Bleach Europe

Moderátoři: DexTeR_X5, tutanchaton, Pěna

Odpovědět
Uživatelský avatar
jajafilm
Monster
Příspěvky: 181
Registrován: stř 13. čer 2012 6:31:35

Bleach Europe

Příspěvek od jajafilm » ned 11. led 2015 13:13:35

Autor: jajafilm
Varování: násilí, smrt, možné gramatické i obsahové chyby
Anotace:
Dílko, co prvotně mělo být fanfiction na populární japonský seriál Bleach, avšak od původní předlohy se na tolik vzdálilo, že se ho dá brát, jako dílko samo o sobě nezávislé.
Jedná se o temnou sérii o šesti dílech inspirovanou právě oním zmíněným seriálem, ze kterého si však bere asi jenom myšlenku bytostí Shinigami ("bozích smrti", nebo jak já ráda překládám "smrtek"), čerpající z českých pohádek a mírně se dotýkající témat politiky. Tato série byla prvně publikována na konci roku 2010 a od té doby nedošlo k žádné její úpravě. (Svoje starší dílka neupravuji a ani po stránce obsahové ani po stránce gramatické z důvodu "historie mé tvorby".)
Personal note: Dlouho jsem váhala, jestli to sem mám vložit, ale nakonec jsem si řekla, že by to třeba nějakého nadšence mohlo zaujmout... snad, doufám... :-)

**************************************************************************************************************************************
Netradiční vodník z kašny

Daleko od všeho dění,
kde Kurosaki a jeho přátelé město brání,
píší se daleko jiné příběhy
a možná s jinačími průběhy.

Ve středu Evropy,kde zlé duše mají jiné drápy,
kdo chrání lidi a převáží mrtvé na druhou stranu
přes mrtvých bránu?

„Hmm, paní, proč v takovém parném odpoledni nosíte ty černé sametové šaty s kápí?“ zeptala se blonďatá holčička v krásných zářivě bílých šatech a zadívala se na dvě osoby, které právě vyšly z obchodu se zeleninou.
Její otázka nesměřovala k tomu menšímu muži s džíny, volným, otrhaným trikem a náušnicí v jednom uchu, který se znuděně díval kamsi do dáli a dával okatě najevo že vše, co se před ním děje, je mu podřadné. Ne, její otázka mířila k ženě, která stála vedle něho. Byla vyšší a pod černými šaty se matně rýsovala její štíhlá postava. Kdo ví proč, už z dálky budila respekt. Přes hlavu měla hozenou kápi, takže jí nebylo vidět do obličeje. Malá holčička okamžitě upoutala pozornost těch dvou. Přišli až k ní a žena v černém se nad ní sklonila.
„Ty nás vidíš dítě?“ zeptala se. „A neměla bych, paní? Proč chodíte v takovém horku v černém?“ znovu se tázala holčička.
„Proč bych neměla děvče?“ „Slunce je na nejvyšším bodě na obloze, nikde ani mráček a vítr nezafouká. Slunce nehřeje, pálí, škodí kůži. V takovéto době, kdy zvony odbíjejí poledne, se na ulicích neobjevuje nikdo rozumný, jen úžeh zvaný polednice.“
„Já se polednice nemusím bát,“ odpověděla klidně žena. „Jste polednice?“ zeptala se holčička, ale ne se strachem v hlase, spíše s lhostejností.
„Ne, nejsem polednice. Nemusím se jí bát, protože už dávno nejsem mladá.“ Holčička rázně zakroutila hlavou, až se zavrtěly její dlouhé copy. „Polednice si už dávno nechodí jen pro děti. Polednice si už dávno nevybírá. Stala se z ní jen jiná smrt, která bere stejně jako její kamarádka všechny, co se jí dostanou do spárů. Dnes ve vedru tu obchází a bere si s sebou lidské duše,“ řekla holčička a zadívala se na obchod se zeleninou.
Přes výlohu byly vidět v obchodě jen matné obrysy, přesto děvčátko jasně svým postojem dávalo najevo, že ví o tom, co se pře chvílí v obchodě událo. „Karla, tak se jmenovala ta bláhová z obchodu. Bláhová žena, co pracovala víc než měla, v zimě, na podzim, na jaře, a i v horkých parních letních dnech. Žena s laskavým úsměvem, co nesnášela urážky, pýchu a vodu. Neuměla plavat, vody se smrtelně bála a nakonec umřela na úžeh, chudinka malá,“ politovala ji holčička. Neznělo to však moc lítostivě.
„Ta žena nezemřela na úžeh,“ pravila zaujatě žena s kápí. „Ne?“ protáhla holčička jako nic.
„Ne,“ zavrčel rozladěně muž, „někdo jí vytáhl duši z těla.“ „Aha,“ řekla nevzrušeně holčička, jakoby byly takovéto rozhovory na jejím denním pořádku, jakoby taková to odpověď nebyla vůbec strašidelná a byla normální.
„Aha?“ zopakoval holčinu nevzrušenou odpověď muž se sarkasmem. „Holka, tohle není rozhovor, co by s námi vedl člověk, natožpak malá holčička. Kdo jsi?“
„Proč bych neměla být tím za koho se vydávám? Jak můžete vědět, jestli jsou dospělí chytřejší a ví toho více než děti? Copak člověk když stárne, nemá pocit, že všechny vědomosti ztrácí, že už nic neví, ani ty nejtriviálnější věci, které jsou dětem naprosto zřejmé? Čeho si dospělí všimnou a čeho děti? Když dítě s vysokou duševní silou spatří ducha a ten mu řekne, že je duch, ani ho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Když se to stane dospělému, napadne ho, že se zbláznil. Běda dítěti, které se svěří. Běda tomu, který je odlišný. Lidé to nemají rádi, nesnáší to a přitom jejich nenávist kolikrát není na ničem založena. Jen na strachu. Lidé jsou vůbec takoví bezohlední strašpytlové, že kopou a sekají kolem sebe bez ohledu na druhé. Ničí sebe i ostatní, a proto by je někdo měl zavřít, aby si neublížili,“ poslední věta se holčičce vydrala z hrdla. Byl to nepřirozený, vřískavý a děsivý zvuk, po kterém člověku běhal mráz po zádech. Holčička kolísavě couvla pár kroků od muže se ženou ke středu náměstí, ke kašně. Byla to jedna z těch velkých, kamenných, dominantních kašen z vrcholné gotiky.
Sedla si na její okraj, ale teď už rozhodně nevypadala jako holčička. Celá za několik vteřin vyrostla o tři hlavy a dospěla do zralého ženského stvoření, které však rozhodně nevypadalo přitažlivě, ba naopak tryskala z něho zloba a nenávist, které ho pokřivily do nelidskosti. Šlo z něho strach. Mělo dlouhé pěkné nohy, ale na konci u prstů mělo blány, stejně tak na tom byly i jeho ruce. Nehty jak na rukou tak i na nohou mělo až příliš velké a tvrdé, to nebyly nehty, ale drápy. Zářivě bílé šaty byly teď už mokré, zašlé, špinavé a zelené od řas. Mělo je roztrhané a zakrývaly jen nezbytné části těla. Kromě nich mělo na sobě černý frak, který pravděpodobně někomu ukradlo a z kterého sršela voda. Předtím světlé vlasy spletené do copů byly teď rozcuchané, nazelenalé a v nich stuhy. Jeho pleť se také změnila. Zbledla a namodrala. Na jeho tváři se objevila strašidelná zubící se maska jen s dírami na oči, ze kterých žhnuly jasně žluté duhovky.
„Máte rádi vodu? Já ji zbožňuji, dodává mi síly a nevídané energie. Vždy tomu tak bylo. Vždy byla mou přítelkyní a nakonec mi i poskytla útěchu a domov, když jsem ji o to požádala. Matička voda se o mě stará pořád,“ pravilo stvoření s láskou a pohladilo okraj kašny. Pak se však zamračilo a pohlédlo zpět na muže se ženou. V jejich žlutých očích se zablýskly nenávist a pohrdání.
„Vy nejste to, co oni. Na tom však nezáleží,“ pokračovalo stvoření dál, „nezajímá vás, co všechno ti lidé mají na svědomí, přišli jste za ně vyrovnat účty. Je to vaše práce, práce bohů smrti, práce smrtek. Nemám pravdu? Tak krásně voníte. Jen pojďte blíž, jistě se v takovém parném letě potřebujete osvěžit. Jen pojďte na mě, určitě se vám moje hlava v Městě Mrtvých bude hodit, jsem si jista, že odměna za ni bude velmi tučná. Jen pojďte a já vás připojím do své sbírky hrnečků,“ zasyčelo stvoření. Stvoření zvedlo ruce nad hlavu a společně s nimi se zvedla i voda z kašny. Nad stvořením se vytvořila ohromná vodní masa, která snad ani v kašně nemohla být. Stvoření se pronikavě zasmálo a znovu mávlo rukama tentokrát k muži se ženou. Masa vody se dala do pohybu a přímo na ty dva. Objala je a sevřela ve svém objetí.
Zdálo se, že něco takovéto nemohli ti dva přežít, ale ani oni dva, jak už řeklo stvoření, nebyli obyčejní. Po chvíli, která se zdála ženskému stvoření tak dlouhá, že skoro začalo oslavovat, se ozvalo tiché zašeptání a poté prskání a syčení odpařující se vody. Skrz vodní masu, oblak, který teď věznil muže se ženou, začalo prosvítat světlo a zanedlouho se vodní masa zhroutila. Žena v kápi klečela na nohou a držela se muže. Muž stál a v ruce svíral hřbitovní svíčku. Ta plála zvláštním ohněm, ozařovala, ač za poledního světla, vše okolo a vypařovala veškerou vodu ve svém okolí.
Ženské stvoření nenávistně zaječelo. Byl to odporný zvuk, skoro jako když se utahují zrezivělé kohoutky. Jako na povel tohoto zvuku, se z kašny začala valit voda, ale ne tak jako před chvíli, kdy se voda vznesla a stalo se z ní něco jako živé monstrum. Tentokrát přetékala přes okraj kašny, jakoby jí v kašně bylo příliš. Nejen z kašny ale i z kanalizace, co ústila na povrch. Pokryla celé náměstí a chtivě drapla po muži se ženou. V tu ránu jakoby ztuhla na kámen a uvěznila tak ty dva v pasti. Ženské stvoření radostně zatleskalo a vypísklo jako malé děcko, když dostane lízátko. Stvoření se vzneslo do vzduchu a poté do kašny. Na chvíli zmizelo z dohledu, ale poté znovu vyletělo a v rukou svíralo pět pěkných hrnečků s pokličkami. Usadilo se znovu na okraji kašny a krákoravě se smálo. Položilo hrníčky opatrně také na okraj a jednu pokličku po druhé začalo odklápět.
„Jistě byste rádi viděli i ty ostatní duše, co ve městě postrádáte. Je načase vám ukázat, že se o ně skutečně svědomitě starám a že jim nic nechybí,“ pravilo stvoření a skutečně. Z odkrytých hrnečků začaly pomalu vylézat duše. Zpočátku byly malinké, aby se do hrnečků vešly, ale jakmile z nich vylezly, jakoby se nafoukly do normálních rozměrů. Jejich tváře však prozrazovaly, že už byly zdeformovány pobytem v hrníčku a jen podléhají vlivu ženského stvoření. Jejich řetězy sice byly ještě dlouhé, ale jejich druhé konce drželo stvoření, které se teď děsivě smálo.
Muž přiložil blíže svá ústa k plameni. Duše z hrnečků se k nim blížily. „Zaplápolej, Smrtonoško,“ špitl muž.
Jedna duše už došla skoro k nim. Svíčka lehce pohasla.
Duše, co došla k nim, byl dřevorubec a držel v ruce sekyru. Rozpřáhl se proti nim. Svíčka jasně zazářila, zavál vítr a oheň se rozrostl. S velkým bafnutím se oheň snesl na zkamenělou vodu, která popraskala.
Sekera dřevorubce se neúprosně blížila k muži, než se ho však stačila dotknout, dřevorubec odletěl pět metrů od muže. Na jeho hrudi zazářilo znamení Raido a dřevorubec v oslnivém modrém světle zmizel. „Dík,“ hlesl muž k ženě v kápi, která ho díky kouzlu zachránila.
Ostatní duše z hrnečků se na oba dva bez rozmyšlení vrhly. Svíčka ještě více zazářila a oheň z ní se vyvalil nejen na další dvě duše, ale také znovu muži se ženou pod nohy. Ztvrdlá voda jim pukla u kotníků a část jí odletěla pryč. Díky tomu byli muž se ženou opět volni.
Oheň, co se ze svíčky vyvalil na dvě duše, na nich okamžitě vzplál a duše zmizely v ohni, který vzápětí pohasl. Žena se pustila muže, postavila se a natáhla ruku kamsi do vzduchu.
„Radegaste,“ sykla žena a v jejích rukou se objevila obrovská kosa. Žena ji pevně uchopila a rozeběhla se proti zbylým duším z hrnečků. Jedním chvatem, seknutím je podkosila a ony zmizely v modré záři.
Ženské stvoření zakvílelo, jakoby to nebyly ty duše koho žena přeťala, ale ono samo. Kvílelo a kroutilo se. Podlomily se mu kolena a sesulo se na zem. Zbylá zkamenělá voda, která obklopovala náměstí popraskala a poté se úplně rozdrolila na prach. Stvoření už vůbec nevypadalo nebezpečně. Ač se nezměnilo fyzicky zpět do té malé holčičky, kterou hrálo na začátku, duševně tomu tak bylo. Jeho vypracované svaly ochably a klesla mu ramena. Kvílení přešlo v tiché ženské vzlyky. Stvoření dalo hlavu do dlaní a stále tiše brečelo. Chvělo se a klečelo na zemi.
Poté přestalo i vzlykat a rezignovaně vzhlédlo k muži se ženou čekaje na svůj konec. Žena k němu přistoupila, ale stvoření samo ji vytrhlo kosu z ruky a seklo se do masky. Ta se rozlétla na tři kusy. Objevila se pronikavá světle modrá záře. Bělásek vzlétl k obloze a po stvoření, modré záři, ani jiných nenormálních věcech nebylo najednou ani vidu, ani slechu. Jen dva poutníci ještě chvíli zůstali na náměstí u kašny.
Žena se shýbla k jakési ošuntělé pamětní desce, co ležela u kašny. Stálo tam jen pár stručných slov, a pod nimi ještě ošuntělejší fotka malé holčičky s copánky v bílých šatečkách.

Na památku Radky Mrázkové,
která se zde utopila roku ****


Rok pořádně nebyl k přečtení.
Žena pohrdavě odvrátila tvář.
„Píší, jakoby to byla nehoda. Tu dívku k tomu dohnali. Báli se jí, protože viděla víc než oni, a tak ji šikanovali. Celkem si to zasloužili.“
Muž pokrčil rameny a zapálil si cigaretu. „Není to jedno? Hlavně, že dostaneme za ni tučnou odměnu,“ zahuhlal přes polozavřené rty.
Žena zakroutila nechápavě hlavou a povzdechla si. „Možná máš pravdu, je lepší se takovými věcmi nezabývat a přenechat takové to úvahy lidem,“ řekla nakonec, ale poslední slova ji z úst vzal vítr.
Po dvou poutnících jakoby se slehla zem a náměstí zůstalo úplně prázdné.

Uživatelský avatar
jajafilm
Monster
Příspěvky: 181
Registrován: stř 13. čer 2012 6:31:35

Re: Bleach Europe

Příspěvek od jajafilm » stř 21. led 2015 14:42:32

Autor: jajafilm
Varování: násilí, smrt, možné gramatické i obsahové chyby
Anotace:
Dílko, co prvotně mělo být fanfiction na populární japonský seriál Bleach, avšak od původní předlohy se na tolik vzdálilo, že se ho dá brát, jako dílko samo o sobě nezávislé.
Jedná se o temnou sérii o šesti dílech inspirovanou právě oním zmíněným seriálem, ze kterého si však bere asi jenom myšlenku bytostí Shinigami ("bozích smrti", nebo jak já ráda překládám "smrtek"), čerpající z českých pohádek a mírně se dotýkající témat politiky. Tato série byla prvně publikována na konci roku 2010 a od té doby nedošlo k žádné její úpravě. (Svoje starší dílka neupravuji a ani po stránce obsahové ani po stránce gramatické z důvodu "historie mé tvorby".)
Personal note: Nop, zatím se nikdo neozval, tak tedy vkládám druhý díl s nadějí... :-)

**************************************************************************************************************************************

Bludička z pustiny

Chodí temnotou,
protože pravdu shledali příliš krutou.
Jen ve dvou se brodí samotou,
a tak den za dnem plynou,
až se to vše zdá pouhým zdáním,
a naším zbožným přáním.



Pustina, ten výraz nepatřil jen obyčejné poušti, jakých je na zemi, ve skutečném světě hned několik. Ne, tento výraz patřil rozlehlému místu ničeho, jen vyprahlé půdy, která se pod nohama rozpadala na duševní částice, a co začínalo už u jižní brány Města Mrtvých a táhlo se až do dáli, kamsi k bránám města Osiris.
Pustina byla územím, do kterého se neodvažovali ani ty nejstatečnější, přesto teď u jižní brány se nyní nacházeli dva bohové smrti, smrtky, muž se ženou.
Muž seděl na oprýskané pouliční lavičce a zdáli sledoval ženu, svoji nerozlučnou parťačku, jak k němu jde a přitom pohybuje boky ze strany na stranu. Bezděčně si olízl rty. Byla, dalo by se říci, skutečně krásná. Nechal si tu chuť chvíli na jazyku, ale poté ji spolkl. Nebyla jako on. Ještě si pamatoval starou dobu. Na rozdíl od ní byl tím jedním, co se narodil do už rozpadajícího Města Mrtvých a pamatoval si pouze hon smrtek za jídlem jakožto nájemných bojovníků.
Došla až k němu a on i přesto, že měla na sobě kápi, co ji zakrývala tvář, poznal, že se usmívá. Tázavě zvedl obočí.
„Máme další práci,“ zněla její odpověď.
„Hmm, a očekávám podle tvého tónu, že velmi dobře placenou,“ řekl muž a natáhl ruku před sebe. Objevila se drobná záře a v jeho ruce se zjevila hřbitovní svíčka.
„Ne, tahle práce není na zemi,“ zavrtěla hlavou.
Zamračil se. „Chceš říct, že jsi vzala jednu z těch prácí od těch starých sklerotických páprdů, co všechno zvoraly a teď se bojí i vyjít na ulici, od těch tlustejch páprdů, co smrtky přetransformovali v tohle,“ křičel a přitom mohutně mával rukama, „od těch, co už dávno ztratili postavení a moc, částečně zapříčinili rozklad a bezvládí Města Mrtvých, ale kteří mají pořád tolik peněz, aby si nás najali na hlídání jejich zadků a měli od zlých duší pokoj, na rozdíl od obyčejných lidí! Tys vzala práci od těch zatracených senátorů, radních! Myslel jsem si, že idealista a ta nezkažená osoba jsi tu ty.“
„Jo, vzala jsem práci za tisíc zlatých, máš s tím snad problém?“ řekla mužova parťačka nevzrušeně.
„Za tisíc zlatých! Ne, nemám s tím žádný problém.“ zavrtěl rázně hlavou.
„Senátor Nejedlý, náš milý velmi chytrý dědula, který hledá zlé duše, prázdné i pod svoji postelí a co už několik let skutečně nevylezl z domu, ztratil svého jediného drahocenného syna,“ začala.
Její parťák si odplivl. „To moc drahocenný nebyl, když mu stojí jen za tisíc zlatých,“ tiše sarkasticky podotkl.
„Tisíc zlatých je obrovská částka i pro něho. Díky jeho paranoie se jeho obrovské jmění značně úží. Senátoři a radní už dávno nejsou tak bohatí jako dříve. K větší částce bych ho už nepřiměla, krom toho synáček senátora je synáček senátora a muže jen někde trucovat, protože se předtím s Nejedlým dost ošklivě pohádali. Může také někde popíjet a užívat si s děvčaty, má už na to věk. Zcela upřímně za jiných okolností bych začala u tohohle, ale naposledy, co byl prý spatřen, bylo, jak vychází z města do pustiny,“ pokračovala žena dál.
Jejího parťáka to evidentně zaujalo, potěšeně se zašklebil. „Hee, jak vychází z města, jak sám jde do pustiny, aha proto jsme tady, že by na paranoie senátora Nejedlého něco bylo?“
„Nikdo neví proč by něco takového šíleného dělal. Ani v jeho pokoji není sebemenší stopa. Máme jen jednu malou nápovědu. Jedna uklízečka řekla, že se jí svěřil s tím, že ho často trápí úzkost a že slyší sem tam něčí volání.“
„Volání, úzkost, to vypadá vskutku zajímavě, ale skutečně chceš začít tady? Vždyť ani nevíme, jakým směrem do pustiny šel, určitě si musíme promluvit s daleko více lidmi a …“
„Na rozdíl od tebe jsem já celý večer včera nechlastala, a tak jsem dnes ráno byla svěží a mohla pracovat. Přesto jsem nic víc nezjistila,“ odpověděla kousavě.
„No jo, ale já nevěděl, že vůbec takovouhle práci máme, takže i kdyby …“
Ženina postava se nad sedícím mužem nezvykle vztyčila. Muž ucítil náhlý nápor duševní sily. Polkl a začal komicky kývat hlavou.
„Ano, jistě, samozřejmě máš naprostou pravdu,“ breptal přitom.
Duševní tlak a celá jeho parťačka se vrátily do normálu.
„Tak fajn, jsem ráda, že tomu rozumíš,“ řekla a muž si i přes kápi přečetl její sarkastický usměv.
Rukama vykreslila několik znaků a poté pravou dlaň přiložila na zem do znamení Mannaz. Od země zavál studený vítr. Prach, smetí i s drobnými kamínky se vznesly nad zem. Od ženiny ruky celým okolím projela tlaková vlna. I muž to pocítil. Částečky prachu, kamínky a smetí to totálně rozdrtilo a pak vše náhle ustalo. Žena odtáhla ruku.
„Tak co, kde se nachází, kam šel?“ zeptal se muž.
„Já, já nevím,“ zašeptala žena.
„Co, cože, jak to, že nevíš?!“
„Nevím, nenašla jsem jeho duši. Není po ní ani památky. Dokonce ani náznak, že by mohla být tady, nebo v reálném světě. Jako by přestal existovat. Takže nakonec by mi stejně tak mohla být Smrtonoška k užitku, mohl bys?“
„Pche, kdyby to řekl někdo jiný, zemřel by, než by stačil říct švec. Já ani Smrtonoška nejsme tvoje věci, ani nepodléháme tvým rozkazům,“ rozčílil se muž.
„Kdyby to byl někdo jiný,“ zopakovala potměšile žena.
„Nevytáčej mě,“ zavrčel, ale pak se náhle zarazil a zamračil se. „Slyšela jsi to taky?“
„Jo, slyšela,“ přikývla žena a zahleděla se do pustiny.
„Pojďte, jen pojďte, pustiny netřena se báti.
Pojděte, pojďte rozkládající se město není vhodný domov.
Jen pojďte, jen pojďte, nebo se stanete tohoto města obětí.“

Muž se ženou se začali zběsile ohlížet a hledat toho, kdo to řekl, ale nikoho neviděli ani necítili.
Hlas se však ozval znovu:
„Hledáte někoho,
ale když zůstanete na místě, tak ho nenajdete.
Jen v pustině, jen v pustině je slušné žití.
Jo, v pustině, jo, v pustině tam je lehčí bytí.
Jen v pustině, jen v pustině ho najít můžete.
Běžte do pustiny, jen tam, jen tam duše existovat mohou.
No, řekněte, kde chcete býti a žíti před, nebo za bránou.
No, tak, no, tak povězte, pro co se rozhodnete?“

pravil a zvonivě se zasmál.
„Kdo jsi, kde jsi, ukaž se!“ procedil mezi zuby muž.
Místo odpovědi se mu však ozval jen další smích.
„Není radno dráždit hada bosou nohou. Zvláště když se had právě rozzuřil,“ štěkla rozčíleně žena a složila ruce do velkého blesku znaku Sowulo. Na první pohled se zdálo, že se nic nestalo. Neprojela žádná tlaková vlna okolím, ani nic podobného. V dáli v pustině se však začala rýsovat něčí matná postava. Však při větším zaostření to nebyla postava, ale modrý plamen vznášející se nad zemí. Jistým způsobem byl krásný, třpytící se na obzoru, lákající lidi ho následovat do pustiny.
„Bludička!“ zavrčel muž se ženou naráz.
Bludička, stvoření v podobě plamenu, se znovu rozesmála.
„Je jedno kým jsem.
Záleží jen na pravdě
v hrdle mém.“

„Kam jsi ho zavedla!?“ zeptal se nevrle muž.
Vypadalo to že bludička zvážněla.
„O kom pak to račte mluviti?“ optala se.
„Nedělej hloupou, kde je mladý synátor Nejedlého?“
„Hee, tak mladého Nejedlého
Nejedlého se vám zachtělo.
Ten je daleko, daleko pryč.
Jako jeden z mála prozřel.
Jako jeden z mála odešel.
Já, já za nic nemohu.
Tak se na to obraťte k bohu.“
„Takže nám chceš nakukat, že o tom nic nevíš?! Žes ho do pustiny nezavedla a že nevíš kde teď je!“ teď už výhružně vyštěkl muž.
„Nic takového já neráčila říkati.“
„Nedělej si ze mne pr**l! Tak když to víš, tak nám to řekni!“
„Nemůžu,“ špitla bludička.
„Ale můžeš a uděláš to, nebo tě k tomu donutíme,“ řekla chladně žena a už začala vykreslovat další znamení na její spoutání.
„Nepochopili jste, kdybych vám to řekla, stejně bych tím nikomu nepomohla. Pustina je pustina. Nemůžu vám to říci, ale můžu vám to ukázat. Pojďte jen pojďte za mnou,“ pobídla je znovu bludička.
„Myslíš, že jsme úplně padlí na hlavu? Myslíš, že když víme, kdo jsi, tak se necháme někam tebou vést?“ štěkl muž, ale bludička se jen zasmála a rozeběhla se dál do pustiny.
„K sa**u!“ ucedili oba bohové smrti a chtě nechtě se rozběhli za bludičkou.
Bludička se znovu rozesmála zvonivým, ale zároveň zvráceným způsobem a běžela dál a dál do pustiny. Oba bohové smrti neměli na výběr a běželi za ní, neúnavně ji sledovali a marně se ji snažili spoutat kouzly, ale bludička si zachovávala bezpečnou vzdálenost, a když už se ocitla v nebezpečí zmizela a objevila se někde jinde.
Smrtky se pohybovaly také velmi rychle, ale ať se snažily sebevíc, bludičku nemohly dohonit a den plynul. Pomalu si začaly uvědomovat, že jsou až příliš daleko, a že už nemají ani kousek jídla a ani pití. Netušily, co by teď měly dělat, vrátit se a přijít o možných tisíc zlatých, nebo dál pronásledovat bludičku a ztratit se dočista?
Obě smrtky se zastavily a ztěžka oddechovaly. Bludička se také zastavila v bezpečné vzdálenosti. Začalo se už pomalu stmívat. Smrtky se na sebe podívaly s otázkou: „Co teď budeme dělat?“ Na což se rozhlédly kolem sebe a vytřeštily oči. Dostaly se opravdu daleko. Dosud si pořádně neuvědomovaly, co je vlastně pustina zač. Sevřel se jim žaludek, najednou si připadaly nicotně malí. Ocitly se na obrovské pláni ničeho táhnoucí se donekonečna. Věděly, co je pustina zač, ale až nyní, když to viděly na vlastní oči, pochopily tu pravou hrůzu.
„Ale, ale snad vás tento pohled nezaskočil. Snad byste to nevzali, když už budeme skoro na místě,“ smála se dál bludička a sama se teď změnila a ukázala svoji pravou podobu. Celý plamen se protáhl do výšky, vytvaroval se do ženské štíhlé postavy a přestal tak intenzivně zářit. Vlastně veškeré světlo teď zářilo z malé lucerny, co držela v ruce. Na tváři měla přes oči podivnou škrabošku a nahoře na hlavě se jí vytvořily bílé plamenné vlasy. „Pojděte se mnou, pojďte dál,“ pravila, ale měla se více soustředit na muže se ženou.
Ti se rychle vzpamatovali a využili situace. V mužové ruce se zjevila hřbitovní svíčka a žena vykreslila znak Isa.
Bludička však s tím počítala a mistrovsky uhnula jak kouzlu tak i plamenu, který vyšlehl až na ni. Byla v bezpečné vzdálenosti, smrtky proti ní neměly šanci.
To se však přepočítala, s tím, že smrtkám nechala chvíli vydechnout, dala jim možnost, kterou předtím kvůli rychlosti neměly. Žena totiž na ni sice poslala kouzlo, ale zároveň povolala Radegasta, obrovskou kosu, kterou chytla do druhé ruky a zabořila za sebe do země.
„Ukaž svou pravou tvář Radegaste!“ špitla žena a celá obloha se zatáhla. Z kosy za ní začala utíkat jakási temná síla, tma, která se plížila skulinami a prasklinami v uschlé půdě. Plížila se po zemi, ale i zahalovala matně veškeré okolí až k bludičce, kterou obklopila. Světlo v její lucerně pohaslo a v té samé chvíli nelidsky zaúpěla jako by ji trhali na kusy.
„Próóóč? Próóč? já to nechápu.“ „Radegast, je sice kromě války Bůh také úrody a slunce, ale já už dávno neviděla slunce na konci tunelu. Byla jsem jednou z těch, co zažili hroutit se Město Mrtvých do dnešní podoby. Smála jsi se a ptala ses, jestli jsme se nezalekli pustiny. Možná ano, zalekli, ale nikoli, že bychom se jí báli. Jak bych se mohla bát něčeho, co je pod mojí kontrolou. Mojí mocí je prázdnota a ty nám povíš, kde je Nejedlý!“ vysvětlila a rozkázala žena.
„Dost, prosím, přestaňte!“ zaječel náhle někdo.
Ten někdo byl mladý, vysoký, pohledný, blonďatý mladík v otrhaných šatech, který právě z ničeho nic skočil mezi bludičku a smrtky. „Prosím, jsem syn Nejedlého tady mě máte a ji nechte jít. Prosím, netrapte ji dál, netrapte jedinou osobu, která mi je blízká.“
„Cože, uvědomuješ si hochu, že ač je krásná jak chce, je to pořád…“ zavrčel muž.
„Ne, tak ji nenazývejte! Ona už není tím, co byste měli honit, ani mě sem nepřitáhla, šel jsem sám. Proč jste sem přišli? Co po mně chcete?“
Tma a temná síla pustily bludičku a stáhly se zpět do kosy, která se poté vytratila stejně tak jako hřbitovní svíčka.
„Posílá nás tvůj otec, máš jít s námi zpět do města,“ odpověděla žena.
„Aha, měl jsem čekat, že jednou nabídne tolik peněz, že se sem někdo vydá, ale i kdybych to předvídal, nečekal bych, že tu budete tak rychle. Chápu, ale nemám v největším úmyslu se vrátit,“ řekl mladík.
Bludička se pomalu postavila na nohy a zahleděla se na svého zachránce. „Já, já se ti moc omlouvám. Ty lidi, no viděla, slyšela jsem je u brány, že tě hledají a tak jsem je zavedla k tobě, co kdyby chtěli něco důležitého,“ začala se bludička omlouvat.
„Ne, to je v pořádku, nezlobím se,“ zastavil ji syn Nejedlého.
„Jestli odmítáš jít s námi, tak tě přinutíme násilím. Protože to, co ty chceš, je pro nás podřadné. Nás platí Nejedlý,“ řekla chladně žena, ale její parťák se náhle škodolibě zašklebil a vzal si mladíka stranou. Chvíli se ti dva dohadovali, ale za chvíli se oba vrátili se širokým úsměvem.
„Myslím, že to tady pro nás skončilo. Zdá se, že tu mladého Nejedlého můžeme nechat a odejít s klidným srdcem,“ pravil muž a žena nakonec chabě přikývla na souhlas. Když se však pomalu začali ubírat směrem k Městu Mrtvých nevydržela to a zeptala se.
„Co jsi to dohodl, to jako po tom všem odejdeme s nepořízenou?“
„Blázníš? Vždyť jsem ti nejednou řekl a dokázal, že kdyby mi to něco přineslo, tak se i sám zabiji. Samozřejmě jsem se s ním dohodl, že nám dal ještě větší částku za to, že ho tam necháme být. Já bych se zabil pro prachy a on by se raději zabil, než by šel zpět do Města Mrtvých. Nesnáší, co se z toho města stalo za vlády jeho otce a zkoušel to napravit. Veškeré jeho pokusy však vyšly vniveč, k tomu se zamiloval do bludičky a tak raději odešel,“ zasmál se a zamával šekem.
„Ještě že tyto drobné papírky nosíš stále při sobě a on své konto nezrušil," podotkla suše žena.

Uživatelský avatar
jajafilm
Monster
Příspěvky: 181
Registrován: stř 13. čer 2012 6:31:35

Re: Bleach Europe

Příspěvek od jajafilm » pát 30. led 2015 20:53:20

Autor: jajafilm
Varování: násilí, smrt, možné gramatické i obsahové chyby
Anotace:
Dílko, co prvotně mělo být fanfiction na populární japonský seriál Bleach, avšak od původní předlohy se na tolik vzdálilo, že se ho dá brát, jako dílko samo o sobě nezávislé.
Jedná se o temnou sérii o šesti dílech inspirovanou právě oním zmíněným seriálem, ze kterého si však bere asi jenom myšlenku bytostí Shinigami ("bozích smrti", nebo jak já ráda překládám "smrtek"), čerpající z českých pohádek a mírně se dotýkající témat politiky. Tato série byla prvně publikována na konci roku 2010 a od té doby nedošlo k žádné její úpravě. (Svoje starší dílka neupravuji a ani po stránce obsahové ani po stránce gramatické z důvodu "historie mé tvorby".)

**************************************************************************************************************************************
Ohnivý muž

Najdi hranice, najdi střed
najdi je, než začne pršet
najdi a nelítostně je střež
vždyť i ty sám si to přeješ.

Kde je mám hledat?
Kdo by, kde jsou, měl určovat?
Kdo je potřebuje,
když i svět sám bez nich volně pluje?

Probuď se, prozři,
a nenech svět upadnout do pří.
Hleď, už prší.


Tma nekonečná, rozprostírající se skoro nad celou polovinou planety, matka noci, klidné, ponuré, tiché, mokré, přesně taková totiž tenkrát noc byla. Proudy vody padaly na zem a já cítil, že se něco stane. Hořká, hnusná, dusivá pachuť hlíny na špičce jazyka, mi to říkala. Cítil jsem to v kostech, z hnilobného pachu shnilých, promáčených rostlin a dokonce i z vody, co padala neustále z nebe.
Bylo mi špatně. Pálily mě oči a třeštila hlava, takže jsem myslel, že mi vybuchne. Až příliš jsem ji i oči unavoval. Celé noci jsem probděl pracuje, na své zdraví jsem nehleděl. Už to bylo opravdu dávno, co jsem naposledy spal, jedl pořádné jídlo, nebo jinak o sebe pečoval. Dokonce jsem už měl několikrát halucinace a to všechno proč?
Kvůli případu, který jsem nemohl vyřešit. Kvůli smrti několika pašeráků na hranici, kvůli pouhým pašerákům. Kvůli smrtím, které jsem neuměl vysvětlit. Byly to pašeráci, dopouštěli se zločinu, asi byli špatní a zasloužili si trest, ale byli to lidi jako jsem já a lidé se dopouštějí hříchů. To vše jsem věděl, ale bylo mi to fuk. Bylo mi volné, jestli byli špatní, nebo dobří, jestli je správné tím pádem po tom, co se jim stalo pátrat, nebo není. Šlo mi pouze o tu hádanku jejich smrti a o honorář, o nic jiného. Jsem blázen, když se pro něco takové to uženu? Asi ano, ale nevadí mi to, jen kdyby mě nebolela hlava, ach ta moje hlava.
Pořád mě bolí bez přestání až doteď a bolet nepřestane. Je mi blbě a chce se mi spát, jenže spát už nebudu, už nikdy. To jsem ještě však tenkrát nevěděl. Rozhlédl jsem se, ti pašeráci museli zemřít právě tady na hranici, ale stopy už dávno smyl déšť. Smyl je ještě předtím, než stihly nabýt tvarů a já hledal odpověď na otázku, jak v takovém počasí někdo mohl shořet na popel. Musel jsem uznat, že lepší místo, jak toto, si překupníci k pašování nemohli vybrat. Na skoro všechny světové strany až na jih, kde bylo teď nyní pole, byl les a pole s lesem oddělovala prašná cesta. Díval jsem se na hraniční kámen a cítil své promočené oblečení, jak se mi lepí na tělo.
„Tak tady to bylo,“ pravil Chod. Pohraničník, který ty pašeráky velmi dobře znal a který je už několikrát chytil. Bylo tomu tak i v jejich osudný den, ale bohužel pro ně si jich všiml až příliš pozdě. Požádal jsem ho, aby mě tedy zavedl na místo, kde je našel.
Byl to muž středního věku, ne, vlastně pokud vím tak jen tak vypadal. Ve skutečnosti podle ostatních ve vesnici, kde žil, mu táhlo na osmdesát. Bylo až překvapující, jak na ten věk vypadal, a jak byl svěží. Měl velký hranatý nos a pod ním stejně tak velkou pusu s tenkými rty. Na nose měl posazené velké brýle, které mu zakrývaly oči, což byla další podivnost na něm. Kde na ně mohl vzít? Byl pouhý Chod, který hlídal hranice. Nejpravděpodobnější bylo, že je vzal jako úplatek od nějakého pašeráka.
„Takže tady? Jsou tu už jen drobné památky po ohni.“ Uhlíky a černá ohořelá zem, to po nich zbylo. Je alarmující, jak se jen tak člověk může vypařit a život jde dál.
„Jo, přesně tady. Byl jsem na své každodenní obchůzce, když jsem je spatřil. Stál jsem zrovna támhle,“ vyprávěl Chod a ukázal na rozhraní lesa a pole na jihozápadě, „vyšel jsem z lesa a objevil jsem se na té cestě. V tu chvíli jsem je uviděl. Bylo však už příliš pozdě, než jsem k nim stihl doběhnout. Všichni byli už mrtví. Navíc nevím, jestli bych je dokázal zachránit, pokud bych přiběhl v čas,“ přiznal Chod.
Zamračil jsem se. „Co tím myslíš?“ nechápal jsem.
„Ten oheň nebyl normální,“ zašeptal Chod a zahleděl se do nebe, až poté pokračoval, „tenkrát bylo stejné počasí jako dnes, a přesto ti pašeráci hořeli jako pochodně. Myslete si, že jsem blázen. To je mi jedno, ale celé to bylo divné. Ten oheň vsadil bych se, že neměl normální barvu. Byl až moc bílý.“
„Chcete říct, že je někdo něčím nejdříve polil, nebo posypal, aby lépe hořeli když pršelo, a ten přípravek poté měl takovouto na oheň reakci?“ navrhl jsem poměrně racionální možnost, to se mi často nestávalo. Většina mých kolegů si ze mě utahovala a říkala, že jsem nenapravitelný snílek, jenže já jsem už několik dní nespal, pořádně nejedl, jen pracoval. Po takových několika dnech se vám obrátí myšlení naruby.
„Nevím, pane, co to bylo zač, ale rozhodně to nebylo normální.“
Zamračil jsem se. Tohle jsem teď slyšet nechtěl. Chtěl jsem něco racionálního, jasného, rozhodně ne tento žvást. Najednou jsem si však něčeho všiml. To něco byla řada hraničních kamenů. Něco na ní bylo divného. Pořádně jsem se na ni zahleděl. Najednou jsem to uviděl a nemohl jsem tomu uvěřit. Přišel jsem tedy až úplně k tomu kameni, co v řadě působil nepatřičně a zvláštně. Byl jakoby odsunut a stál vedle, jako by do řady hraničních kamenů ani nepatřil. Zblízka jsem se na něj zahleděl a zkřivil jsem tvář. Kámen byl celý ošumělý a osahaný, jako by se s ním pořád hýbalo, a pak tu bylo ještě něco. Na jeho pravé straně ode mě byl vyryt jakýsi symbol, ne přesněji runa. Natáhl jsem k němu ruku. Něco takového jsem už dlouho nespatřil. Sice jsem to nechápal, ale runy mě vždy nějak přitahovaly, chtěl jsem se o nich dozvědět víc, jenže mi zemřela matka i otec a na studia nezbyl čas. Co však dělala runa na hraničním kameni?
Najednou jsem ucítil podivný osten bolesti. Po hlavě se mi rozlilo něco teplého a mokrého, nějaká tekutina. Zatočila se mi hlava a pokusil jsem se lapaje po dechu do svých plic nabrat co nejvíce vzduchu, neúspěšně. Pokusil jsem se zakřičet, vydat ze sebe jakýkoli zvuk, ale i to mě zradilo, a moje nohy, o těch už ani nemluvím. Možná kdybych se alespoň vyspal a dobře najedl, tak by mě alespoň některé mé končetiny poslechly, jenže to já hlupák neudělal.
Kámen byl celý pokryt krví. Půda byla nasáklá krví. Kapky deště, co na mě dopadaly, byly nakonec jen krev.. Díval jsem se na své roztřesené ruce a nic nevnímaje jsem klesnul na kolena do té rozblácené břečky, která se i stěží dala nazývat půdou a pevnou zemí. Odvrátil jsem zrak a zoufale jsem zapátral po Chodovi, který se mnou předtím byl. Nabyl jsem děsivé představy a hrůzy dokonce i zlosti. Kde je ten parchant Chod, kde je ten parchant, co se mě pokouší zabít a to se mu také daří? Když ho moje oči znovu zaznamenaly, chtělo se mi vyzvrátit všechny vnitřnosti.
Ležel tam na zádech bez rukou a nohou, ty se válely o kus dál, jen tak zamordovaný už několik dní. Na toto místo mě zavedl duch. Ptáte se, jestli jsem blázen. Ano, ano to bezpochyby bych chtěl být, bohužel jím nejsem.
Ach Bože, věděl jsem, že ten kámen je zvláštní, věděl jsem, že ta runa značí něco strašlivého, ale jak jsem mohl…Ach Svatý, sám se klamu, kdysi jsem se už pustil do studování run. Stihl jsem jen pouhopouhý zlomek toho, co ve skutečnosti je, avšak tuto runu jsem znal. Ach Pane můj, můj anděli, co mě opatruješ, nemohlo by být nic strašnějšího. Větší, křiklavější a mocnější označení smrti já jsem snad neznal. Runa sotva jsem na ni pohlédnul, začala zářit ohromným světlem, které propálilo mé oči až do duše, a já oslepl.
Ucítil jsem, jak mě ten mrtvý zmetek vzal. Ne teď lžu, necítil jsem vůbec nic kromě děsivé bolesti a zmatku, které mě nevýslovně ochromovaly, přesto jsem poznal, že mě zvedl. Bylo to však jiné, věděl jsem, že mě sebral, ale zároveň, že nějaká má část pořád leží pode mnou.
„Chtěl bys vědět, proč? Chtěl bys vědět, kdo jsem? Chtěl bys vědět, kdo je zabil?“ smál se Chod. Smál se zlověstně chraplavě a hlas mu přeskakoval. „Ty pašeráky jsem zabil a pak jsem vysál jejich duše, ale asi bych měl začít od začátku, co?“
Nepřikývl jsem, neměl jsem jak a on to ani nepotřeboval, začal a mluvil dál. Mluvil by, i kdybych zakroutil hlavou.
„Měl jsem úlohu, byl jsem hraničář. Měl jsem hlídat hranice od pašeráků a tak. Byl jsem skutečně dobrý, jeden z těch nejlepších, všichni poctiví lidé si mě velmi vážili a pašeráci mě bytostně nesnášeli. Tak to chodilo po celou většinou mého života. Skoro celou dobu, až pak se nenávist pašeráků nashromáždila na tolik, že se odhodlali k činu. Toho dne zapálili můj barák. Má žena a mé dvě děti zemřely, ale já byl v tu chvíli na hranicích a měl službu. Oni zemřeli a já žil dál. Zato, že jsem workoholik, zaplatila moje rodina, ale já ne.
Užíral jsem se dalších pět let. Dalších pět let jsem prožil, jako bych nežil. Celých pět let jsem se trápil a celých pět let mi trvalo, než jsem na ty, co to provedli, přišel. Vlastně to jediné mě drželo při životě. A když jsem je konečně mohl doběhnout, tak víš co? Dostali mě, jak, to si myslím moc dobře dokážeš představit, viděl jsi moji mrtvolu. Zemřel jsem a oni si mysleli, že mě to od pomsty odradí.
To se však sakra spletli. Stačilo si počkat zde na světě a nikam nechodit. Stačilo se duší připoutat k tomu kameni. Za necelé dva dny se jim do jejich obchodu zapletl další člověk a oni ho stejně jako mě nelítostně zabili. Jeho duše chtěla odejít, ale já ji zarazil. Nebylo pro mě těžké ji připevnit a vysvětlit situaci a poté ji pozřít. Až příliš brzy jsem pochopil, jakou výhodu mi přináší, když takto pozřu něčí duši. Nejen že jsem mohl déle zůstávat na tomto světě, ale také jsem získal větší sílu. Neskutečnou sílu pekelného ohně. Zabil jsem je silou, kterou jsem získal. Zabil jsem je ve jménu mého jména, mé ženy a dětí, ve jménu všech těch chudáků, co se jim připletli do cesty, ve jménu zákona, který jsem za svého života ctil a ve jménu práva o lidech, co porušovali hranice, které jsem měl za svého života. Zabil jsem je bez výčitek a pak pozřel jejich duše.
Myslel jsem si, že to je vše, že je po všem, ale poté ses objevil ty. Jediný člověk, co mě dokáže vidět, cítit. Srší z tebe něco, co je mi proti srsti. Jsi něčím výjimečný a proto musíš zemřít.“
Přes strašlivou bolest a za použití ohromné vůle se mi povedlo otevřít oči. Otevřel jsem je a viděl jsem, viděl jsem hrůzu. Stvoření, co mě mělo v pařátech, se stěží dalo považovat za něco, co je jen vzdáleně podobné člověku. Mělo to dvě nohy, hlavu a dvě horní končetiny, které se při troše dobré vůle daly považovat za ruce, tady však veškerá podobnost s člověkem končila. Svíralo mě jakési plamenné monstrum, jehož plameny neuhasínaly ani pod nátlakem takového deště, jako byl dnes. Bílo-červeno-žluté plameny mi olizovaly kůži. Ne, moje kůže to nebyla, protože mé skutečné tělo se válelo někde pode mnou. Z hrudi mi visel jakýsi dlouhý řetěz, který mě ještě stále spojoval s mým skutečným tělem, to však mi bylo teď poněkud cizí. Není se čemu divit, že tento pohled jsem raději zatratil, a oči znovu zavřel.

„Vstávej!“ uslyšel jsem najednou drsný výkřik. Ano, mé uši se nemýlily, bylo to vykřiknutí ženy, avšak nespoutané drsné mužatky.
„Řekla jsem, vstávej, tak vstávej ty kůže líná,“ křikla na mě a já bez rozmyšlení uposlechl jejímu rozkazu, až poté jsem si uvědomil, že se nacházím úplně na jiném místě, než jsem byl předtím.
Všude byla tma a já ležel v jakési teplé tekutině. Vyskočil jsem, ale poté jsem zakolísal a málem znova do té břečky spadl. Marně jsem se rozhlížel kolem po okolí, neviděl jsem žádný záchytný bot, ani tu ženu co na mě zařvala, všude jen tu podivnou tekutinu, rozlitou po zemi. Stál jsem a ta tekutina mi byla po kotníky. Shýbl jsem se dolů, abych zjistil, co je ona látka zač. Neměl jsem to dělat, ale stalo se. Ponořil jsem své prsty do ní. Vyndal jsem je, rozetřel onu tekutinu mezi prsty a nakonec i přičichl a olízl prst. Odplivl jsem si. Jasně jsem na jazyku poznal tu hořkou kovovou pachuť krve. Udělalo se mi nevolno, když jsem si uvědomil, kde se tak ta krev mohla vzít.
„Nepřemýšlej o blbostech!“ uslyšel jsem znovu ten ženský hlas. Přesto jsem nebyl schopen říct, odkud přišel, jakoby přicházel ze všech stran a zároveň odnikud. Kdo byla ta žena a kde je?
„To už je lepší, ale spíše by ses měl ptát, kdo jsi ty.“
„Kdo jsem já, a proč jako?“ zavrtěl jsem nechápavě hlavou a stále jsem přitom hledal ve tmě ženu, která ke mně mluvila. Žena se dlouze odmlčela a já hodnou chvíli zůstal sám stát v krvi a ve tmě. Připadal jsem si tak nějak hloupě a od nohou, které jsem si už hodnou dobu máčel, mi začala být zima. Zdálo se mi to, nebo krev nepříjemně zchladla? Zachvěl jsem se zimou a odporem. Po dlouhé době jsem uslyšel čeření vody, tedy tady v tomto případě krve. Přimhouřil jsem své unavené oči, pokusil jsem se něco zahlédnout a opravdu, za několik minut jsem spatřil starý rozvrzaný člun, vynořující se ze tmy. Chtěl jsem zavolat, ale poté jsem si uvědomil, že na něm nikdo není. Nikdo, kdo by mu dával směr, kdo by ho posouval, ale on přesto mířil ke mně. Lucerna bez ohně na jeho přídi se drobně kymácela a já znovu pocítil svou strašlivou bolest hlavy.
„Nechceš se po sobě ptát?
A přitom každý člověk by se měl znát?
Našel si ji, našel?
Viděl jsi ji a klel?“
Zazněla zase ta ona žena. Tentokrát jsem si byl jist, že její hlas vychází od toho starého člunu, ale v něm přeci nikdo nebyl. Vlastně i celý člun byl naprosto absurdní. Jak se mohl pohybovat bez pasažéra? Jak mohl plout, když tu bylo tak mělko?
„Vidíš ji, vidíš že?“ dorážela dál.
„Co bych do p***le měl vidět?!“ vyštěkl jsem. „Proč bych se u všech svatých měl ptát, kdo jsem? Co se to do zelený ohrady tady děje?“ cítil jsem, jak jsem zlostí zrudl, ale to jsem pustil za hlavu.
Žena se pronikavě zasmála a její smích rozvibroval vzduch, krev a dokonce i mě. Cítil jsem, jak její smích mnou prostupuje. Zněl kolem a zněl v mém nitru, mém srdci a bolavé hlavě. Zasmála se a poté mi odpověděla.
„Proč, proč? Vidíš, vidíš, i když jsi oslepl, i když tvé oči byly spáleny. Vidíš ji, vidíš dokonce i tu duši, co tě vytáhla z tvého těla, můžeš ho vidět, vidět ve své podstatě. Vidíš dokonce i tu hranici, vidíš ji, že?


Pro ty jenž kráčejí,
pro ty jenž si přejí,
nemá oheň svůj význam.
Vidíš hranici a cestu k branám.

A tak pochop a nastav dlaň,
nejen pro jednohlavou saň.
Pochop a nastav své srdce
Proveď ho poté cestě přece

Dnes vidíš, ale zítra budeš vidět více,
ale ani toto nebude bez práce.
To však pochopíš, až popluješ v této bárce.“


Zarecitovala znovu žena a já se chytl za hlavu. Slyšel jsem ji všude kolem, nebo jenom v mé hlavě a srdci? Každé její slovo mě mrazilo, ale zároveň plálo. Dychtivé plamínky mě olizovaly, ach ano sápaly se na mě jako, jako…
Otevřel jsem znovu oči a spatřil jsem opět ohnivého muže. Stále mě držel vysoko nad zemí, nad mým tělem, stále plál jako pochodeň, jeho plameny mě olizovaly, sápaly se na mě. Chtěly mě spálit na úhel, avšak neměly šanci. Nepálily mě, nýbrž příjemně hřály mé promrzlé tělo. Zahleděl jsem se do jeho tváře, z které se díky činům, co provedl, a zážitkům, co prožil, stala jen tvrdá maska. Já však viděl skrze ni, skrz zlobu, nenávist a chtíč po pomstě. Hleděl jsem do prázdných očí, stejně tak prázdných, jako díra, co mu vězela v hrudi.
„Cítíš prázdnotu a bojíš se jít dál, protože se bojíš trestu, ale samotným trestem pro tebe je zůstat zde bez poslání s prázdnotou.“
Ohnivý muž povolil sevření a zakolísal. Ta slova se ho dotkla, ale já pokračoval. Chytil jsem ho bezděky, neohlížel jsem se na plameny a pokračoval:
„Bojíš se i mě, protože tvé plameny mě nezraní, bojíš se, protože se bojíš, že jsem tě přišel soudit, ale copak mohu? Nechci a ani nemám na to právo. Nemůžu ani ti uložit trest. Ano, kdybys žil, tak by ses nemýlil, ale takto… Vidíš ji, vidíš tu hranici stejně jako já, že?“ špitl jsem a zahleděl se ke kamenům. „Tam mezi kamenem, co jsi připoutal svou duši, podstatu, mezi tím kamenem a támhle tou břízou je ještě jiná hranice. Daleko zlověstnější a temnější, nebezpečnější než ta, co jsi hlídal, ale i tu jsi zpozoroval dříve, než jsi měl. Snažil ses ji odsunout dál, pryč, aby ses tomu vyhnul, a proto jsi poté věděl jak se připoutat k tomuto světu.“
Ohnivý muž mě teď už pustil a já spadl na své bezvládné tělo, ale má duše sotva do těla zpět vklouzla. To tělo už mi nepatřilo a já to až moc dobře věděl.
Ohnivý muž se třásl po celém těle a jeho předtím tak výrazné plameny malinko pohasly.
Natáhl jsem ruku a využil jeho nepozornosti. Popadl jsem jeho masku a sňal mu ji a s tím také zmizelo pouto k tomuto světu. Ohnivý muž bolestně zařval, ale já na to nebral žádný zřetel.
„Nemáme času již nazbyt, pokud nechceme ztratit svoji podstatu, musíme jít,“ křikl jsem a táhl Choda krvavým rybníkem ke člunu, který mě vítal s otevřenou náručí. Chod si nastoupil jako první a já jsem se na chvíli ještě zastavil. V ruce jsem stále držel jeho masku, ale teď to byl drobný plamínek. Vzal jsem ho a umístil ho do lucerny, až poté jsem nastoupil do člunu. Člun se rozjel a plamen v lucerně radostně zatančil, Smrtonoška zatančila a ukázala směr.

Uživatelský avatar
jajafilm
Monster
Příspěvky: 181
Registrován: stř 13. čer 2012 6:31:35

Re: Bleach Europe

Příspěvek od jajafilm » pát 06. úno 2015 13:31:24

Autor: jajafilm
Varování: násilí, smrt, možné gramatické i obsahové chyby
Anotace:
Dílko, co prvotně mělo být fanfiction na populární japonský seriál Bleach, avšak od původní předlohy se na tolik vzdálilo, že se ho dá brát, jako dílko samo o sobě nezávislé.
Jedná se o temnou sérii o šesti dílech inspirovanou právě oním zmíněným seriálem, ze kterého si však bere asi jenom myšlenku bytostí Shinigami ("bozích smrti", nebo jak já ráda překládám "smrtek"), čerpající z českých pohádek a mírně se dotýkající témat politiky. Tato série byla prvně publikována na konci roku 2010 a od té doby nedošlo k žádné její úpravě. (Svoje starší dílka neupravuji a ani po stránce obsahové ani po stránce gramatické z důvodu "historie mé tvorby".)

**************************************************************************************************************************************
Hejkal

Vyvaruj se pomluvě,
nesnaž se někoho shodit,
protože mnohdy můžeš překročit mez hravě,
a poté se budeš v krvi brodit.
Překročíš hranici a popluješ dál.

Pryč, pryč, dál a dál než by sis přál
Do míst, ze kterých není návratu.
A tak měj úctu k druhým i ke svému životu.


Katka společně s Janem se unaveně a vyčerpaně svalili na jednu z volných lavic, která jim právě byla nejblíže. Ztěžka oddechovali, jak byli z tance udýchaní, a dívali se na ostatní.
Jan se otočil na chvíli čelem ke stolu, aby se v zápětí obrátil zpět s půllitrem piva. Lokl si, ale vše musel vyprsknout smíchy. Pozoroval, lidi jak tancují, skotačí, smějí se, třpytící se šat dívek, jenž zářil ve večerním osvícení, a nervózní obličeje chlapců, když v tom zahlédl své dva kamarády, Martina a Pavla. Jejich kývavé, nejisté pohyby a kyselé obličeje. Martin šlápl své partnerce na nohu. Zrudl jako rajče a cosi nesrozumitelného zamumlal. Evidentně to byla omluva, ale dívka se na něj povýšeně podívala a zakroutila hlavou, jako by chtěla říct: „Oh, to je ale nemehlo.“
Katka se tomu také musela uculit a hned poté se naklonila k Janovi a zvědavě i zkoumavě si ho začala prohlížet zpod dlouhých černých řas. Začala od jeho hnědo-zrzavých vlasů, které v umělém světle nabývaly zlatavé barvy, a které mu spadaly po ramena, dále pokračovala a zahleděla se do jeho hnědých, zapadlých očí, mezi nimiž měl vcelku malý, ale ostrý nos. Jeho ústa nebyla ani velká nebo malá s pouze lehce narůžovělými rty. Na sobě měl bílou košili s hnědou vestou a stejně hnědé kalhoty. To vše se na něm tak nějak vlnilo a Katka tušila jeho propracované tělo.
Jan se k ní s úsměvem obrátil a ona překvapením lehce zamrkala, poté se však také se zalíbením usmála.
„Vy tu nejste zdejší, že?“
„Ne, nejsme,“ přikývl Jan, „bydlíme ve vedlejší vesnici tady za lesem.“
„Takže tu zůstanete přes noc?“ zeptala se Katka, ale spíše než jako otázka to znělo jako konstatování.
„No, původně jsme to neměli v plánu, ale když byste nás pozvala, slečno, asi bychom neměli na výběr.“
„Co si to dovolujete?! Nic takového jsem na mysli neměla!“ utrhla se náhle Katka, avšak vzápětí se úzkostně obrátila k lesu a na její tváři se začal rýsovat strach.
„V tom lese poslední dobou není bezpečno. Kdysi jsem ho měla ráda, ráda jsem tam chodila, ale nyní mám z něho strach. Nemůžu tam vstoupit ani na krok. Něco tam je. Něco mě pozoruje, nehledě na ta náhlá úmrtí,“ pokračovala dál Katka a celá se rozechvěla.
„Náhlá úmrtí?“ zopakoval zaujatě Jan.
„Ano, už tři lidé, kteří se tam takto v noci vydali, se nevrátili. Až ráno je našli mrtvé,“ Katka ztišila ještě více hlas, až ji skoro přes hudbu a smích nebylo slyšet, celá zbledla, nicméně pokračovala dál, „Našli je mrtvé … část po část… byli roztrháni na kusy … někdo nebo něco je roztrhalo a snědlo jejich vnitřnosti. Všichni tvrdí, že to udělala zvířata, divá zvěř, ale to je nesmysl, něco tak strašného by dokázal jen netvor. A kdyby, a kdyby to byla pravda, co Šílená Veronika? Ta takto v noci šla tam také a vrátila se, jenže už úplně jiná. Kdysi to byla nádherná dívka, žena nejkrásnější z nás a teď je z ní blábolající troska. Podivná existence věřící na lesní mužíky, kteří křičí na špatné lidi a trhají je na kousky.“
Martin s Pavlem se svalili na lavici ke Katce a Janovi. Oba velmi udýchaní a rozesmátí.
„Bůůůh, to je supr, je škoda, že už je tolik hodin a měli bychom jít. Vydržel bych tu klidně až do rána,“ řekl s nadšením Pavel.
„To je náhoda! Právě o tom jsme tu s Janem mluvili. Není bezpečné teď jít domů, měli byste tu zůstat,“ vyhrkla Katka.
„No, to je moc pěkné od tebe, že se tak staráš, ale my se dokážeme o sebe postarat a v tomto lese není nic, co by nás dokázalo nějak ohrozit!“ vyštěkl najednou zostra Jan a vstal, popadl své věci a vydal se domů. Martin s Pavlem rovněž vyskočili a rozeběhli se za ním.
„Ale, no tak, Jane, přece by nevadilo, kdybychom zůstali. Sice bych měl doma průšvih, ale kolikrát jsem měl už průšvih? Ty sám to dobře víš a nikdy jsme se na něco takového neohlíželi. Kvůli tomu na ni přeci nemusíš…“ snažil se Pavel Jana usměrnit, toho to však ještě více rozohnilo.
„Mně jsou úplně u háje tví, nebo mí rodiče a jak nám zavaří. Zábava tady už skončila a začal jsem se otravovat. Jdu domů a vy si dělejte co chcete!“ vyhrkl a málem Martinovi s Pavlem zmizel v lese. Řekl jim, když by chtěli, tak ať zůstanou, ale on půjde. Přesto, jak by ho mohli nechat jít samotného? Oni, nerozlučná trojka?
„Ale, no tak, to není to jediné, něco tě naštvalo! No tak si to přiznej, líbila se ti,“ začal dorážet na Jana Martin.
„Ne, nelíbila, a proto jdu domů! Komu by se mohla líbit taková naivka?! Oh, v tom lese straší. Zůstaňte tu přes noc. No dovolte, u mě přespat nemůžete! V lese je nebezpečno. Je tam strašidlo, které už roztrhalo několik lidí na malé kousíčky, a jen jedna osoba přežila a ta se zbláznila,“ napodobil Katčin hlas v zrůdném kňouravém pojetí a přitom vrhl na Martina pobavený úsměv. Ten mu však ztuhl na tváři.
„Kde je Pavel? On tam zůstal?“
„Ne, blázníš je přímo za mnou,“ zavrtěl nechápavě hlavou Martin a otočil se. „Vždyť před chvílí tu byl…“ chtěl ještě Martin doříct, ale slova mu uvízla v hrdle. Zněla podivně a přiškrceně, zvráceně a Pavel nikde. Martin vytřeštil oči.
„A do pytle!“ zaklel Jan.
„Pavle! Pavle! Slyšíš nás! Pavle! Pájo!“ Rozječeli se Jan s Martinem, až téměř nemohli mluvit, ale Pavel se neozval. Všude jen prokleté ticho, obklopující tma a oni stáli na pouhém malém ostrůvku světla, které vrhala lucerna.
Martin se zachvěl a úzkostně se podíval na Jana.
„Co budeme dělat?“ zakňučel.
„Co? Půjdeme domů. Co jiného bychom mohli dělat? Pavel se o sebe dokáže postarat sám. Prostě se jen rozhodl tam zůstat a vrátit se. Ráno se s ním setkáme,“ zachrčel Jan a znovu vykročil k domovu, snad i jako by se nic nestalo. Martin tomu nedokázal uvěřit. Jeden z nich náhle z ničeho nic zmizí uprostřed lesa a on se o to nezajímá? Copak nemá v sobě ani kousek lidskosti?
Jan však lidskost v sobě měl, a daleko víc než si dokázal připustit. Vždy se snažil chovat racionálně, přemýšlet, zachovat si chladnou hlavu a to zvláště v podobných situacích, jako byla tato. Přesto nyní zaváhal a do mysli se mu nahnaly nepříjemné myšlenky. Najednou slova Katky nebyla tak bezcenná a prázdná. Změnila se a nabyla jiného tvaru. Tvaru zhrozivé předtuchy, která se loudila do jeho útrob a žádala si pozornost.

Jednej tak, jak radí rozum,
jednej tak a neztratíš se.
Utvrď mysl a duši,
opevni se ocelí,
mysl pak za ocelovou barieru schovej
a vykroč do tmy,
nikoli však do nejistot.


Jan polkl, ale svůj strach a nejistotu přemohl, nebo si to alespoň myslel. Šli dál, Martin sice o něco naštvaněji a nejistěji, ale skutečně, co mohli dělat?
Jan zakopl a svalil se na zem. Rozčíleně a sprostě zaklel na adresu kořene.
„Hej, pamatuješ si…“ začal Martin.
„Co zase si mám pamatovat?!“ štěkl Jan.
„Pamatuješ si, že by tu na cestě byl nějaký zrovna takovýhle kořen? Vlastně chci říct: poznáváš to tu?“ zeptal se váhavě Martin. Jan už na něho chtěl spustit a křičet, jak si má pamatovat každý kořen, ale pak se zarazil a rozhlédl se. Polil ho studený pot. Jako kdyby na něho sáhla sama smrt.
Vždyť šli celou cestu naprosto správně, tak nebylo možné, aby zabloudili, nebo snad ano? Vždyť tento les zná jako své vlastní boty, tak proč to tu nepoznává. Přece to byl naprosto holý nesmysl, hloupost a šílenství. To co říkala ta holka, to bylo na hlavu, blbost… taková iracionální věc…
Ticho a Janův proud myšlenek náhle proťal strašlivý vřískot. Janovi najednou ztuhla veškerá krev v žilách. Jeho pleť zbledla do smrtelného odstínu a jeho veškeré myšlenky nahradila pouze jediná: Zachránit se.
Přestal mít kontrolu nad svým vlastním tělem a to se zběsile rozeběhlo neohlížejíc se na cokoli.
„Uteč, Martine!“ vydralo se mu ještě z hrdla, ale poté už byl schopen jen jediného. Utéct! Byl schopen jen zběsilého útěku. Bral to přes kořeny, pařezy, ostružiní a bylo mu to jedno. Bylo mu jedno kam, hlavně rychle pryč. Přes tuto snahu nezdálo se, že by tomu dokázal utéci. Něco ho pronásledovalo a Martin to nebyl. Kvílelo to, mlaskalo a bylo to čím dál tím blíž. Jan před sebou viděl jen tmu a beznaděj, a poté to ucítil, nebo spíše neucítil…
Neucítil pod svýma nohama pevnou zem. V záblesku posledních vteřin života si uvědomil, kde se nachází, a bolestně to v něm hrklo. Jediná velká skála, co se v tomto lese nacházela, ta jediná se pro něho stala osudnou.
Jan dopadl na zem a ucítil něco příjemně teplého, uklidňujícího. Usmál se a zavřel oči. Nechal se unášel na bárce pryč, pryč od toho všeho.

Uživatelský avatar
jajafilm
Monster
Příspěvky: 181
Registrován: stř 13. čer 2012 6:31:35

Re: Bleach Europe

Příspěvek od jajafilm » stř 18. úno 2015 13:50:49

Autor: jajafilm
Varování: násilí, smrt, možné gramatické i obsahové chyby
Anotace:
Dílko, co prvotně mělo být fanfiction na populární japonský seriál Bleach, avšak od původní předlohy se na tolik vzdálilo, že se ho dá brát, jako dílko samo o sobě nezávislé.
Jedná se o temnou sérii o šesti dílech inspirovanou právě oním zmíněným seriálem, ze kterého si však bere asi jenom myšlenku bytostí Shinigami ("bozích smrti", nebo jak já ráda překládám "smrtek"), čerpající z českých pohádek a mírně se dotýkající témat politiky. Tato série byla prvně publikována na konci roku 2010 a od té doby nedošlo k žádné její úpravě. (Svoje starší dílka neupravuji a ani po stránce obsahové ani po stránce gramatické z důvodu "historie mé tvorby".)

**************************************************************************************************************************************

Ve znamení Perthro

Když vládne chaos tisíc let,
musí poté dojít k nastolení pořádku,
avšak jaký pořádek může se uchytit?
A přitom životy nezahodit?

Za medem a cukrem zřel jsem krev,
byla hnědá, byla rudá, byla hořká
a přeci jsem si med a cukr vzal
a snědl, snědl na tolik, až z toho zbyla troška.

jen troška, kapka na jazyku…

Nad Městem Mrtvých se už dávno rozprostírala noc, přesto až v těchto pozdních hodinách dorazili do města tři pocestní ze Země. Dva naprosto dobrovolně, ale ten třetí se vzpíral v zářivých ohnivých okovech. Byl o dost menší než ti druzí dva, malá shrbená postava připomínající spíše strom, než lidskou bytost. Skoro by člověku toho malého tvora bylo líto, kdyby však nekvílel, jako by ho někdo mučil. Ten zvuk protínal vzduch a vrýval se do myslí. Odporný zvuk, který sotva někdo se slabou vůlí, mohl vydržet.
„Oh, bože, to je mi tedy protivný zvuk,“ uvítal pocestné kdosi schovaný na kraji prvních domů.
Stvoření zmlklo a vytřeštilo ještě více své kulaté velké oči.
„Nečekal bych, že jste ti, co nakonec úlohu splní,“ pokračoval dál kdosi.
„Proč, bychom neměli?“ zavrčel jeden z pocestných podle postavy muž, žena nikterak nereagovala.
„No, já nevím. Možná proto, že by to odpovídalo vaší národní povaze,“ odpověděl kdosi a konečně vystoupil ze své skrýše a muži se ženou se naskytl pohled na hubeného, přesto vypracovaného muže středního věku s krátkými blonďatými vlasy, úzkým špičatým nosem a ďábelským úsměvem. „Hans Jäger,“ procedila žena.
„Já tě také rád vidím a blahopřeji k úlovku,“ řekl Hans a obrátil svůj zrak směrem k drobnému stvoření.
„Drž hubu, ty hade! Tohle se mi nelíbí, prosím, dělejte si se mnou co chcete, ale hlavně mě nedávejte jemu. Budu zticha, budu hlídat lesy od banditů, budu vám sloužit, budu já nevím co, ale prosím jděme pryč, prosím,“ zaúpělo stvoření.
Hans se ještě více zašklebil, položil mu svoji ruku na hlavu a sklonil se k němu. „Ale no tak, já ti přeci nic neudělám, já tě přeci ani nechytil. Jsou tu jiní, kterých by ses měl bát,“ řekl a poté se znovu vzdálil.
Stvoření zaúpělo a podlomily se mu nohy.
Hans se obrátil zpět na muže se ženou.
„Skutečně skvělý úlovek, muselo to dát docela práci ho chytit. Sám nevím, jestli bych na to měl náladu, asi bych to nějak obešel,“ prohlásil.
„Možná to naší povaze neodpovídá, ale nakonec pro nás dva je to v celku jednoduché, chytit někoho, jako je on, ale co tím vším sleduješ, nechceš mi snad říct, že jsi sem přišel jen proto, abys nás pochválil? Kdybys byl kdokoliv jiný, možná by to mohla být i pravda, ale u tebe to je zbytečné brát i jen v potaz,“ zabručela nepřátelsky žena.
„Ale, no tak, Šáry, nebuď tak nepříjemná. Jasně, že jsem sem nepřišel vás jen tak pochválit. Kterej magor by to dělal, ale když už jsem tady…“ pokrčil Hans rameny a pokračoval dál. „Jsem rád, že jsi v tak skvělé formě - vy oba - že jste v tak dobré formě, že pro vás je jednodušší skutečně chytit takovéto stvoření.“
„Hej, já nejsem takové stvoření! Já jsem Hejkal,“ rozčílilo se stvoření, Hejkal, ale jakmile se Hans na něj znovu podíval, okamžitě zmlkl.
„Víš, jsem skutečně rád, že se ti i v tak bídných podmínkách, jako je tato doba, vcelku daří. Možná jsi dokonce v lepší formě než kdysi. Neustálý pohyb a častý pobyt na Zemi tě skutečně ještě více zocelily. Ano, teď je ta správná doba kdy to ověřit.“
„Ověřit, ověřit co?“ nechápala Šárka, ale místo odpovědi ucítila tlakovou vlnu a jak se pod ní zachvěla zem. Spíše z instinktu a se štěstím, než z předpokladu a umu se vyhnula obrovskému proudu duševních částic, které by ji jinak rozdrtily všechny kosti v těle.
Šárka uskočila, udělala několik přemetů. V jejích rukou se zjevila obrovská kosa.
Hejkal zalapal po dechu, a kdyby mohl, zakryl by si oči.
Zavál vítr a celá atmosféra zhoustla, až se nedalo dýchat, jako by člověk měl na hrudi balvan. Ze země se začaly odlamovat částice, které začaly volně plout těžkým vzduchem.
Šárka se rozeběhla a rozpřáhla se. Hans se stěží vyhnul, měl tentokrát skutečně namále, protože v místě, kde ještě stál, se objevil po Šárčině útoku kráter. Hans se však nepřestal sarkasticky usmívat. Natáhl ruku nad hlavu.
„Isa,“ pravil nelítostně a z jeho prstů vytryskl záblesk světla. Celá obloha se zatáhla a začalo drobně sněžit. Sněhové vločky dopadaly na zem a na ně samé. Byly všude, nedalo se jim vyhnout a to bylo právě to nebezpečné. Jakmile ulpěla na Šárčiných šatech jen jediná, veškerý chlad a led se stáhnul k ní a začal ji pohřbívat za živa.
„Sowulo,“ procedila Šárka mezi zuby a dotkla se umrzajících částí svého těla. Led začal praskat, až se rozpadl na pouhé ledové krystaly. Šárka pokračovala dál a do sněhu vykreslila znamení Hagalaz, které okamžitě smetl obrovský nápor větru.
Hejkal zaječel a chytl se za lem mužovy bundy, u kterého se zdálo, že stejně jako u Šárky nápor větru, nebo spíše vichřice, se netýká.
Vichřice stále sílila a Hanse srazila na zem. Šárka popadla svoji kosu a znovu se jí rozmáchla, ale ani tentokrát nezasáhla cíl.
„Zazvoň, Zoufalství,“ sykl Hans a ozvalo se drobné zacinkání zvonku.
Šárka vykřikla, pustila kosu a rychle si zacpala uši, stejně jako její parťák. Moc dobře věděli, co by se stalo, kdyby to neudělali. Hejkal to však nevěděl a uši si nezakryl. Zvuk zvonku mu uvízl v hlavě a začal tam nekontrolovatelně zvonit, odbívat minuty jeho života. Bylo to, jako by v hlavě měl prázdno, jen ten zvuk, který se odrážel od vnitřních stran hlavy a vracel se znovu a znovu v dalších ozvěnách. Hejkal se rozječel, jen aby přehlušil to zvonění, ale to nefungovalo.
„Já chci umřít,“ vyhrkl najednou se slzami v očích, „jen umřít, to, to jediné to zvonění zastaví. Dejte mi něco, cokoli, něco ostrého, nebo mě jen rozvažte!“ prosilo o svou smrt stvoření, avšak nikdo z ostatních přítomných si ho nevšímal.
Hans se vzpřímil a došel až k Šárce. Stále držel v ruce zvonek a zvonil. Tím ji držel v šachu.
Sklonil se k ní a snad ještě s větším úšklebkem ji vzal za bradu.
„Ukaž svou pravou tvář, Radegaste.“
Šárčina kosa náhle zmizela a místo toho, jako kdyby se z místa vyvalila sama temnota, která Hanse obklopila a chytla ho za ruce a nohy. Přišpendlila ho k místu, kde stál, a donutila ho zvonek utišit.
„Zatanči, Smrtonoško,“ pravil muž, přišel až k Hansovi a dotkl se levou rukou jeho hrudi. (Všimněte si, použil, zatanči, místo zaplápolej.) V jeho pravé natažené dlani se zjevila hořící svíčka. „Toto je esence tvé duše. Takže asi už víš, co se stane, když ji sfouknu,“ řekl muž nelítostně a Hans se nyní už hlasitě rozesmál.
„Ano, jak bych mohl zapomenout na moc Smrtonošky a Radegasta. Jedněch z nejsilnějších zbraní v celém Městě Mrtvých,“ smál se sotva popadal dech. Zvonek v jeho ruce zmizel a jak Šárka, tak i muž pochopili. A i svíčka s podivnou temnotou se vytratily.
„Ty jsi to nemyslel vážně!“ vydechl muž.
„Jak bych mohl myslet vážně boj proti vám dvěma bez žádné jiné pomoci, Šáry, Karle? Každopádně skvělé pobavení, ale měli jste pravdu, nepřišel jsem si jen pokecat, pobavit se a pochválit vás. Ne, to skutečně nebyl můj pravý úmysl. Nicméně skutečně mě těší, v jaké formě jste. Jste ještě lepší, než jsem si myslel. Perfektně se nám hodíte.“
„Perfektně se hodíme k čemu?“ vyštěkla Šárka.
„Říká vám něco jméno Werner Kuhlmann? Město Mrtvých je už příliš dlouho v rozkladu, už dávno neplní to, co by mělo. Co dnes přicházejícím duším zaručit? Chaos tu drží moc už příliš dlouho. Je čas to vrátit do správných kolejí. Šáry, Radegast už dlouho nezazářil, neukázal svoji druhou tvář. Chystá se převrat smrtek. My zastánci pořádku hodláme v čele s Kuhlmannem se chopit otěží a vše tu urovnat. Bude stanoveno několik oddílů, které se budou starat o duše, jak zde, tak o přicházející z každého evropského národa. Bude stanovena zvláštní rada, složená z hlavních dvou vrchních představitelů, nadporučíka a kapitána každého z oddílu, společně by pak zvláštní rada odpovídala za vnitřní pořádek a navzájem by se hlídala. Chceme, abyste se stali nadporučíkem a kapitánem vašeho národa,“ osvětlil Hans.
„Chcete využít situace a chytit se moci!“ vyhrkl Karel a už znovu chtěl povolat Smrtonošku, ale Šárka ho gestem ruky zadržela.
„Ale no tak, nehledej v tom hned špatný úmysl. Tato situace je zoufalá, to sám moc musíš uznat, my se ji pouze snažíme alespoň trochu napravit. Sám řekni, po městě běhají jen tak zlé duše a rdousí lidi, může to být snad ještě horší? My se to pouze snažíme napravit a možná poté, až se to vše podaří, budeme moci zavést ještě spravedlivější a demokratičtější pořádek, ale nyní to potřebuje pevnou ruku. Ptám se vás dvou jakožto obrovských nestranných sil. Takže co, jak se rozhodnete? Vezmete si na sebe tuto obrovskou zodpovědnost?“
„Ano,“ odpověděla náhle ale rozhodně Šárka.
„Cože? Zbláznila ses!“ vyštěkl na ni její parťák, „copak to nevidíš? Oni jen…“
„Ano, moc dobře vím, co chceš říct, ale to nemůžeme vědět, a i kdyby to byla pravda, obejdou se i bez nás. Ne, daleko lepší bude, když je budeme mít hezky na očích a nablízku,“ vysvětlila chladně Šárka.
„Takže berete,“ konstatoval potěšeně Hans. „To je skvělé, to je skvělé. Už se moc těším na naši kapitánskou spolupráci. Pojď, jdeme, Ralfe,“ houkl Hans a vydal se pryč do tmy města. Ze stínu jednoho z nejbližších domů se vynořil drobný, vychrtlý chlapec s bělostnými vlasy držící v rukou staré jojo. Lehce dětsky se usmál, zamával Šárce s Karlem a odcupital za Hansem.
„Sakra, celou dobu tady byl, už od začátku nás mohl zabít tím svým plynem,“ zaklel Karel a kousl se do rtu.
„Uklidni se, věděla jsem o něm. Skutečně dobře skrývá svoji duševní sílu, ale ne dokonale. Věděla jsem, že tam je a stejně dobře jako to, že nezaútočí. Jednak by tím zabil i Hanse a jednak je to mladá duše, která se do konfliktů moc nezapojuje. Většinou jen sleduje dění, přesto si příště budeme muset dát větší pozor, pozor na oba dva.“

Uživatelský avatar
jajafilm
Monster
Příspěvky: 181
Registrován: stř 13. čer 2012 6:31:35

Re: Bleach Europe

Příspěvek od jajafilm » ned 01. bře 2015 13:04:40

Autor: jajafilm
Varování: násilí, smrt, možné gramatické i obsahové chyby
Anotace:
Dílko, co prvotně mělo být fanfiction na populární japonský seriál Bleach, avšak od původní předlohy se na tolik vzdálilo, že se ho dá brát, jako dílko samo o sobě nezávislé.
Jedná se o temnou sérii o šesti dílech inspirovanou právě oním zmíněným seriálem, ze kterého si však bere asi jenom myšlenku bytostí Shinigami ("bozích smrti", nebo jak já ráda překládám "smrtek"), čerpající z českých pohádek a mírně se dotýkající témat politiky. Tato série byla prvně publikována na konci roku 2010 a od té doby nedošlo k žádné její úpravě. (Svoje starší dílka neupravuji a ani po stránce obsahové ani po stránce gramatické z důvodu "historie mé tvorby".)
Personal note: Šestý a poslední díl této série, který je spíše takovým Epilogem...

**************************************************************************************************************************************

Zazvoň, Zoufalství

Hleděl jsem na jedovatého hada,
a došel jsem k názoru, že není nebezpečný,
avšak jen člověka, běda.
Hleděl jsem na tygra, lva, krokodýla,
a i ti oproti člověku se zdají být bezbranní,
protože člověku ta největší moc do hlavy spadla.

Člověk pobral po bohu chytrost,
nikoli však srdce
místo něho dostal, chamtivost a lstivost
A tak…

Člověk je zvíře, které bychom měli zavřít.
Zavřít ho a zahodit klíč.
Zvíře nebezpečné sobě i ostatním,
a proto bychom ho měli někde skrýt.



Zvenku se ozvaly další rány a křik. S každou ránou, křikem či jen sebemenším zvukem všichni v sále nadskočili a atmosféra zhoustla. Nikdo se neopovážil skoro ani dýchat, natožpak vydat jedinou hlásku. Stáli a seděli, klepali se strachy a doufali, že vše přejde. Vyhne se jim to, převalí se to přes ně a oni zůstanou suší, přežijí a budou si moci žít dál svým pohodlným životem. Ani v nejmenším nevěděli, co se venku děje, ale ani to vědět nechtěli. Na pravdu stejně nebyli připraveni, ale pravda si je přeci jen v jejich tichém úkrytu našla.
Otevřely se jediné nezabarikádované dveře a do temného sálu vnikl pruh světla. Do kuželu vstoupila postava a vešla do sálu. Šla velmi tiše, přesto se její kroky, v takovém hrobovém tichu, které tam dosud panovalo, rozléhaly, jako by to byla ta nejhlučnější věc na světě. Nakonec ticho jeden ze senátorů porušil.
„Co, co se venku děje? Hlaste situaci! Je někdo zraněn? Jsme tu v bezpečí?“ vyhrkl.
Nově příchozí se usmál a olízl si rty. „Nemusíte mít strach. Vše už brzo skončí. Vše skončí a nastolí se dobro.“
Senátoři si hlasitě oddychli.
Nově příchozí ještě více roztáhl svůj úsměv až téměř do nepřirozeného šklebu. „Zazvoň, Zoufalství,“ uniklo mu přes rty a ozvalo se tiché tesknivé zvonění. To se vrývalo do myslí, pronikalo do útrob. Zvonilo, odbíjelo život cink, cink, cink…

cink, cink, cink…

Odpovědět