... je zpátky ......je to on,“ Sam se až zalykal ...... překotně schovával pistoli do kapsy, aby ještě v tom rozrušení náhodou nezpůsobil někomu zranění.
Jo a Alex si padly kolem krku a slzy, které jim kanuly po tvářích, byly již slzy štěstí.
Alex volala tátu ..... vyděšeně přiběhl ...... očekával to nejhorší, ale když viděl jejich radostné obličeje, oddechl si. Zběžně zkontroloval Deanův stav ...... byl uspokojivý, rychle mu z levé ruky vytáhnul jehlu .... to co mu přes ni proudilo do žil, co ho udržovalo v tom hlubokém spánku ...... již nebylo potřeba. Využil toho, že Jo k Deanovi ihned sedla, něco mu povídala a tím ho zabavila, k podrobnějšímu vyšetření. Alex mezitím odvedla Sama do rohu místnosti.
„Tak a teď mluv ...... co to mělo znamenat??“ Sam jí řekl pravdu ......ohromeně zírala.
„A ty bys to udělal? ..... řekni!! ......udělal!?..... byl bys schopen zabít vlastního bratra??“ vzala ho za ruce a přitom se mu dívala do jeho čokoládových očí, Sam pokrčil rameny.
„Nevím ......asi ano ..... když by to bylo nutné ...... musel bych ..... slíbil jsem to ..... ale jsem hrozně rád, že k tomu nemuselo dojít,“ načisto z toho koktal.
„Já taky ..... ani nevíš, jak,“ špitla Alex a jejich hnědé oči se opět setkaly .....stále se držíce za ruce ..... nebezpečně blízko sebe a pak se trochu vyplašeně a stydlivě podívali kolem sebe.
Nikdo si jich nevšímal ..... Tom byl natolik zaměstnán vyšetřováním svého pacienta a Jo měla oči jen pro Deana .....tu okolní svět vůbec nezajímal. Ostatně oba hnědovlasí mladí lidé si to již vyjasnili a vrátili se zpět k lůžku. Jo právě otírala Deanovi obličej, zastavila se udiveně u jeho pravého spánku ..... prsty mu přejela po vlasech v těchto místech.
„Co to tady máš??“
„Kde ......co?“ zasípal .... chtěl se tam tou již osvobozenou rukou dotknout, ale byl příliš slabý.
Alex pohotově podala menší zrcadlo, které bylo v každém pokoji a Jo ho s úsměvem postavila před Deana: „Tady, podívej se.“
Nejprve se zašklebil nad svým vzhledem.......bledý, zničený, kruhy pod očima a jasně, že i za ten týden byl trochu pohublý ..... všimli si jeho úšklebku. Sam se začal usmívat ....... tak zlé to s ním zase nebylo a při jeho „žravosti“ bude v kondici za pár dnů, znal ho velice dobře.
Pak se Dean zaměřil na ten objekt jejich mírného rozčarování – na pravé skráni měl pramínek ..... ne šedivých, ale jasně zářících bílých vlasů, byl to důsledek a památka na jeho nesmírné utrpení. Odvrátil tvář ...... každý pohled do zrcadla mu tu bolest připomene.
„Mně to náhodou připadá hrozně sexy,“ uklouzlo Alex .... Sam po ní zamračeně loupl očima, Jo měla podobný výraz a Dean se na ni také zaškaredil ..... každý měl k tomu svůj důvod.
„Já jen, že ......“ Alex se začervenala a chtěla to zahrát nějak do autu, když viděla, jak se všichni tváří, „.....druzí chlapi si to nechají schválně nabarvit a on to má přírodní,“ na tváři Sama a Jo se opět rozhostil úsměv. Jen Dean se stále tvářil jako kakabus.
„A to mě má jako uklidnit?? Vždyť je ze mě stařec!!“ vyštěkl co nejvíc to šlo .....zakuckal se, hlasitě oddechoval, zavřel oči a když je po chvíli znovu otevřel, v jeho zelených očích plály plamínky radosti .... radosti vítězství nad smrtí .... i tu svoji nechtěnou okrasu bral spíše s humorem. A že i pod těmi obvazy to nezůstane bez následků ...... to mu bylo jasné už z těch několika prožitých bolestných okamžiků uplynulých dnů, kdy byl při vědomí. Ale jak by určitě opět řekl, „pokud nejde o život, jde o ho....“, a teď už mu o ten život nešlo .... alespoň zatím.
Tom při své práci poslouchal debatu těch čtyř, vykouzlila mu úsměv na tváři, ale jen na malou chvíli ......ten záchvat kašle způsobil Deanovi zrychlení tepu .... měl orosené čelo , tváře ..... jasné známky horečky a oči se mu již únavou zavíraly, Tom ty dva, Sama a Jo pakoval ven z pokoje.
„Už ho nechte ...... potřebuje klid ...... však si ho ještě užijete, až vás z něj bude brnět hlava,“ pronesl to s takovou samozřejmostí, jakoby ho léta znal, Sam také zůstal ve dveřích civět dost překvapeně. Tom je oba šel vyprovodit až k Impale ...... právě přijížděl Bobby, chtěl alespoň na chvíli k Deanovi, ale dostalo se mu od Toma rezolutního zamítnutí.
„Je unavený, určitě již spí, však zítra je také den,“ a všem třem, vlastně čtyřem (i Ellen) doporučil spánek ..... s povděkem to přijali a velice rádi i splní ...... teď již ano. Chystali se nasednout do auta, Tom ještě chytil Bobbyho za rukáv.
„A kamaráde, tentokrát se nenechám přemluvit a toho tvého hocha si tady pěkně nechám, než se dá trochu do pořádku ...... ne, nic na mě nezkoušej .......ne!!!“ Sam se chystal k nějaké námitce, ale Tom ho rukou zarazil, „nebudu opakovat tu stejnou chybu .... já vím, byla to jiná situace ...... ale i přesto, ne,“ nahodili mrzuté obličeje a Sam se pro sebe musel zachechtat, „no, jsem zvědav, po kolika dnech to vzdáš, dávám ti maximálně tři,“ nasedli a odjeli.
------------
Alex se v té rychlosti ani nestačila rozloučit se Samem, pokrčila rameny, sedla si k Deanovi a lehce mu otírala jeho horečnatý obličej ...... uvědomila si, že je nikdo zatím nepředstavil.
„Jsem Alex,“ zašeptala.
„Já vím, kdo jsi ..... číst ještě umím,“ Alex se nejprve zarazila, ale neznělo to nepřátelsky ...... no jasně, jméno má na visačce na plášti a Dean se zašklebil, „ a mě už určitě vypodobnili v těch nejhorších barvách, takže se představovat nemusím,“ přikývla a usmála se, to málo, co o něm slyšela od Sama, jí stačilo .... měl pravdu, nebude to s ním asi tak jednoduché.
Protože on bez okolků začal tak familiárně ...... ona taky.
„Víš, Deane ....... já a tvůj bratr .....,“ přerušil ji.
„Ano, vím to, i když jsem byl většinou mimo, neznamená to, že jsem ledacos neslyšel, Sam o nějaké Alex mluvil v jednom kuse,“ zadívala se do země, „a před chvílí jste támhle cukrovali jako dvě hrdličky ..... dobře jsem vás viděl .....to jsou docela lehké počty,“ zrudla až po uši.
Tom právě vcházel zpět do dveří, Dean zachytil ten její prosebný pohled, usmál se a zašeptal,
„neboj, budu mlčet,“ otočil hlavu stranou, zavíraly se mu oči ..... bylo toho na něj dost. Ještě zaregistroval Toma, jak se nad ním sklání s injekční stříkačkou ..... pocítil lehké bodnutí do levého předloktí a během pár vteřin usnul normálním, posilujícím spánkem.
Do pokoje nahlížel již opět jasně zářící Měsíc, Alex si znovu opřela hlavu o rám okna a již s radostným úsměvem se dívala na tu oblohu plnou hvězd.

Následující dny v nemocnici
Dean se uzdravoval zázračně rychle. Hodinu od hodiny byl na tom líp. Vyčerpanost ze ztráty krve již pominula. Vysoké horečky také ustoupily, jen občas se objevila nějaká slabšího rázu.
Pomalu se mu vracela barva do obličeje i ty kruhy pod očima a modřiny po těle se ztrácely. Byl docela poslušný pacient, léčbu neodmítal, vlastně by byl sám proti sobě ..... jen by si prodloužil pobyt zde a on chtěl co nejdříve vypadnout.
A aby náhodou Deana nenapadla nějaká hloupost, Tom si ho pojistil a Dean tomu ihned po svém probuzení nebyl moc rád. Ale co mohl dělat! Pravou nohu a levou ruku měl upevněnou stejným způsobem jako před týdnem (o tom tehdy nic nevěděl). Prakticky se nemohl hýbat
o všechno si musel říkat a to ho tak štvalo ....a když bylo nejhůř, chtěl u sebe Alex, zajímavé, že před ní necítil takový ostych a ona si na ty jeho průpovídky, hlouposti a zvláštní styl jednání .... ale vůbec ne hrubý ..... začala zvykat. Ta nemohoucnost byl důvod jeho stále se stupňující špatné nálady, naštěstí se dokázal před ostatním personálem ovládnout, jen před Alex a Tomem se „vykecal“ bez nějakých okolků a neustále si stěžoval. Tom z něj byl brzy na mrtvici, tak jak správně předpokládal Sam.
-------------
Jo chtěla být u Deana každý den i za cenu toho, že bude někdy spát. Přemlouvat Sama k návštěvě bratra moc nemusela, on se této příležitosti velice rád chopil, aby jí využil k setkání s Alex a před Bobbym a mračící se Ellen to zdůvodňoval tak, že Dean potřebuje společnost, nemůže ho nechat bez dozoru (jako kdyby mu ještě hrozilo nějaké nebezpečí),
nějak se do toho začínal zamotávat a tak to prostě přiznal.... chce vidět Alex .... což každému bylo jasné. Bobbymu bylo jasné i to, proč Jo pokaždé doprovází Sama, ale Ellen ..... ta mlčela, jakoby rezignovala ..... nebo to její mlčení mělo znamenat něco naprosto jiného?
Deanova pohublost Jo dost vadila ..... prý si ho vykrmí a už teď mu nosila samé pamlsky. Pokaždé se u jeho lůžka setkala s Alex, ta se pak vždy někam vytratila se Samem .... na malou procházku, projížďku, ale většinou mu pomáhala nakoupit (místo Jo, aby ta měla více času pobýt s Deanem), k tomu té jejich cesty zase využila Ellen.
Obě děvčata se velice sblížila ...... věděla o sobě prakticky všechno, jen když přišla řeč na jejich soukromý život ..... Alex neskrývala, že se jí Sam líbí ..... ale Jo zrudla a jen se mlčky dívala na zrovna spícího Deana.
Alex vzala Jo za bradu, podívala se jí do očí: „Řekni mu to, proč mu to neřekneš?“
„Co??? A komu???“ stydlivě Jo a sklopila oči.
„No, co asi,“ Alex začala chodit po pokoji, „ty si myslíš, že nevidím .... že ho máš ráda!!“
„Jsme jen přátelé,“ špitla Jo stále s očima upřenýma na zem.
„Aha,“ Alex si před ní stoupla s rukama v bok, „tak já ti něco povím,“ začínala mírně zvyšovat hlas ..... Jo si dala prst na rty, aby Alex ztichla a neprobudila Deana.
„No vidíš, tohle je přesně ono .... a neboj, on se neprobudí,“ nadechla se, musela jí to říct, „jsi tady každý den, pečuješ o něj ..... jak jsi plakala, když umřel ...... to není jen přátelství, to je něco víc .... ty ho miluješ, tak mu proboha řekni, co k němu cítíš!“ Alex se do ní pěkně „obula“ ...... Jo zvedla hlavu, oči měla plné slz.
„Nemůžu, bojím se ....... bojím se, co když se mi vysměje, bude mě nenávidět a pak už nebudeme ani přátelé, takhle mám pořád malou naději, třeba on sám, někdy ....chápeš?“
Alex pokývla hlavou jako na znamení souhlasu, ale v duchu to moc nechápala. Ona by dala přednost jasnému vyříkání si to z očí do očí, aby věděla na čem je, ale když Jo to chce takhle!
„Sam si toho již také všimnul i můj táta a to je co říct!!“ Alex dále popichovala.
„Opravdu?? To je tak vidět??“ nesměle se otázala Jo.
„Ano ...... už si o tom cvrlikají i ptáci na střeše!!“ naoko tvrdě Alex, chtěla Jo nějak zviklat, ale ta jen sklopila cudně oči k zemi ..... zabít nějakého démona i někomu dát pořádně co proto, to jí problém nedělalo, jen jednomu člověku by nedokázala ublížit žádným způsobem.
Alex si povzdechla, vzdala to .... zatím.

Třetí den - po vizitě
„Tak poslouchej,“ Tom automaticky přešel na tykání, tak jak u Sama a Jo, „už se nemůžu dívat na ten tvůj kyselý obličej, volám Bobbymu, ať si tě odvezou.“
No, to byla změna ....... Dean pusu od ucha k uchu, samý vtip. Tom si k němu přisedl.
„Slyšel jsem o tobě, že jsi pěkný tvrďák, co se týká snášení bolesti, takže když ......“
„No, to je pravda, alespoň jsem věděl, že žiju,“ skočil mu do řeči Dean, „a když už se to fakt nedalo, sáhnul jsem raději po láhvi než po nějakém léku .....“
„To právě nesmíš,“ přerušil zase Tom jeho, „žádný alkohol!!! s těmi léky dohromady ...... zabilo by tě to. A kdyby opravdu bylo nejhůř, jen jednu tabletu z té lahvičky ...... Jo by již věděla,“ Dean si povzdechl a obrátil oči v sloup .... Tom pokračoval.
„A žádné vylomeniny,“ lehce mu poklepal na koleno, „nechci tě už tady ani vidět!!“ přísně, „jestli se tady octneš ještě jednou, můžeš do konce života chodit o berlích nebo skončit i hůř ...... a Deane .....ani kapku!!“ zdůraznil znovu, ten chápavě přikývnul.
Trochu ho zaskočilo, že se Dean tvářil, jakoby se ho to ani netýkalo ..... vůbec se nevyděsil a měl zase na jazyku tu svou frázi o svém již stejně krátkém životě, ale kousl se do rtu a mlčel ..... Tom by to asi nepochopil, když právě utekl „hrobníkovi z lopaty.“
Krátce po poledni se Dean dočkal, přijel Sam s Impalou a konečně ho z té nemocnice odvezl.
Celou cestu se Sam uchechtával, znovu si vybavil Toma, jak jim dával rady ohledně domácího léčení, dávkování léků a už vůbec netrval na Deanově pobytu v nemocnici a docela s úlevou si vydechl, když oba nastoupili do Impaly. Samovi ta jeho předpověď tří dnů tedy vyšla dokonale, znal bratra jako svoje boty.
Tomovi neušly ty pohledy, které si jeho dcera vyměňovala se Samem. Nijak to nekomentoval ..... úplně stačilo jak se Alex dívá za odjíždějící Impalou ......vše bylo jasné. Teď mu také došlo, že pokaždé během těch tří dnů, když Sam přijel s Jo navštívit svého bratra, měla Alex službu ....že by jen náhoda? Opravdu zvláštní náhoda. Usmál se ...... nyní už znal příčinu její náhlé včerejší večerní procházky.....byla po službě tak utahaná a najednou má elánu na noční výlety. I ten Halloween! Nikdy ten svátek moc nemusela .... přemohla se a šla tam jen kvůli němu, aby ho viděla! Takové náhlé vzplanutí své dcery k úplně neznámému člověku ...... nečekal by to od ní. Vždy ctil její soukromí ....a srdci se poroučet nedá. Osobně proti Samovi nic neměl, nebyl jako místní mladíci ..... z něho i z jeho bratra vyzařovalo něco zvláštního. Ale po právě prožité zkušenosti se smrtí a zmrtvýchvstáním ...... začínal pomalu věřit všemu, co mu Bobby o obou bratrech nedávno prozradil ..... a způsob života, jaký oni vedou, to asi pro Alex nebude, ale je to jen a jen její volba ....nebránil by jí.

Dakota - Bobbyho dům
Že by ho vítali s otevřenou náručí, to ani nečekal . Jo špitla něco jako „ahoj“, Ellen ho jen lehce objala a Bobby mírně poplácal po rameni a pak ...... pak to byl docela trapas, oba nemohli odtrhnout oči od jeho, ani ne tak vzhledu, ale bílého pramínku vlasů ..... i když je Jo na to předem upozornila, úplně je to fascinovalo, přitahovalo jako magnet, civěli na něj jako na exotický druh. To bylo tedy uvítání!! Dean se jen unaveně usmál a sedl si na postel, Sam mu pomohl vyzout, svléknout jeho koženou bundu (perfektně očištěnou od prachu z toho domu), víc toho nestihli .... ta cesta i když krátká, ho natolik unavila, že usnul téměř v sedě .... v košili a riflích ......pomalu ho položil na postel, levou ruku mu dal nad hlavu a ještě přes něj přehodil přikrývku.
Poté si k němu sednul a pozoroval ho, jak neklidně, trhavě spí .... a tak těžce dýchal, přímo chroptěl, přičítal to jeho poraněným plícím .... čelo se mu lesklo, z té cesty mu opět vyskočila horečka, přesto vypadal mnohem lépe. Zase něco mumlal, Sam zaslechl svoje jméno ..... ničemu dalšímu se nesnažil porozumět, nyní již věděl o čem blouznil .....chápal i ty jeho noční můry, všechno to bylo určené jemu.
„Ani nevíš brácho, jak jsem rád, že jsi zpátky ...... že jsi tady se mnou. Vůbec nevím jak to budu zvládat, už to snad díky tobě rozpoznám, ale přece ..... budu se cítit jistěji, když mě budeš nablízku a pomůžeš mi,“ někdo mu položil ruku na rameno ..... Sam se vytrhl ze svého snění, byla to Jo a prosebnýma očima ho žádala, aby jí uvolnil své místo .... rád jí vyhověl.
Její city byly tak patrné, úplně z ní křičely, Sam byl docela zvědav, jak se k tomu postaví Dean.
--------------
I v příštích dnech se Dean zlepšoval přímo závratnou rychlostí ....cítil se docela v pohodě, dopomohl tomu spánek, poctivé dodržování léků, vydatné jídlo ..... na to všechno dohlížela Ellen s Jo. Bolest opravdu dokázal ovládat velice dobře (druhý na jeho místě ..... ), žádných jiných léků nebylo třeba, ani toho alkoholu (z toho měl Sam největší strach) se netknul ..... odolal. Samozřejmě měl již na krku svůj přívěšek a pravou ruku mu zdobil náramek a stříbrný prsten – to byla jedna z prvních věcí, co udělal.
Pomalu pocházel po místnosti, ze začátku ne bez doprovodu ..... mohl si již dojít všude, opláchnout se v koupelně, na toaletu ......to byla pro něj největší úleva, nemusel se cítit tak trapně. Jen při oblékání a obouvání potřeboval pomoc ..... hlavně při natahování riflí požádal Bobbyho nebo Sama .... nedokázal si u toho představit Ellen a Jo už vůbec ne.
Sam postupně odpovídal na jeho ještě nezodpovězené otázky ohledně té kletby a nyní mohl také konečně vysvětlit ..... a na to byli zvědaví všichni .....to mraveniště. Jeho teorie začala tu noc takovou zoufalou samomluvou, ale pak docela logicky usoudil, že Sára našla hlavu u Micka doma a ze strachu z pomsty obyvatel osady nebo spíše Božího trestu, ji odnesla na to místo popravy. Byla tma, možná se i někdo blížil, uviděla mraveniště a tu uťatou hlavu strčila do něho. A Sam si honem vybavil, co o těchto obyvatelích lesa četl. Obydlí těchto mravenců zůstává po staletí většinou na stejném místě, jen posuvy půdy nebo zásah člověka mohou způsobit stěhování mraveniště a to pouze v malém okruhu .... a stejně tak lebka, mravenci již dávno vybělená, putovala také, ale nikdy se nedostala do kontaktu s druhými kostmi. Teprve až ji Bobby hodil (ti mravenci ho tedy pěkně doštípali, Samovi v tu chvíli za ten nápad nadával) do rozkopaného hrobu, kosti posypal solí a zapálil ...... zlomila se kletba a duše toho nešťastníka konečně došla pokoje ..... a bylo to tedy „za minutu dvanáct“.
Uznale se na Sama podívali. Dean se trochu pyšně rozhlédl kolem sebe a jeho pohled říkal: „To je můj chytrý bratříček Sammy,“ a druhý pohled, již vděčný věnoval jemu.
Sam se ještě s velkou úlevou přiznal, že nemusel splnit Deanovo přání – zabít ho. A vzápětí měl docela strach, aby Dean nezačal vytahovat podrobnosti z toho jejich téměř posledního rozhovoru ..... pohled do bratrových zelených očí ho uklidnil ..... pochopil jeho obavy a Sam v nich naprosto jasně četl, „nejprve to bylo moje tajemství, nyní nás obou a tak to i zůstane.“ Cenil si toho, že se o tom nezmiňoval před ostatními ..... jak by se na něho asi dívali?!

--------------
Deana úplně nejvíce přivádělo k šílenství, že se nemohl vysprchovat ..... a to on tak miloval ..... bránily tomu ty zatracené obvazy. Ale to by nebyl Dean, aby si neporadil. Za čtyři dny po návratu z nemocnice měl nařízenou kontrolu. A tak docela logicky usoudil, že obvazy půjdou stejně dolů .... využil toho, že byl zrovna sám, vzal nůžky a odebral se do koupelny. Když se vrátil zpět do místnosti, Sam a Jo již na něj čekali ..... zůstali vcelku ohromeně zírat. Dean vysprchovaný, hladce oholen, rozzářený široký úsměv odhaloval jeho bělostné zuby ..... byl jako sluníčko ...... oblečený jen v riflích (to zvládl již sám) a na jeho nahé hrudi se rýsovalo tetování – hořící pentagram.
„Co ..... co jsi to provedl?“ překvapeně začal koktat Sam.
„No, co ...... potřeboval jsem se už konečně pořádně umýt nebo bych zbláznil a víš brácho, jak je mně fajn?!“ slastně se usmál.
„Ty blázen už jsi a já zblázním z tebe ..... troubo ....vždyť sis mohl ublížit!!“ vyjel na něho Sam, „a když už, měl jsi něco říct, pomohl bych ti,“ zabručel ještě a pořád na něho zamračeně hleděl, „nechci slyšet Toma, co ti řekne si asi za rámeček nedáš!!“
„Ale, prosím tě,“ Dean ledabyle mávnul rukou, „.... je to už čtrnáct dnů a těch pár minut bez obvazů mě snad nezabije ..... jedeme do nemocnice nebo snad ..... nejedeme?“ podíval se na něho zkoumavě a teď i trochu vystrašeně. Sam souhlasně přikývnul a Dean proto rychle pokračoval, aby si to náhodou nerozmyslel a nebyla to z jeho strany taková malá odveta.
„Tak tam nestůj a pojď mi pomoct oblíknout košili,“ měl ji přehozenou přes levou ruku ..... Sam se ani nehnul, „tak přece, naštval se,“ pomyslel si Dean.
Šla tedy Jo, vzala košili ..... odhalila se mu krvavá, šeredná jizva na ruce. Jo odvrátila pohled a stydlivě pomáhala Deanovi do košile, neobešlo se to bez dotyku jejích prstů na jeho těle ..... úplně se rozechvěla, ale s ním to evidentně vůbec nehnulo ....uvítala by jediný pohled jeho zelených očí, lehounký dotek jeho prstů na své tváři nebo alespoň ruce .....nic .... spíše ji ještě poháněl k většímu spěchu. Sam je chvíli pobaveně pozoroval, tu předchozí nechuť pomoci bratrovi jen předstíral, chtěl dát prostor a příležitost těm dvěma, aby si to vyjasnili ...... již se měl dokonce k odchodu, ale Dean byl buď natvrdlý nebo to dobře hrál ..... vždy dokázal svoje city dobře skrýt, to o něm Sam věděl. Aby ukončil to trápení Jo, raději mu obul boty, hodil přes ramena bundu a mohli konečně odjet. Přesto nemohl odolat a po očku je pozoroval ve zpětném zrcátku, na Jo bylo vidět, že je zklamaná. Sam měl sto chutí zastavit, vytáhnout Deana z auta a dát mu přes hubu, aby se konečně vzpamatoval a začal normálně žít, ale pak si řekl, že mu dá ještě trochu času a pak si ho podá a vytmaví mu to.

Za pár minut v nemocnici
Tom nevěděl, jestli má na Deana řvát, rovnou ho praštit nebo se celé té situaci smát. Podrobil ho důkladné prohlídce ....čisté obvazy (již ne v takové míře) byly k velké nelibosti Deana opět na poraněných místech ..... pak se odebrali do lékařovy pracovny. Sam s Jo zatím nervózně pocházeli po chodbě, již jim to připadalo příliš dlouhé ….. byla tam s nimi také Alex (jak jinak), Sam ji proto vyslal, aby něco vyzvěděla, mžikem byla zpět, prý to bude ještě nějakou dobu trvat. Nervozita rostla.
Tom nejprve pročetl výsledky vyšetření, naštěstí si Dean žádné zhoršení nepřivodil, poté přisedl k němu na pohodlnou pohovku a docela smutně se na něj podíval.
„A teď zkus hýbat prsty,“ položil mu levou ruku dlaní dolu na stolek .... třemi to šlo docela dobře, ale těmi dvěma posledními, ať se snažil sebevíc, nepohnul.....zůstaly mu dokonce mírně zakřivené.
„Toho jsem se bál,“ řekl Tom, „některé šlachy se přerušily již natrvalo, dost tomu napomohla ta neustále se rozevírající rána, po které zůstane dost výrazná jizva ....... ani nevím, kolikrát jsem ti ji zašíval, přestal jsem to počítat.“
Přišlo mu, že se Dean na tu svou zchromlou, zjizvenou ruku dívá docela nešťastně, on to ale bral spíše odevzdaně, smířen s osudem.
„Jestli by ti to mělo nějak vadit, tak dnešní medicína ......,“
„Ne, dík, to přežiju,“ přerušil ho Dean, už jen představa nějaké operace a následného dalšího zdlouhavého pobytu v nemocnici, ho přiváděla k šílenství.
„No uvidíme, co budeš říkat dál,“ pomyslel si Tom a pomalu pokračoval, „víš, asi se to stalo hned při prvním silnějším záchvatu ..... to jedno zlomené žebro se trochu hnulo a pak špatně srostlo, muselo se ti hůře dýchat a taky to asi dost bolelo,“ Dean přikývnul, ani na to nechtěl vzpomínat, chvílemi se málem udusil ....ještě, že to většinou prožíval v tom svém polospánku a rychle Toma přerušil: „A to pro mě znamená co??“
„Buď nechat být, ale budeš mít občas problémy s dýcháním nebo ......“ krátká pomlka.
„Nebo co??“ upřel na něho pronikavě svoje zelené oči.
„ .... zlomit a znovu nechat srůst,“ dořekl Tom ....... Dean jen zalapal po dechu.
„Tak to beru tu první možnost,“ vyhrkl překotně, „však nebudu běhat maraton,“ zašklebil se.
„Kdybych to včas podchytil, ještě by se to dalo napravit nenásilnou cestou, ale přiznám se, že před týdnem mi na tom snímku nepřipadalo nic tak zvláštního a teď už je dost pozdě,“ Tom takovým omluvným tónem.
Chvíli mlčeli oba ...... přemýšleli ..... každý po svém, až Dean znovu navázal rozhovor.
„Já jsem si hned říkal, že by mě ten parchant pustil ze svých pazourů jen tak??“ Tom se asi podíval trochu nechápavě a Dean hned doplnil, „i když se kletba zlomila a nestala se ze mě ta zrůda, tak alespoň něco mě musel nechat na památku .....třeba i tady to,“ usmál se a přejel si rukou přes pramínek bílých vlasů.
„Ale co! Znáš to ne? Když nejde o ži....“ kousl se do rtu, nějak mu v zápalu rozhovoru začal tykat, podíval se na Toma, ten nereagoval a Dean pokračoval, tak jak se sluší ke staršímu.
„Vy se nemáte za co omlouvat, udělal jste všechno, co se dalo, to já bych se měl omluvit za ty nepříjemnosti, které jsem Vám způsobil .... promiňte,“ Dean sklonil hlavu.
Tom překvapeně zamrkal očima, ještě nikdy se s nikým takovým nesetkal, je tak mladý a již zažil tolik utrpení......bolesti a podle Bobbyho jsou oba bratři takto těžce zkoušeni od dětství.
A to jeho zvláštní tetování! Určitě ho nemá jen pro okrasu, bezdůvodně....hraje v jeho životě nějakou roli. A omlouvá se za něco, co nemohl ovlivnit .... je neskutečný. Ale ten svůj úděl nese opravdu statečně a asi i s dávkou humoru. Musel se pousmát při pohledu na Deana, který opět hlavu vztyčenou, očima bloudil po obrazech na stěnách s takovým zaujatým výrazem, jako kdyby z nich chtěl snad uspořádat výstavu a byla to pro něj životně důležitá věc....a ne jeho zdraví. Zakroutil nad ním hlavou.
„Tak abychom to nějak shrnuli, při každé změně počasí to pěkně pocítíš a pak možná přijdou na řadu ty léky proti bolesti,“ Dean nesouhlasně zavrtěl hlavou, „chození po schodech ti bude dělat problémy, po třech je už taky brát nebudeš .....a skákat nebo běhat?..... no možná jen za děvčaty a abys nemusel chodit moc daleko, měl by ses porozhlédnout ve svém okolí,“ měla to být narážka na Jo, ale Dean nic ..... mlčel a najednou vyděšeně vyhrkl.
„A budu ji moct řídit??“
„Koho?? ..... proboha!!“ stejně tak zděšeně Tom.
„Svého miláčka .... Impalu přece!!“
Tom si oddechl, už si myslel, že Dean má nějaké zvrhlé choutky .... on má opravdu schopnost
těmi svými řečmi přivést druhého do trapné situace a z vážných věcí udělat komedii....Alex už ho před ním varovala, proto rychle navázal, aby se nezačal smát.
„Když budeš trénovat ...... a žádný systém brzda – plyn ...... pěkně piánko,“ Dean už otevíral pusu k námitce, že on takový není, Tom ho rukou zarazil, „mlč, vy mladí jste všichni stejní, já vás znám, pak to podle toho na těch silnicích vypadá, ostatně to vidím denně v nemocnici.“ Dean chtěl oponovat, že řídí již polovinu svého života a nikoho na silnici nezabil ..... ani sebe
i když loni tomu moc nechybělo, ale to nebyla jeho vina ......raději mávnul rukou.
„Nechtěl jsem to všechno říkat před tvým bratrem a hlavně před tím děvčetem, již tak je dost vystrašená ..... jak že se jmenuje??“ podíval se významně na Deana ... ten jen suše řekl „Jo“ a dál si prohlížel obrazy. Tom nevěděl, co si má o něm myslet, buď to jenom hraje nebo
to opravdu z jeho strany nebude takové žhavé, jak by si to představovala Jo ..... je to ostatně jeho věc a v žádném případě mu nechtěl zasahovat do jeho soukromí (nedělal to ani u své dcery), bylo mu jen trochu líto toho děvčete, které si dělá pravděpodobně plané naděje ......
a dokončil předešlou řeč.
„Záleží jen na tobě, zda to řekneš a v jakém podání. Já jsem vázán lékařským tajemstvím a tato složka bude uzamčená v tomto stole,“ což také ihned udělal.
„A na to koleno si dávej velký pozor, však to už jsem ti říkal...... ještě jednou a poležíš si tady pěkně dlouho. Stačí i špatně šlápnout, upadnout a nedej Bože silou uhodit.“
Dean se již zvedal, moc mu to nešlo, Tom mu pomohl a než vyšli ze dveří na chodbu podíval se mu znovu do jeho zelených očí ..... ne, ty neznaly žádnou faleš, podlost .....ano, teď to jasně viděl a pochopil, on měl strach, že by mohl ublížit, způsobit bolest někomu blízkému, proto ten jeho odmítavý postoj, odvádí řeč jinam, všechno hned převrací ve srandu.
Usmál se na něj: „Deane, před chvílí ..... to tykání, mi nevadí,“ ten na to nestačil nic říct jen se překvapeně zašklebil ..... a vyšli na chodbu k těm třem nedočkavcům.
Sam, Jo a Alex na ně dychtivě upřeli oči, ale Dean jen mávnul rukou.
„Je to v pohodě ....,“ s tímto se nespokojili a dívali se, stále čekajíce odpověď, „no, řeknu vám to asi takhle, barometr můžeme v klidu vyhodit, já budu spolehlivější ...... a pojeďme již domů, mám hlad a chce se mi spát,“ opřel se pravačkou o bratrovo rameno (Sam se nad tím nepozastavoval, pochopil ihned) a pomalu kráčeli k Impale. Jo a Alex se na sebe podívaly, nechápajíc v první chvíli, co to mělo znamenat .... ale pak se rozesmály a Jo utíkala za bratry.
Tom se za nimi díval: „Tak to tedy bylo od tebe dost dobré, Deane, přímo diplomatické.“
Obloha potemněla ..... schylovalo se k bouři a nejen venku.

Uživatelský avatar
janča
Monster
Příspěvky: 185
Registrován: pon 03. srp 2009 18:44:34
Bydliště: Vysočina

Re: Proč právě já?

Příspěvek od janča » ned 25. bře 2012 22:04:50

A další kapitola. ;)

O dva dny později
Stůl byl plný lákavého jídla a pití ... i oku to lahodilo .... stačilo jen natáhnout ruku a ......
„Deane......Deane, vzbuď se,“ někdo s ním lomcoval, byla to Jo.
Spal v přízemí.... i přes den (nechali ho odpočívat, spánek ho jen posiloval) – ty schody by asi těžko zvládnul a kdyby potřeboval jít dolů, hlavně v noci a nikdo nebyl nablízku, špatně by to mohlo dopadnout ..... chtěli ho mít prostě ještě nějaký čas na očích. Jo tomu byla na jednu stranu ráda, všechno v tom pokoji na ni dýchalo jeho přítomností, ale bylo jasné, že jednou k tomu musí dojít a ona jej bude nucena vyklidit, již se o tom, kde bude spát, bavila s mámou a Bobbym .... ten naprosto klidně: „To budeme řešit, až k tomu dojde.“
„Co je, co se děje?!“ neurvale na ni vyštěkl Dean .....docela ho to naštvalo, právě se mu tak dobře spalo, možná poprvé od toho svého pádu, zamračil se.
„Co je tak důležité, že mě budíš?“ bručel pořád stejně podrážděně, ještě stále před sebou viděl prohýbající se stůl s jídlem......alespoň ve snu, když ne ve skutečnosti.
„Sam a...a.... Bobby,“ zakoktala Jo.
„Co, Sam a Bobby?“zavrčel zase Dean a nejraději by pokračoval v tom svém přerušeném snu.
„Hádají se ......mám strach,“ byla opravdu vyděšená a to Deana konečně vyburcovalo.
„Ó né, Sam,“ proběhlo mu myslí, ztěžka se zvedal z postele, Jo mu pomáhala, vytáhla ho za ruku tak rychle, že byl nucen došlápnout na tu zraněnou nohu, usykl bolestí.
„Auuu ..... dávej pozor!!“ škaredě se na ni podíval.
„Promiň,“ omluvně Jo ....... mávnul rukou a dokulhal k oknu, to co viděl, ho nepotěšilo.
Oba lovci stáli proti sobě. Bobby vzrušeně rozhazoval rukama, jeho hlas zněl vztekle a čím dál víc nabíral na intenzitě. Samovi se díval Dean přímo do obličeje, i když ten stál relativně klidně, tiše, poznal na něm změnu .... začínala ho ovládat zlost.
„Same, bojuj s tím ..... bojuj, sakra ......chlape .... já ti asi tentokrát nepomůžu ..... musíš to zvládnout,“ mumlal si pro sebe Dean, ale i tak se hrnul ke dveřím, vůbec mu nevadilo, že je venku dost chladno a on je jen v riflích, tričku a naboso, musel zastavit Sama, všechno ostatní šlo stranou. Jo mu chtěla přes ramena přehodit alespoň koženou bundu, otočil se na ni. „Zůstaň tady!“ přikázal docela hrubě ..... vyděšeně na něho pohlédla ..... tvrdý výraz jeho obličeje zjihnul, trochu se i usmál a již mnohem mírněji, „ať se děje cokoliv, nechoď ven, nechci, aby se ti něco stalo .... prosím,“ přikývla a oběma rukama přitiskla k sobě jeho bundu.
Dean dokulhal před dveře, opřel se o stěnu, ten silný studený vzduch ho téměř porazil.
Bylo mu jasné jedno ....pokud Bobby nepřestane řvát, nezklidní se ani Sam a dojde k neštěstí a bude to jen a jen jeho vina.
Už pochyboval o tom, zda udělal dobře tím zatajováním, neměl to Samovi říct již dávno?? Bobbymu, Ellen a Jo také? A jaká by byla jejich reakce? Mohli Samovi společně pomoci, nebyl by na to celou dobu Dean sám!! Nebo právě naopak?! Báli by se ho? Opovrhovali by jím? Zavřel oči ......teď už je pozdě přemýšlet, co bylo správné a co ne ..... jestliže se Sam okamžitě nezklidní, propukne to v něm plnou silou ...... musí bratra zastavit všemi možnými způsoby,
i kdyby to měla být poslední věc v jeho životě. To se lehko řekne, ale hůř udělá .... sotva stojí na nohou nebo spíše na jedné .....Sam s ním skoncuje jedna dvě, pak i s Bobbym a bude hledat další oběť a ......probůh to bude Jo!! Ne, to nesmí dopustit. V minulosti se mu bratra vždy podařilo zastavit v začátcích, jen jednou to prošvihnul ......to tedy dostal od Sama pěkně po hubě. Tentokrát to vypadalo ještě hůře, Sammy to nechal zajít příliš daleko ..... Dean mu nebyl mu nablízku a Sam si s tím nedokáže poradit a nejhorší na tom je, že způsobí bolest svým blízkým a pak si, jako pokaždé, nebude nic pamatovat. To už bude pozdě na nějakou lítost z jeho strany. Jediný reálný způsob, jak tuto situaci zvládnout, byl podle Deana nenásilný ....prosit, mluvit, najít v Samovi to dobro a pokud zaútočit, tak jedině na jeho city. Moc tomu nevěřil, ale za pokus nic nedá ...... maximálně svůj krk a ten nastavuje za Sama stále (tentokrát s tím krkem to sedělo do písmene).
„Bobby ...... prosím, nech toho,“ polohlasem Dean ...... teprve nyní ho oba zaregistrovali.
„No, ty jsi tady ještě chyběl,“ zle se na něho osopil Bobby, „ztrať se ..... buď tak laskav!!“
„Jeden mně lže do očí a druhý mi bude poroučet v mém vlastním domě ..... já se o ně starám jako o vlastní,“ lovec byl rozezlen na nejvyšší míru, „jen až se dá on trochu dohromady,“ ukázal prstem na Deana, „potáhnete mi z očí ..... oba!!!“
Dean viděl, že je zle, dvojnásob zle. Jak Bobby používá oslovení on – ten, jeden – druhý, to je špatné, velice špatné ..... byl tak rozzuřen, že vůbec neviděl, co to dělá se Samem. Bobby se vztekal čím dál víc, až zrudnul v obličeji, Sam také, ale na rozdíl od něj jen klidně stál ..... zlověstně klidně, z toho nekoukalo nic dobrého. Z jeho zúžených očí začínaly vyšlehávat plamínky zla. Kdyby Dean alespoň tušil, čím ho ten osel Sam tak naštval.... zkusil to ještě jednou.
„Bobby, přestaň ... prosím,“ již slabým hlasem, kdyby nebyl opřený o zeď asi by se sesunul k zemi .......stál prakticky na jedné noze.
„Drž hubu,“ zařval Bobby, „s tebou si to také ještě vyřídím,“ a otočil se zpět k Samovi.
Deanovi se udělalo mdlo, „tohle nedopadne dobře“, pomyslel si, už mu začínalo být i zima, hlavně od těch bosých nohou. V zápětí se jeho obavy naplnily. Sam prudce odstrčil Bobbyho, až zavrávoral a pronikavým, zlým pohledem si změřil Deana, vykročil směrem k němu. Bobby překvapen jeho troufalostí, ho chytil za loket, otočil proti sobě ….. z jeho očí čišela nenávist, zlost ……díval se na naprosto cizího člověka..... a dál to nestačil domyslet, na nějaké úvahy, chápání bylo již příliš pozdě ..... Sam ho chytil pod krkem a odmrštil asi pět metrů od sebe do rázu dřeva, který se na něj sesypal …..Bobby zůstal otřesen ležet a Sam se opět zaměřil na objektu svého zájmu ...... na Deana, ten nebyl schopen jakéhokoliv pohybu, sotva stál…..a utíkat, to už vůbec. Jeho bratr se k němu přiblížil, jednou rukou ho přirazil tak prudce ke zdi, až ho v té ještě nezhojené hrudi bolestně bodlo a druhou mu šel ihned po krku, Dean se snažil jeho ruku odtrhnout ..... za normálních okolností by se snad Samovi ubránil, ale levačkou vůbec nevládnul a pravou …..byl ještě příliš slabý ….. stisk na jeho krku sílil, podlamovaly se mu kolena, ale Sam mu nedovolil upadnout.... držel ho silou při zdi.
„Same , nedělej to …. bojuj s tím .....ty to zvládneš,“ díval se mu přitom do jeho hnědých očí a někde hodně hluboko viděl svého bratra, ale to zlo nad ním pomalu přebíralo svou moc.
„Sammy …... nepoznáváš mě? Jsem tvůj bratr, vzpomeň si ...... prosím,“ Dean již jen sípal, docházel mu dech.
Sam uvnitř sebe cítil, že je něco špatně, viděl bratrovy blednoucí, prosící smaragdové oči, jak něco šeptá ..... ale mnohem mocnější síla mu našeptávala, „zabij ho, zabij ho!!“ Snažil se své prsty odtáhnout z jeho hrdla, avšak znovu nějaký impuls z jeho hloubi šel přímo do ruky a místo, aby povolil, ještě více zesílil svůj stisk.
Dean už viděl rozmazaně .... nedokázal tomu zabránit, z jeho bratra se stane zabiják, poslední co si pamatoval byl Samův šklebící se cizí obličej .....zašeptal, „Sammy ......Jo ..... neubližuj jí.“
Mezitím se Bobby vzpamatoval, Sam byl k němu otočen zády a Dean ....hlava mu visela na bratrově ruce .... dlouho se nerozmýšlel, musel jednat rychle, nebyl čas ..... tady opravdu šlo o život a pokud Deanův už bude zmařen, jsou tady ještě Jo a Ellen, nemohl připustit, aby Sam ublížil i jim a pak možná odešel odsud neznámo kam a spáchal další hrozné zločiny. Nahmatal poleno, přiskočil k Samovi a vzal ho tím dřevem po hlavě .... šel ihned k zemi, ocelový stisk na Deanově krku povolil .... sesunul se podél zdi bezvládně vedle svého bratra.
Jo tohle celé hrůzostrašné divadlo sledovala za oknem (poslechla Deana), stále svírala křečovitě jeho bundu, až teď jí vypadla z rukou a vyběhla ven, poklekla k Deanovi, vzala jeho hlavu do dlaní, otočila obličejem k sobě, byl hrozně bledý a studený, nejevil známky života.
Ani mu nemohla zkontrolovat tep ..... krk mu začínal nebezpečně otékat a zbarvoval se do modrofialova. Zatřásla s ním.
„Deane, Deane, prober se ..... prosím,“ nic, žádná reakce ..... oči se jí zalily slzami, naprosto živě před sebou viděla tu stejnou scénu jako před deseti dny ....znovu jí umíral v náručí.
Bobby ji vzal za rameno: „Pojď, pomoz mi s ním .....odneseme ho dovnitř,“ položili ho na postel, Bobbymu se podařilo nahmatat velice slabý tep, oddechl si.
„Žije??“ ustrašeně se ho zeptala Jo .... přikývnul, úplně slyšel ten kámen, co jí spadl ze srdce.
„A Sam?“ nesměle zašeptala.
„O toho se neboj, ten bude v pohodě .... alespoň doufám,“ dořekl spíše pro sebe Bobby, ještě pořád měl před očima ten jeho nenávistný výraz, moc nechybělo a uškrtil by vlastního bratra .... co se to s tím hochem stalo??“ nechápavě zakroutil hlavou, „musíme si o tom promlu....“
Sam již vcházel vrávoravě do dveří, držel se za hlavu. Jo před ním vyděšeně couvla, Bobby vypadal, že každou chvíli vyskočí a jednu mu vrazí a Dean ...... ležel bezvládně na posteli, mrtvolně bledý. Došlo mu, že se něco stalo a vina bude pravděpodobně na jeho straně.
Rychle přikročil k bratrovi: „Proboha, snad jsem ho nezabil?“
„Ne, alespoň zatím, ale když v tom budeš takhle pokračovat, brzy k tomu dojde, můžeš mně vysvětlit, co to mělo znamenat?“ Sam pokrčil nešťastně rameny, Bobby na něho vyvalil oči.
„Neříkej mi, že si nic nepamatuješ!! Jsi snad náměsíčný?? Ale je den a ne noc! Byl jsi jako někdo úplně jiný, cizí,“ krátká pomlka, „co to do tebe vjelo, najednou taková agresivita, proč jsi ho chtěl zabít, myslel jsem, že tě dobře znám ..... vždyť já vůbec nevím, co ty jsi zač!“ Bobby to všechno říkal důrazným, ale tišším hlasem, nechtěl riskovat, že by se to opakovalo, pochopil, že to zlo v Samovi rozdmýchávala jeho neustále se zvyšující zuřivost .... ale proč??? Není to přece poprvé, co hochům nadával a bylo to mnohdy i horší. Je pravda, že poslední dobou to byl pokaždé Dean, kdo situaci, když už se začala vyhrocovat, uklidnil. On před chvílí vlastně dělal to, co pokaždé, chtěl jen uklidnit jeho a následně svého bratra a ne jak si Bobby v návalu zlosti myslel, že ho okřikuje a poroučí mu.
Sam sklopil hlavu a zničeně sedl za stůl. Bobby mu mlčky podal ručník, druhý si přitisknul na bouli na hlavě a doprostřed stolu přistrčil mísu s ledovou vodou ..... díval se na něj, evidentně vůbec neměl potuchy, co to před chvílí provedl a jediný, kdo by mohl podat vysvětlení, ležel támhle a kdoví, zda vůbec ještě někdy bude schopen ...... věděl, že takové přidušení může způsobit i trvalé následky ..... raději tu myšlenku zavrhl.
Venku práskly dveře od auta, Ellen se vracela z nákupu, zakopla o Deanovu bundu, ta se pořád povalovala po zemi, Bobby a Sam proti sobě držíce si na hlavách ručníky, Jo seděla u Deana na posteli. Nejprve si myslela, že se oba lovci porvali mezi sebou, zamračila se, pak si všimla, že Dean je zakrytý huňatou dekou až po bradu (Jo připadalo, že se třese zimou) a hlavně bylo nějaké podezřelé ticho, přímo dusno.
„Co se tady stalo??“ žádná odpověď, jen mlčení. Odstrčila Jo ..... Dean byl nepřirozeně bledý, odhrnula kousek deky a zhrozila se, „proboha, ten je zase zřízený, co jste vyváděli??“ otočila se na ty dva, „můžete mně to někdo říct?“ opět nic ..... mlčeli.
Ellen jen zakroutila hlavou, „to vás nemůžu nechat ani chvíli o samotě, byli byste schopni se povraždit navzájem,“ spíše to myslela s nadsázkou, vůbec netušila jakou má pravdu a co se tady za její nepřítomnosti odehrálo za drama. Začala Deanovi promakávat zduřelý, zmodralý krk, chrčivě slabě vzdechnul, popleskala ho lehce po tváři.
„No tak .... prober se .... no tak,“ jakoby ji slyšel, otevřel oči....byl to nepřítomný pohled, Ellen ho vzala za bradu a otočila k sobě ..... nic .....nereagoval, zamávala mu dlaní před obličejem, zase nic ......svoje zelené oči upíral bez mrknutí na jedno místo.
„Ne, ne.....jen to ne!!!“ zoufale se podívala na svou k smrti vyděšenou dceru ...... pochopila to, chytila se za hlavu a pak zcela nečekaně přiskočila k Deanovi a začala s ním zuřivě třást, políčkovat ho a pěkně zostra, dostávala hysterický záchvat ......Ellen ji musela násilím od něho odtrhnout ...... rozplakala se a padla své matce kolem krku. Přes záplavu slz uviděla Sama za stolem, oči se jí zúžily hněvem.
„Co jsi to provedl, zničil jsi mu život ...... zničil jsi mně život!!!“ chystala se k němu vykročit, možná ho i bít ..... za jejími zády se ozvalo zasípání, otočila se ...... ty facky pomohly, byl to naštěstí jen takový chvilkový zkrat, ale vyděsil ji tedy pořádně. Deanovi se z očí vytratil jeho nepřítomný výraz .... chtěl něco říct, nemohl .... přes rty mu přešlo jen nějaké chrčení.
Jo k němu ihned přiskočila, začal před ní uhýbat ..... neměl kam, tak si alespoň stáhnul přes obličej deku..... čekal další facky, nějak si to podvědomě pamatoval. Jo mu tvář odkryla, usmála se na něj .... opětoval jí lehký úsměv. Cítil se strašně unavený, zavíraly se mu oči.

O pár minut dříve
Sam čistil kufr Impaly, rovnal zbaně ..... až ho Dean otevře, aby zase nemusel poslouchat ty jeho řeči: „No to je ale bordel, nikdy nic neuklidíš ...... co si neudělám sám, to nemám!!“
Bobby právě vystupoval ze svého auta, vypadal dost nazlobeně, práskl dveřmi a ihned si to zamířil k Samovi.
„Tom mi volal, že se ten dům hrůzy bude bourat, nyní snad již úspěšně. Pořád mi něco vrtalo hlavou, nebylo mi jasné, jak jsi se dostal tam nahoru .....vlastně oba ....odkud Dean spadnul?“ Bobby zvyšoval hlas, „nebyl jsem tam od té doby co se ..... neměl jsem náladu ani čas, ale teď jsem si ten čas udělal a víš na co jsem přišel?? Nebo mi sám k tomu něco řekneš??“ Sam by se nejraději schoval do toho kufru, myslel si, že se už na to po těch více než čtrnácti dnech ptát nebude, co mu má na to říct? ...... jen mlčel.... zase chyba, měl přiznat ten svůj hloupý nápad, dostal by asi po hubě.....a vyřízeno. Přitom věděl velice dobře, že Bobby nesnáší lež a hrozně se rozzuří a to netušil, jak to zamává s ním ..... a nemuselo dojít téměř k tragédii.
Lovec znal Sama dost dlouho na to, aby poznal, že něco zapírá .... a pokračoval s nasupeným výrazem: „Přeskočit? Bez rozběhu ...... těžko!! Vyšplhat .....příliš vysoko a nebylo po čem!! Mimochodem žádných šest metrů, ale bezmála deset!! Tom měl pravdu, když se mu ta zranění nezdála,“ Sam zaklapl mlčky kufr a dlouhými kroky si to namířil k domu, Bobby ho nestačil následovat, mluvil mu do zad.
„A pak jsem našel to prkno, nebylo zase tak staré, ale dost slabé, někdo ho tam donesl asi za stejným účelem,“ Sam se zastavil, Bobby čekal konečně nějakou rozumnou odpověď ..... nic, pokračoval zase o něco zvýšeným hlasem, „ten lom byl docela čerstvý.....čí to byl nápad, se ani ptát nemusím, že? Toho blbce Deana!!“
„Ne, můj,“ špitl Sam, Bobbymu se rozšířily oči údivem a ještě větší zlostí, „Dean nechtěl, já jsem ho k tomu prakticky vyprovokoval,“ Sam to drmolil se sklopenou hlavou a opět vykročil. „Cože .....tvůj??“ zuřivě rozhodil rukama Bobby, „nemůžu uvěřit, že i ty máš takové dětinské nápady, jak jsi starý, tak jsi blbý, čemu se taky divím, máš zářný vzor ...... myslel jsem, že tvůj bratr je v tomto nepřekonatelný, ale ty jsi ho ještě trumfnul ...... a zastav se laskavě, mluvím s tebou,“ chytil ho za ruku, Sam se mu vytrhnul, Bobby už pěkně pěnil ..... docházeli k domu
a to je již slyšela Jo ....... budila Deana.

Opět v reálném čase
Jo litovala, že Deana vzbudila, nemuselo k tomu všemu dojít, ale Sam ji vyvedl z omylu.
„Ne, jenom jemu vděčíte za svůj život,“udiveně a nechápavě se na Sama podívali, pokračoval skleslým hlasem, „kdyby to neudělal, neodpoutal pozornost ..... nejprve bych zabil Bobbyho, pak tebe Jo a potom Deana ve spánku ..... jak jednoduché ..... neodolával by mi tak dlouho,“
Sam samovolně stisknul prsty v pěst a bolestně zavřel oči. Bobby se zděsil, snad to nebude pokračovat!!! Ale Sam to už naštěstí dostal pod kontrolu a uvědomil si, co se stalo a co se mohlo stát.
Bobbymu to teď docvaklo, pochopil konečně o čem Dean mluvil, ty jeho prosebné pohledy, on to věděl, celou dobu to věděl ..... se Samem něco není v pořádku a nikomu to neřekl. Kdoví, kdy o tom řekl bratrovi ..... a jak Deana znal, nechal to, až nebylo vyhnutí, tipoval by to na ten jejich rozhovor, Sam byl tenkrát pěkně vyděšený. Dean se ho snažil celou tu dobu brzdit sám a byl pravděpodobně pokaždé úspěšný ...... jen dnes se to vymklo ......a pořádně.
Vstal, mrsknul ručníkem o zem, opřel se rukama o stůl, pronikavě upřel na Sama oči.
„Tak a teď mluv, jestli je něco, co bychom měli vědět, okamžitě to vysyp, než bude pozdě a stane se další a ještě horší neštěstí!!!“
Sam se nešťastně podíval po těch třech ..... s napětím očekávali odpověď, nadechl se a ...... vlastně neměl co, nic si nepamatoval ..... jen, že byl potom jako v transu, probuzený ze zlého snu, Dean stále s rozbitou hubou a že mu to jeho bratr řekl až nedávno (tak jak správně předpokládal Bobby). Je to způsobené démonskou krví, kterou ho ta mrcha Ruby donutila pít ......a má to v sobě, nezbaví se toho, musí to jen dostat pod kontrolu. Podrobnosti ví pouze Dean a teď když už je to venku, nemusí nic tajit .... bude to tak lepší ......mohou se na to připravit, když opět k něčemu takovému ...... ne, Sam si předsevzal, že k tomu již nesmí dojít, musí to včas rozpoznat ...... Napřímil se a hrdě oznámil, že to již dvakrát zvládnul bez Deana, včas si to uvědomil a ztlumil to v sobě – výstup s Casem, pak ještě při odchodu od kronikáře. Bobby a Ellen se zatvářili docela uznale, ale Jo ho přejela takovým pohledem, který jen tak neodpouštěl a naprosto jasně říkal, „a tím chceš omluvit to, co jsi provedl Deanovi??“
Uvelebila se opět u Deana na okraji postele, dekou ho zakryla zase až po bradu, pořád se třásl.... zimou a šokem, občas sebou trhnul a něco šeptal .....ne, byl to spíše chrapot, ve který ten jeho pohmožděný krk všechno změnil .... nebylo mu vůbec rozumět. Oči jí padly na tu osvěžující mast ..... přejížděla mu prsty čelo, spánky....cítil to, slastně vzdychnul, usmála se znovu nad tím bílým pramínkem vlasů, docela mu slušel. Ráda by mu natřela i tu zraněnou nohu, ale měl rifle, tak zůstalo jen u obou kotníků. Na jeho krk se neodvážila sáhnout vůbec.
Bobby přivřel dveře...... ty dva nechali být a obrátil se opět k Samovi.
„A to jsi držel celou dobu hubu,“ Sam chtěl oponovat, že to přece nevěděl, Bobby ho zarazil, „teď nemám na mysli co tě ničí tady uvnitř,“ přiložil si ruku na hruď, „to je trochu složitější,“ po malé odmlce pokračoval „.... ale to tvé lhaní .....jsi jako malý kluk, který rozbil talíř a bojí se to přiznat. Vždy jste mi říkali všechno na rovinu, tak nevím o co ti šlo!“ Bobby zakroutil nechápavě hlavou.
„Deana z toho vynechávám, byl prakticky celou dobu mimo hru, myslím, že si toho moc nepamatuje ..... a když byl trochu při smyslech, neměl určitě myšlenky na to, co se stalo, ale co je a bude. No i tak jsem zvědav, co mi k tomu řekne,“ Bobby se nadechl a pokračoval.
„Takové zapírání a v tomto případě naprosto bezdůvodné, nepochopitelné, přímo nesnáším. Tohle mě vytáčí a to ty dobře víš! A k tomuhle všemu vůbec nemuselo dojít, kdybys mi to vyklopil hned, když se to stalo .... zcela určitě bych zuřil a jednu ti vrazil, ale tím by to bylo uzavřené,“ říkal to spíše lítostivě než naštvaně.
„Nebo jsi ......,“ přimhouřenýma očima se podíval na Sama, „..... to bylo úmyslné, ty jsi se chtěl dostat do takového rozpoložení, abys mohl Deana zabít!!!!! .....Proč??“ Bobby ho přes stůl chytil za ramena a zatřásl s ním, Sam jen tupě civěl, „a pak až bude po všem, v klidu řekneš - já nic, já muzikant??!!“
Ellen oči rozšířené hrůzou ..... nechtěla věřit vlastním uším, z čeho Sama obviňoval. Ale na Bobbym bylo také vidět, že tu svoji předešlou myšlenku vyslovil dost neuváženě a těžko ji přijímá ..... zblízka se podíval Samovi do tváře.
„Ne .....ne ..... proboha ne!!! Slyšel jsem ho .... někde tady uvnitř,“ a tou stále zaťatou pěstí se začal bušit do hrudníku, „jak na mě mluví, prosí .....Sammy, bojuj s tím ...... ale bylo to silnější než já,“ Sam přemáhal slzy, „díval jsem se, jak svojí rukou ukončuji život vlastního bratra a ..... a nemohl jsem přestat,“ pohledem zabloudil na dveře do místnosti s Deanem.
Bobby si přejel dlaněmi po obličeji a smutným hlasem se Sama otázal.
„Co s tím hodláš dělat??“ Sam jen pokrčil rameny.
„Tak přemýšlej.... já volám Tomovi, ať se mu na ten krk raději podívá,“ vytáhl z kapsy mobil. Ellen ho zarazila: „A co mu chceš říct?? Že ho vlastní bratr málem uškrtil ...... a důvod??“
„Pravdu .... když to bude nevyhnutelné, řeknu mu pravdu .... proto volám jemu, když už jsme ho do toho zatáhli,“ a Bobby vytočil Tomovo číslo.
-------------
Tom seděl ve své pracovně, něco si četl, ozvalo se lehké zaklepání, byla to Alex.
„Tati, večeři máš v ledničce, jdu ven ..... nevím, kdy se vrátím,“ čekala co na to její táta, ten mlčel, pokrčila rameny, brala za kliku dveří.
„A řekni Samovi, ať mi vrátí ten deník, už mu k ničemu není, já bych o něj nerad přišel,“ otočila se a překvapeně zamrkala očima, „No co je? Když jsem starý, nejsem přece slepý??“
Alex k němu se smíchem hned přiskočila a začala ho objímat: „Ale tatínku, ty a starý, jsi v nejlepších letech, dobře jsem si všimla v nemocnici, jak se za tebou jedna doktorka otáčí.“
Tom se naoko zamračil: „Ty lichotnice jedna..... a běž už, je to vcelku milý hoch, tak ať nečeká (kdyby mu někdo řekl, že svůj názor na Sama brzy změní, asi by ho poslal do háje, nevěřil by), usmál se na ni, již byla ve dveřích ...... zvonil mobil ...... byl to Bobby.
Tom poslouchal, pak se zamračil, „hned jsem tam,“ vzal svoji lékařskou tašku a suše oznámil, „jedu k Bobbymu.“ Alex zasvítily oči, už otevírala pusu, že pojede také, když ten vztah mezi ní a Samem je prozrazený. Ale Tom jí docela přísně přikázal: „Zůstaň doma a nikam nechoď,“ nechtěl, aby jela s ním (udělal dobře)..... proč jen z toho měl nepříjemný pocit? Brzy se to dozvěděl.
------------
Připadalo mu, že ho opět někdo škrtí, prudce otevřel oči ..... nad ním se skláněl Tom.
„To už jsem zase v nemocnici?“očima bloudil po pokoji, oddechl si, byl u Bobbyho doma.
„Co na mě všichni čumíte? Nesahej mi na krk!!“ snažil se uhýbat Tomovým prstům, které při každém dotyku na těch bolavých místech pěkně cítil.
Snad to říkal dost důrazně, ale Tom pokračoval, jakoby nic ..... a bylo to čím dál bolestivější.
„Ty vole, nech toho!!“ chtěl zařvat, místo toho se ozvalo jen zachroptění, vytřeštil oči a teprve nyní Tom odtáhnul své prsty, přestal mu působit bolest a jaksi omluvně.
„Promiň, já vím, že to bolí .... ale proč nic neřekneš?“
A Dean zase: „Vždyť o tom melu celou dobu, ale je to jako kdybych neřekl nic.“
On také nic neřekl, bylo to všechno jen v jeho hlavě, přes rty mu nepřešla ani slabika, nemohl vůbec mluvit. Tom mu ještě jednou lehce prohmatal ten opuchlý krk, hrající všemi barvami, prakticky s ním nemohl hýbat, tak pro komunikaci s ním se uchýlil k jednoduché, osvědčené metodě: jedno mrknutí – ANO, dvakrát – NE.
„Kdo mu to udělal??“ rozhlédl se po těch čtyřech, Dean nechtěně stočil svoje oči na Sama, pak rychle ucuknul, nic tím nezachránil, na Samovi už stejně visely pohledy ostatních. Tom teď vypadal jako Dean, jen tupě civěl .... nemohl ze sebe vydat ani hlásku. „Ty Same?? Proč??? Můžeš mně říct, proč??“ Sam jen nešťastně pokrčil rameny. Bobby se podivil, Tom si kladl naprosto stejnou otázku jako on před několika minutami, docela měl obavy, co na to Sam, chystal se zasáhnout, kdyby ho napadlo začít o té démonské krvi.
Ale Sam mlčel, Tom si stoupnul před něj, zády k Deanovi, nechtěl, aby slyšel, co bude říkat.
„Já vím, on dokáže člověka pěkně vytočit těmi svými kecy, že bych ho s chutí na místě zabil, je to komediant, sám jsem to zažil. Vy jste nikdy takový pocit neměli, někoho roztrhnout??“ podíval se po nich, přikývli, „ale to je jen takový řečnický obrat .....to přece není důvod k tomuhle,“ a ukázal na Deanův krk, aniž by se otočil.
„Znám ho jen pár dnů, ale vím, že má dobré srdce, nikdy by nikomu vědomě neublížil,pokud ho okolnosti nedonutí. A v hloubi duše je hrozně nešťastný, něco ho trápí. Tak se ptám znovu .....proč??“ Sam seděl za stolem s hlavou v dlaních ..... neodpovídal, copak mohl říct tátovi
své dívky, co je zač? Zapíráním příhody z toho domu téměř vlastní rukou zapříčinil smrt Deana a teď už ví, co to s ním udělá, když to nedostane včas pod kontrolu ...a opět mlčí. Kupil jednu chybu na druhou. Docílil jen toho, že se na něj dívali jako na zrůdu, Tom snad ještě hůř.
„Počkej ..... on tě něčím naštval?“ zkoumavě se podíval do Samovy tváře. „Ne, tím to nebude ......to ho tak nenávidíš?? Za to, jak tě pořád ochraňuje, jak se za tebe obětoval, že je lepší než ty? To tě žere?? A čekal jsi na příhodnou dobu, jako je tahle ..... neubrání se ti, bylo to docela jednoduché, že?? ..... Dříve sis na něj netroufnul ...... jsi jako zbabělec,“ Tom se do Sama pěkně obul...... Zůstali na něho civět, Jo vyděšeně, Bobby a Ellen spíše odevzdaně.... opět podobná myšlenka a jen oni věděli, že tomu tak není ......nemá pravdu. Bobby viděl na Samovi, že se již chystá i před Tomem přiznat barvu, nebyl si jistý, zda je nyní ta vhodná chvíle, a proto ho umlčel pohledem.
Tom nyní již věděl, co mu přišlo na Samovi divné, zvláštní ....dobře skrytá násilnická, podlá, zlá povaha (alespoň on si to myslel), naprostý opak svého bratra ..... hned měl na mysli Alex, asi jí poprvé v životě zasáhne do jejího soukromého života, tohle tedy nepřipustí, aby ji snad mlátil a možná i zabil.
Znechuceně mávnul rukou a otočil se zpět k Deanovi. Otevřel svůj kufřík a do injekční stříkačky natáhl nějakou tekutinu, naklonil se nad Deana, ten chtěl také něco říct na bratrovu obhajobu, ale nemohl, jen měl vytřeštěné oči, kterými signalizoval NE, NE. Tom si myslel, že skrze tu injekci, povzbudivě se na něho usmál, vzápětí se opět zamračil.
„Ten tvůj bratr,“ procedil naštvaně mezi zuby, „ti pěkně pochroumal hlasivky, celý krk i jazyk máš napuchlý, nemůžu riskovat, že se začneš dusit. Tak máš na výběr,“ ukázal na injekční stříkačku, „ale upozorňuji tě, aplikuje se přímo do centra nejhoršího zranění a to je jak koukám na třech místech,“ otáčel mu lehce hlavou, „a ještě ke všemu na krku .... bude to dost bolestivé, nezávidím ti. Dean jen trpitelsky čučel a čekal na druhou možnost, „nebo méně drastické, ale pomažeš zpátky do nemocnice,“ ani se ho ptát nemusel, Dean upřel pohled na jeho ruku s tou věcí, kterou už delší dobu nesnášel a jedním mrknutím dal souhlas.
Bolelo to opravdu hodně, Deanovi se po každém vpichu protočily oči, pravačkou křečovitě svíral deku, levou by v tu chvíli nejraději Tomovi jednu vrazil, naštěstí v ní neměl tolik síly, trochu vzdychnul, nechtěl dát najevo slabost. Jo tu bolest prožívala s ním, chtěla brečet místo něho .... zase vidí svého milovaného (alespoň v duchu si Deana takto přivlastnila) trpět. Na Sama se vůbec nedívala, kdyby byl k ní blíže, schytal by pravděpodobně nepočítaných.
Tom se měl k odchodu: „Až to začne zabírat, napětí na tom oteklém krku mu povolí.... usne. Zítra zase přijdu a to už bude snad trochu mluvit, tohle je jako s neandrtálcem,“měli co dělat, aby přes vážnost situace nevybuchli smíchy. Dean si ho měřil škaredým pohledem, ale jen se Tom otočil zády, začaly mu taky cukat koutky úst.
„A Bobby, kdyby se cokoliv ...... tak volej,“ ten přikývnul.
„A ty!!“ ukázal rukou na Sama, „se k mé dceři nepřiblížíš ani na krok ..... rozuměl jsi mi??“
Sam se sklopenou hlavou mlčel, co na to mohl říct?? Nic. Tohle by na jeho místě udělal každý ....... chránil by své blízké před takovou .....takovou ...... ani sám sebe nedokázal pojmenovat.
Kdyby to tak mohl vrátit, nejen ten dnešní okamžik, ale tu největší chybu ve svém životě,
když následoval tu prolhanou, ďábelskou Ruby.
----------------
Alex již na svého otce čekala v obýváku ..... ihned ho zaplavila otázkami. Proč nemohla jet také? Proč jí zakázal odejít z domu? Proč jí Sam nebere telefon a neodpovídá na zprávy? Co se tam stalo? Něco Samovi?
Tom nevěděl co na to říct ..... pravdu? Ale jak to má Alex sdělit? Tak se na Sama upnula i jemu byl od první chvíle sympatický ...... a teď tohle, jako Kain a Ábel ....bratrovrah. Bude to pro ni kruté, ale říct jí to musí ..... opatrně, aby ji moc neranil. Sice už si nebyl jistý, zda to co před několika minutami řekl v Bobbyho domě, nebylo příliš unáhlené....nevěděl podrobnosti, možná Sama obvinil neprávem a hlavně to všechno bylo ve zlosti. Vzal ji za ramena, opatrně posadil do křesla, zadíval se jí do očí a pomalu začal. Alex střídavě bledla hrůzou, rudla zlostí. Pak jí hlava padla do dlaní, když tvář odkryla, měla ji zmáčenou slzami. Objal ji a snažil utišit.
„Já vím, že ti na něm záleží, snad se to nějak vysvětlí, bylo to všechno tak narychlo,“ moc přesvědčivě to neříkal, Alex to na povzbuzení stačilo, trochu se i přes slzy na tátu usmála.
„Měli byste si se Samem promluvit,“ Tom pochopil, že si to musí vyříkat oni dva, jen oni si určí svoji budoucnost, ať již spolu nebo rozděleni, „zítra tam jedu zase, tak jestli chceš .....“ Alex radostně přikývla.
---------------
Bobby nevolal, Tom tedy v klidu dorazil druhý den po službě i s Alex .... na Sama se nedívala zrovna přátelsky, měla zarudlé oči, kvůli němu proplakala celou noc. S Ellen se ještě neznala, navzájem se představily a pak zamířila, stejně jako její otec, k Deanovi. Ten ležel, podepřený obrovským polštářem, na široké, pohodlné pohovce proti televizi..... asi ho příliš nezajímalo, co tam běží ..... jen se prostě díval. Široce rozhalená košile způli zakrývala jeho tetování .... to aby měl volný ten různobarevný krk, Alex se při pohledu na něj ještě více na Sama zamračila.
„Tak ukaž,“ Tom začal Deanovi prohmatávat krk, ten dělal jen bolestné grimasy, nejraději by uhnul, nebylo kam, zabořil se alespoň ještě více do polštáře ..... ani nepípnul.
„Řekl už něco ....mluví vůbec?“docela se tomu podivil, ta drastická léčebná kúra měla zabrat.
„Mluví, ale .....,“ Bobby se poškrábal na hlavě.
„Ale.....co??“
„Lepší bylo, když mlčel,“ Bobby trochu naštvaně, ostatní se začali uchechtávat.
„Proč? Snad je dobře, že se mu hlasivky uklidnily,“ nechápavě Tom.
„No, protože v jednom kuse buď nadává ...... a sprostě nebo pořád žvaní nějaké nesmysly.“ Dean se zamračil a zavrtěl nesouhlasně hlavou, jako že „to není pravda“, Bobby mávnul rukou, jako že „nekecej“, to už Jo a Ellen měly co dělat, aby nevyprskly smíchy, jen Sam se tvářil ustaraně, bylo mu jasné, že Alex podle toho, jak se na něj bez pozdravu podívala, už o všem ví ..... bál se co bude následovat.
Tom už se na nic neptal, pousmál se ..... naprosto tomu věřil a otevíral svůj lékařský kufřík, Deanovi se stejně tak otevíraly oči a spustil .... jen potvrdil Bobbyho předchozí slova.
„Opovaž se mi ještě jednou píchnout takové svinstvo, jsem myslel vole, že mi to roztrhne krk ..... kdybych mohl, tak roztrhnu tebe,“ zachroptěl a nepřátelsky se na něho podíval.
„Hele, souhlasil jsi, pokud se pamatuji a pomohlo to .... né?“
„To jo .....ale už mi to nedávej.... rozumíš?“ Dean ubral na intenzitě, znělo to spíše prosebně.
„Však jsem nic takového nechtěl udělat ..... vidím, že už jsi docela v pohodě,“ ušklíbl se, „......jen nějakou mast .... a když už můžeš nadávat, můžeš i polykat ..... tak něco na zklidnění hlasivek a oteklého krku,“ z tašky vybral mast a tablety.
„Už zase?? Já už jsem tak nadrogovaný, vždyť je ze mě chodící lékárna,“ vyštěkl Dean docela nešťastně, po krátké pomlce, „.... a na krk mi už nikdy nesahej ..... těmi svými pařáty ....jako bych ho měl ve svěráku, vůbec nemáš s člověkem soucit!!“ vyjel na něho zase docela ostře, neměl to dělat ....rozkašlal se, měl pocit, že mu v krku někdo zapálil cigaretu ....chvíli nemohl popadnout dech.
Tom počkal, až ten záchvat kašle přejde: „Deane, přestaň se chovat jako .....“
„Jako co??“ přerušil ho Dean, „no, co bys taky čekal od neandrtálce!?“ Tom se zašklebil ...... vrátil mu ten včerejšek tedy pěkně...... ostatní se dívali raději do země, aby nebylo vidět jejich zábavné obličeje, Alex pochopila, že to byla Deanova odezva na nějaký předchozí tátův výrok a začala se usmívat také. I Dean ....když se Tom na něho znovu podíval, v jeho zelených očích zasvítily veselé plamínky.
A až nyní teprve všem došlo, že si tykají, ani je to moc nezaskočilo ..... chlapi, ti k tomu vždy mají blíž, rychleji najdou společnou řeč a ti dva si padli do noty hned, to bylo vidět i slyšet.
„Nebo si tě mám vzít sebou do ne...,“ už věděl, co na něho platí, stačí se o nemocnici zmínit.
„Dobře, už mlčím, jen žádnou injekci ......prosím,“ zasípal Dean tak strašným hlasem a hned nasadil smutný výraz a nádherné smaragdové „psí oči“ ..... až jim ho bylo líto.
Odevzdaným výrazem si vzal od Toma tabletu .....spolknul ji ... s obtížemi, rychle sáhnul po sklenici s vodou, kterou mu pohotově podávala Jo ...... znovu se zabořil do polštáře.
Tom podal Alex mast a pokynul jí ..... zkušeně masírovala Deanovi ten jeho krk. Jak to bylo příjemné!!! Měla tak neuvěřitelně lehký dotyk, téměř její jemné prsty necítil. Ne jako její táta, tomu by nejraději ruce urazil ..... pěkná hloupost, Tom dělal jen svou práci a velice dobře, byl to „profík“....trochu té bolesti, na to přece byl Dean zvyklý. Jen to těmi předešlými „kecy“ na Toma zkoušel, ten se obelstít nedal ..... Dean byl v tomto směru až příliš průhledný.
Jo stála za Alex, dívala se .....příště to udělá již sama .... ale spíše dohlížela a dost zamračeně, aby se ho snad nedotýkala příliš intimně. Štvalo ji to!! Ona se ho směla dotknout prakticky jen za souhlasu své mámy a nějaká cizí holka klidně může a přede všemi. Vůbec jí nedošlo, že Alex se ho v nemocnici musela dotýkat i na jiných částech těla a mnohem citlivějších ..... pro ni to byla jen práce ..... nic víc ..... ta „žárlivost“ naprosto nebyla na místě.
Bobby počkal až děvčata skončí ..... pokynul všem, aby se usadili, kde se dalo a za tichého souhlasu Sama a Deana začal.
„Když už jsme se tady tak pěkně sešli, zasvěceni do věci, rád bych ještě objasnil nějaké podrobnosti.“ Bobby si již před příchodem Toma spojil v celek, co sám tu noc zažil, co mu řekl Sam tenkrát v nemocnici a veškeré aktuální události, od Deana toho moc neočekával, ten měl jen takové záblesky. Spíše chtěl na něm vyzvědět, co se děje se Samem, tam to bylo zase naopak, Sam si pamatoval jen nějaké útržky ...... a znovu v kostce probral záležitost kolem toho domu. Napjatě poslouchali, nepřerušovali ho, jen v jednu chvíli, kdo jiný než Dean ..... bylo mu už líp a vymýšlel hlouposti.
„Bobby, nebyly tam!“
„Kdo ...... co??“ nechápavě Bobby.
„No ty krysy, přece!!“ Dean takovým nevinným hlasem ...... chvíli bylo ticho a pak hromadný výbuch smíchu.
„No jasně, že tam nebyly, jen jsem vás chtěl odradit, ale nebylo to nic platné, stejně jste tam vy palice zabedněné vlezly,“Bobby to všeobecné veselí moc nesdílel a nejvíce se na tom bavil Dean,, „tak jsme se zasmáli.....mohl bych tedy pokračovat?? Děkuji.“
„Prosím,“ provokativně špitnul Dean ...... málem způsobil další záchvat smíchu, ale Bobby se
podíval dost zamračeně a pohrozil mu prstem ..... překonali to .... ono to moc nešlo, protože Dean si dal před pusu roh polštáře, jako že bude už mlčet, jeho zelené oči však vypovídaly o něčem jiném, již se zase nadechoval k nějaké provokaci ...... Jo, která seděla naproti, si dala výmluvně prst na rty ..... zmlknul, k údivu všech ..... a již nevyrušoval, jen když byl tázán.
Dívali se střídavě ze Sama na Deana ...... při pasáži, co předcházelo tomu pádu .... dost vyděšeně, nechápavě (co to Sama napadlo)!! Podle Deanova výrazu, jak zase on překvapeně přeblikával pohledem z Bobbyho na Sama, bylo jasné, že si toho opravdu moc nepamatuje (nepřetvařoval se, to nikdy dobře neuměl), co slyšel mu úplně rozšiřovalo oči a hlavně až Bobby došel k tomu, proč se tak rozzuřil, Sam následně a pak to byla málem jeho smrt ...... sekl po Samovi zamračeným pohledem. A pak se Bobby dostal k té nejhorší části – Samova démonská krev, kolující v jeho žilách. Tom s Alex (ona spíše zoufale) jen v němém úžasu hleděli na Sama, který se zarytě díval do podlahy. Dean nechal Bobbyho chvíli kolem toho mluvit a pak si vzal slovo.
„Když jsem ti o tom brácho říkal, myslel jsem, že to chceš uchovat v tajnosti i když tady nebudu,“ hořce se zašklebil, „záleželo jen na tobě, zda to budeš roztrubovat dál, okolnosti tě donutily a teď už je to venku ....... no co se dá dělat,“ vzdychnul a pokrčil rameny, „pokud sis nebyl jistý, že to zvládneš sám, měl jsi to říct dřív, ale na druhou stranu tě chápu, ovládl tě strach .... strach z reakce tvého okolí. Já jsem to před tebou tajil ze stejného důvodu .... bál jsem se, jak to přijmeš ty ..... promiň Sammy. Teď se bohužel ukázalo, že nejsi dost silný, nedokázal jsi to potlačit ....... ta tvá vůle nebyla nikdy moc pevná ..... měl jsem to vědět ..... promiň bráško,“ opět se omlouval .....Samovi bylo tak trapně ....Dean měl pravdu, je slaboch.
„Můžeš mně říct, co by jsi teď dělal, kdybych byl mrtvý, jak to poslouchám, ani to nedokážeš pořádně vysvětlit, to zlo, které v tobě klíčí,“ chvíli se na bratra díval a pak odevzdaně a dost unaveně mávnul rukou, „no, teď už je to jedno, jestli já jsem měl nebo neměl a jestli ty jsi měl nebo neměl. Už jsme všichni v obraze, tak se s tím musíme poprat a pomoci Samovi.“
To tedy byla na Deana dlouhá řeč, ale velice rozumná a jaká slova používal .... vůbec by to do něj neřekli, před chvílí samý žert a nyní naprosto zodpovědně. Tohle uměl velice dobře, z vážné situace přejít do legrace a naopak. Přejel si rukou po krku, nasucho těžce polkl a pokračoval.
„Šel jenom po mně, já jsem byl jeho hlavní cíl,“ všechny oči i Samovy se s údivem stočily na něj, „však víte, démoni po mně pasou, snaží se mně dostat ..... on má démonskou krev, ta mu to našeptávala, nemůže za to,“ zase se omlouval za něj .....už to říkal dost zesláblým a chraptivým hlasem, měl toho dost, Tom mu zkontroloval puls, všechno v normálu, jen byl unavený, ale ještě musel udělat jednu věc, později by to nemělo smysl.
„Same , pojď sem,“ pomalu přikráčel, Dean mu pokynul ...... ještě blíže (Sam se naklonil, myslel si, že mu chce něco říct) ...... a pak vší silou pravačkou mu takovou ubalil, že Sam odlítnul na druhý konec pohovky. Chytil se za bradu, z rozkousnutého rtu se vyrojila kapička krve a zablekotal, „to za ten krk?“
„Ne, to je za to tvoje blbé lhaní ...... a nebyl by ani ten krk .....ty jsi mě tedy dal!!!“ a tichým hlasem dodal, „nemuselo se ani prozradit to naše společné tajemství, ale upřímně .... je mi mnohem lépe,“ myslel duševně, fyzicky na tom byl dost bledě, sípavě dýchal, „a měl jsem to udělat už dávno, mohl jsem si ušetřit všechny ty nepříjemnosti a hlavně mou věčně rozbitou hubu,“ chraptivě se uchechtl. Všichni přítomní se začali uculovat, nyní to bylo docela směšné, nikdo Sama nelitoval, ani Alex .... zasloužil si to. Dean zavřel oči, krk měl v jednom ohni, uvítal by něco ledového, ale tím by se to prý ještě zhoršilo ..... chtěl se tak strašně napít ...... Jo to pochopila, donesla sklenici s vlažným čajem......těžko se mu polykalo (jako když měl
v dětství angínu), ale bylo to osvěžující, vděčně se na ni podíval...... byla „v sedmém nebi“.
„A teď abych kvůli tobě jedl kaši ...... ti teda pěkně děkuju ...... debile jeden,“ neodpustil si Dean tento dodatek, zavřel oči, to předchozí napětí na krku mu díky tomu léku povolilo, ale taky ho to uspávalo .....nebránil se ......ta tíha, starost a hlavně věčný strach o bratra z něho spadl ..... již na to není sám ...... mohl v klidu usnout.
Alex prstem pokynula Samovi, aby ji následoval před dveře. Postavili se tak, aby na ně nebylo vidět a pak ...... pak mu vrazila takovou facku, ani si nemusela stoupnout na špičky. Sam se chytil za tvář a docela nešťastně: „A to bylo za co?“ v duchu si říkal, vždyť už jsem za tu svou blbost po hubě dostal a od toho, kdo měl na to největší právo.
„To bylo....bylo...,“Alex sama nevěděla, proč ho udeřila, všechen ten vztek se v ní nahromadil ....a tak nějak jí ta ruka vyletěla, „....za to co jsi udělal bratrovi, za tu bolest, za to tvé hloupé lhaní,“ odmlčela se a pak tichých hlasem dořekla, „a za to co jsi způsobil mně .... tady,“ dlaň si položila na srdce, „víš vůbec, jak mi bylo, když mi to táta řekl a jak mi je teď, po tom všem, co jsem slyšela???“ měla slzy na krajíčku, teď to byla slzy lítosti, zklamání.
Sam se nestačil divit, kde se to v ní vzalo, ale v tomto směru byla asi po tátovi .... neskrývala rozhořčení ani žádné emoce ...... dala mu co proto. Sklopil hlavu, ano měla pravdu, vůbec na

ni nepomyslel .... vlastně na nikoho, nechal v sobě to zlo rozbujet do takové míry, až nad ním převládlo ..... bál se jí pohlédnout do očí .... čím to ospravedlnit? Někoho obviňovat? Ne! Byla to jen jeho chyba a teď za to zaplatí .... nenávistí, strachem, pohrdáním svých blízkých.
„A to mi k tomu ani nic neřekneš??“ vzala ho za bradu .....na chvíli se jejich hnědé oči spojily.
Sam ji k sobě mlčky přitisknul, cítil její zrychlený dech, tlukot srdce ..... srdce, kterému tolik ublížil. Lehce ji políbil do voňavých vlasů, zavřel oči a .... čekal. Další facku?? Okamžitý rozchod?? Vůbec by jí to nezazlíval, přece nebude s takovým ..... myšlenku již nedokončil. Alex mu polibek opětovala .... na ústa, tou skloněnou hlavou jí to usnadnil (využila toho) ..... nebyl jen letmý ..... ale dlouhý, nádherný, vášnivý, sladký. Sam ji přivinul ještě vroucněji.
„Same, ty nejsi zlý, věděla jsem to hned od prvního okamžiku. Společně to zvládneme ...... uvidíš ..... pomůžu ti ..... všichni ti pomůžeme ..... naučíš se s tím žít .... musíš .....kvůli mně, kvůli nám dvěma,“ Alex přerývaně šeptala.
Sam byl tak šťastný ...... ona je ohromná, úžasná ...... čekal všechno možné, ale tohle!!
„Odpusť ..... vždyť já ani nevím, jaké mám štěstí, že tě mám ..... vůbec si tě nezasloužím,“ zašeptal také.
Chvíli tak ještě stáli v objetí...... znovu se dlouze políbili a ruku v ruce se vrátili zpět do domu.
Dean mezitím usnul s pootevřenou pusou, mírně chrápal, to asi ten jeho krk a že ležel na zádech. Všimli si toho již dříve, někdy jen těžce dýchal, jindy chrápal hrozně, přes den to tak nevadilo, ještě, že v noci s ním nikdo nemusel sdílet místnost.
Tom se také chystal k odchodu, dohodli se následovně – pokud budou dodržovat jeho pokyny, není třeba jeho každodenní návštěvy, zkontroluje pacienta tak za tři dny, jen kdyby došlo k nějakému zhoršení, okamžitě přijede on nebo Alex.
Ve dveřích se ještě otočil na Sama: „Abych nezapomněl ....ten deník, je to rodinná památka,“ a natáhnul ruku. Sam mu ho podal z police za ním. Jejich pohledy se střetly.
„Jsem rád, že se to vysvětlilo ...... už kvůli Alex, všechno to tak prožívá, nechtěl bych, aby byla nešťastná ...... má tě ráda, záleží jí na tobě ..... víš to??“ bylo to důvěrné, jen pro Samovy uši, povzbudivě se na něho i usmál.
Za malý okamžik se Sam díval za odjíždějícím autem a v duchu si stále přehrával Tomova poslední slova ..... byl v tu chvíli nesmírně šťastný.

Odpovědět